Pohovor na škole

"Tak vy byste u nás chtěl dělat výchovného poradce." "Rád bych to zkusil." "Co vás k tomu vede?" "Vnitřní pocit, že bych v tom mohl být něco platný." "Máte nějakou praxi?" "Ve škole jsem pracoval sedm let coby učitel." "Prima. A jako..     

  výchovný poradce také někde?“

„To ne. To bych s tím právě chtěl začít tady."  

„Aha. No to nevím, jestli to půjde.“

„Vy tu nemáte problémové děti?“

„To máme. Jako všude.“

„Tedy by se vám výchovný poradce hodil nebo ne?“

„To ano, i tu na něj mám na tento školní rok vyčleněné peníze.“

„Vím, to jste mi psal do mailu, než jsem sem přišel.“

„Ale jak mám vědět, že vy jste ten správný?“

„To nevím ani já o sobě. Chápu vás. Ale dozvědět se to můžeme oba, jen když mi dáte možnost to zkusit.“

„Jenže tady na nějaké experimenty není prostor. Potřebuju kvalifikované zaměstnance. I bez toho je to tu někdy pěkný čurbes.“

„Můj profesní životopis máte. Jsem zde i osobně. A jestli jsem se rozhodl, že bych rád zkusil dělat výchovného poradce, tak někde musím začít.“

„Jo a tu příležitost máte dostat u mě coby začátečník.“

„Zase takový začátečník nejsem. Učil jsem na škole, kde jsem výchovné problémy žáků řešil dnes a denně.“

„Co to bylo za školu?“

„Škola speciální, pak škola praktická, nebylo to vždy jednoduché. Spíše naopak.“

„Hm, to vám rád věřím. My jsme sice běžná škola, ale není to tu o moc lepší. Děti jsou rozjívené, stále více sebevědomé, autorita učitele jde s prominutím do prdele, rodiče jsou bohorovní a my jsme pro ně často lůza za pár peněz, před kterou oni ztrácejí jakýkoliv respekt.“

„Vím o tom svoje. Je to trochu boj s větrnými mlýny.“

„To rozhodně. Ale někdo ho musí vést. Já ho vedu už víc jak dvacet let a začínám z toho být dost unavený.“

„Je to na vás i vidět.“

„Aby ne. Ale zpátky k vám. Dovolte mi jednu osobní otázku. Vy sám máte děti?“

„Ne.“

„Jste svobodný?“

„Ano.“

„Rozvedený?“

„Ne.“

„Aha, takže singl tak nějak programově?“

„Prostě to tak je. Je to snad hendikep?“

„Asi ne.“

Dívali se na sebe, ani jeden nevěděl, na čem ten druhý je. Jako by hráli poker a čekali na vyložení karet. Kdo vyhraje a kdo ne. Napětí v místnosti se dalo krájet. Ale Vašek byl nad věcí. Nestál o tu práci nějak úporně.

„Podívejte se, já vám tu šanci teda dám. Ve zkušební době zjistím, jak si povedete a pak si řekneme co a jak. Souhlasíte?“

„Proč ne.“

„Ok. Připravím smlouvu a nastoupit můžete hned zítra.“

„Bezva.“

„Bude to půl úvazek. Tři dny v týdnu. Dostanete vlastní kancelář. Budete ji potřebovat. O každém dítěti, s nimž povedete nějakou rozmluvu, budu chtít pak písemně zpracovaný feedback. Vše se dnes musí nějak dokumentovat.“

„No hlavně bych chtěl cíleně pomáhat. Aby to mělo nějaký účinek a efekt.“

„Já vám rozumím, ale je tu nějak nastavený systém. Nejsme někde na kraji světa, kde je jen příroda, její zákony … tady je legislativa.“

„Jo, já vím. Možná by ta legislativa přírodní stačila, to ji respektovat. Ne se od ní izolovat.“

„Jak to myslíte?“

„Tak jak to říkám.“

Vnímal nedůvěřivý pohled ředitele. Vnímal, že řekl něco, co se řediteli za mák nelíbilo, co bylo mimo jeho výseč. Vašek zahrál z jeho pohledu aut a teď je míček na jeho straně.

„Heleďte se, ale ten systém tu je proto, aby svět kolem nás nějak fungoval. Naše škola je jeho součást. I každé dítě, které je zde a musí v něm nějak existovat, naučit se jeho pravidla. Chápete?“

„Jistě. Kam tím ale míříte?“

„Nějak jste mě znejistěl. Přijde mi, že chcete jít proti tomu, co drží tady to kolem nějak pohromadě. Neříkám, že zrovna dokonale, ale nějak to funguje a my se to i zde snažíme v rámci možností, které máme, vylepšovat.“

„A jak vám to jde?“

„Ve vašem hlasu je nesporně díl ironie.“

„Neberte si to osobně.“

„A jak si to mám brát? Tohle je totiž taky součást mé práce. Něco, čemu jsem obětoval i hodně ze sebe.“

„Ale moc nadšeně z toho nevypadáte. Spíše frustrovaně.“

„To se mi vysmíváte?“

„Ani omylem. Proč bych něco takového dělal. Máte můj respekt. Jen se vyjadřuju svobodně a reaguju přímočaře. Svoboda je přece důležitá i v komunikaci mezi námi nebo ne?“

„To ano, jen nějak teď nevím, jestli jste pro mě ten pravý do týmu. Vy jste trochu rebel, že?“

„Dá se to tak říct.“

„Ale těch tu mám dost i bez vás.“

„Je rebel a rebel. Není mi dvacet. A jestli mám pocit, že bych vám tu mohl pomoct, tak se ten pocit na něčem zakládá. Více to asi nemá smysl rozvíjet.“

„Jasně. Já vám rozumím. Vy prostě systém jako takový nemáte rád. Máte pocit, že by tu snad ani neměl být nebo že by měl vypadat jinak.“

„To rozhodně. Vy ten pocit snad nemáte?“

„Jak se to vezme, ale z toho, co jste mi tu teď řekl, víte, asi se nedohodneme.“

„V pohodě. Lepší si to říct na rovinu teď než posléze.“

„Možná dělám chybu, ale nezlobte se.“

„Nezlobím se. Není důvod. Beru to, jak to je. Ať se daří vám i vaší škole. Mějte se.“

Vstal, podal řediteli ruku a bez dalšího slova se vzpřímenou hlavou odešel. Necítil zklamání, ani smutek, že to nevyšlo, naopak cítil díl úlevy, díl něčeho, co mu říkalo, že tak je to správně, že se vlastně nic nestalo. Opustil školní budovu, nevzhledný barevný monument, sedl na kolo a odjel na něm pryč, kde na něj nikdo neviděl, kde se vykoupal v rybníce, kde si vylezl jen tak na strom, protože ho to napadlo, kde se bos prošel po louce, kde si pak lehl na záda a díval se vzhůru k obloze, na níž svítilo slunce. Byl konec srpna, a ještě pěkně hřálo. Udělal si prostě prima odpoledne. Dal si i pivo na terase v hospodě, poslouchal místní štamgasty, kteří ho pak pozvali k sobě a strávil s nimi několik hodin a byl to fajn pokec o všem možném. Domů přijel za tmy. Sedl si, díval se před sebe, vnímal ticho, vnímal sebe, vnímal dohru toho, co si řekl s ředitelem. Byl to v něčem prima chlap. Ale trochu jako jeho otec. Asi by to mezi nimi nefungovalo. A chyba by třeba ani nebyla na jeho straně. Třeba to jen bylo další šlápnutí vedle, to se stane. Jen ho zaskočil ten zvrat, ta nečekaná změna ve chvíli, kdy systém on sám nějak kritizoval. Jako by to byla modla, jako by z ní měl ten ředitel strach, jak by si nedokázal představit bez něho existovat. Nejen v práci, ale ani jako člověk. Jako by se bál vzduchoprázdna, kde bude jen on sám a nikdo mu nebude nic diktovat. Jako by se bál spoléhat na sebe, a ne na to, co mu kdy kdo bude nařizovat. Zcela to chápal a necítil sebemenší zášť, jen si tím zase něco uvědomil. Že on to má asi nakroucené jinak a že všude kam vstoupí, jako by se tomu systému už jen tím, co řekne, vzpouzel nějak. Neví, kde se to v něm bere, nebo to ví, ale nač to vysvětlovat.