Podzimní vyjížďka

Jede v mlze na kole, nikdo nikde, má blikačky ve předu i vzadu, aby byl dostatečně vidět. Panuje podzimní nedělní sychravé odpoledne. Potřebuje se protáhnout, prodýchat se. Nikam nepospíchej a vše bude v pohodě, ujišťuje se, .....

jelikož má ten den v hlavě trochu zmatek. Sjíždí z kopce do malé obce, městyse. Okolo něj jsou lesy převážně smrkové. Je to místo, které má docela v oblibě. Ani neví proč. Zkrátka to tak je. Rozhlíží se při té pomalé jízdě kolem sebe. Vidí v jednom místě stát srnku na palouku, je sama, jako on v ten moment. Obloha zatažená a on zastaví a dívají se chvíli na sebe. Ani se nehne, uši má nastražené, jako by čekala, zda ji něco neprovede. Zda nezamíří zbraň a neuslyší výstřel. Možná už tomu byla vystavená a střelec minul, a díky tomu je ještě na světě. Nebo je to záležitost pudová, že tuší, na co si dát pozor, že to ví archetypálně a instinktivně. Jsou tam sami, ticho po pěšině. Jen vítr co se opírá do okolních stromů je trochu slyšet. Příjemná chvíle, zastavení se, zcela nečekané a něčím pro něj v daný moment přínosné.

Sedne pak na kolo a jede dále. Sjede do vylidněné obce. Kdo by v takovém počasí taky coural venku, viděl jen jednoho cyklistu, asi stejný blázen, co to doma nevydržel a musel chtě nechtě na vzduch. A pak vidí dva kluky jak v docela veselém rozmaru přecházejí malý mostek přes potok. O něčem mluví spolu a ani nevnímají svět okolo. Za mostkem pak spatří starší ženu, kterak s námahou a s vypětím sil stoupá do schodů směrem ke kostelu a ke hřbitovu. Nemůže jinak, nedá mu to, zastaví znovu. Sleduje tu paní zády k němu, skoro by šel za ní, na to mystické místo zahalené v mlžném oparu. Neví proč, jako by s ní chtěl hodit řeč, zeptat se ji, zda nechce pomoct, třeba by to uvítala, nebo by si ho podezíravě skoukla a řekla něco ve stylu, že ne, že cizí lidi neotravuje, dokud může, dokud dovede být samostatná.

Pokračuje po úzké asfaltce rozbagrované při dělání nové kanalizace a kdo ví čeho ještě. Je to tam tak celé léto a je to tam tak i teď. Místo po asfaltu jede tedy více po blátě. Není z cukru, nerozpustí se, jen ať neuklouzne, dává si pozor. Projede kolem chaty příbuzné, vidí tam zaparkované její auto. Při minulé projížďce u ní zastavil, byla na zahradě, pozvala ho i na kafe. Trochu popovídali, ona je z Prahy, má v sobě díl odměřenosti a nadřazenosti vůči němu tím spíš, že on je z malého města, není doktor, ani inženýr, pouhý magistr, Dřív byl učitel, ale ani to nemá tu správnou váhu, ten správný kalibr. Teď není ani to, vykašlal se na to. Lidi z jeho okolí to nechápou. Ani nemůžou, rezignoval na to.

Jen projede okolo, brzy se setmí, je pět hodin odpoledne, střih a najednou tma, že není vidět na krok. Tak ať za světla ještě dorazí domů. Jet v mlze a ve tmě k tomu jen s blikačkami není zrovna bezpečný. Frčel ve vyšším tempu, byla to fáze jízdy, kdy měl chuť dát si do těla, trochu víc si „zazávodit,“ i když neměl zrovna s kým. Leda se sebou, ale i to mu stačí, nejen na kole, i v životě. Nerad soutěží, ale život soutěž někdy přináší, je to jako na kolbišti, kde uspěje jen ten nejlepší, nebo ten, kdo to má v hlavě více srovnané a umí předvídat tahy soupeře, kdo je o krok napřed a ví a tuší, jaká dělat rozhodnutí, aby byl úspěšný. Tato předvídavost mu chybí značně. Konec konců ani ty šachy nehraje, mariáš taky ne, to se nenaučil. Ale hraje kulečník, ten má rád, to si někdy dopřeje.

Stoupá do mírného kopce, přejede koleje, zastaví a dívá se na ně. Představuje si, kam vedou, co je na jejich konci, a v té mlze je to až snivě pohádkové, jako cesta do neznáma, nevíte kam jdete, jen tak někam směřujete. Vlaky příliš nemusí, ale koleje samotné ty ho něčím fascinujou.

Vjede do další malé obce lemované z obou stran starými roubenkami často nově zrekonstruovanými a obydlenými celoročně. Je to až zázrak, že o to někdo pečuje, že v tom někdo bydlí. Proč by ne, prima vidět, že se někde čas pozastavil nebo i vrátil nazpátek. Pak musí objet uzavřený most po polní cestě. Trochu to klouže na mokré trávě, musí opatrně, do toho kolem volně pobíhají slepice, pes na něj štěkne a vyběhne, čehož se lekne. Dříve ho jeden pokousal a od té doby se volně pobíhajících psů bojí. Má je rád, ale taky má před nimi respekt.

Vrátí se na silnici a záhy vidí už ceduli své obce, kde bydlí, kde je doma, kam se po letech vrátil. Vždycky to chtěl, vždycky si to přál, jen je v tom městě sám s hromadou vzpomínek. Nu což, to je realita, musí to tak brát, ne se litovat, to mu nepomůže. Šlape co to dá, najednou krátce před cílem má potřebu ze sebe něco více vydat, chladí ho na prsou, vzduch je ostřejší, zhluboka vydechuje, opře se do pedálů i do řídítek a pak vidí hezkou slečnu, líbí se mu a byl by si přál, kdyby co … kdyby patřila jemu? To by musel mít odvahu. To by musel mnoho změnit, jít naproti něčemu, ale proč ne, kdo ví, třeba se zadaří, ale s ní by si dal určitě rád sklenku, hodil s ní řeč, šel s ní na procházku...chybí mu to, tyhle obyč chvilky vzájemnosti, něčeho, co člověku dodá třeba i víru v to, jaký je, kam směřuje, že má co říct, že s ním někdo druhý posečka chvíli na stejném místě. Má to svou cenu, i kdyby to mělo trvat jen hodinu.

Blíží se k domovu, ještě ale nechce domů, a tak obkrouží obec z mnoha stran, jen tak pendluje z místa na místo, prohlíží si to či ono, školu, renovovanou dominantu, náměstí vylidněné, jen pár teanegerů shluklých u laviček a čadících podle vůně respektive smradu marijánku. Vcelku běžný úkaz, nikoho to zdá se nepohoršuje. Nikdo to neřeší, nikdo je za to nezatkne, doba se rozvolňuje, jen doufá, že to nebude jako v Americe. Zná ji jen z filmů, které má nakoukané, a to mu ukazuje, že tam tedy rozhodně není něco v pořádku. Ale kde je, ať se podívá napravo nalevo, všude se něco děje a je to někdy mazec. Filtruje tu přemíru informací o všem možném. TV zapíná jen omezeně, jen když zrovna chce, když to zrovna potřebuje.

Přijede k zahradě, kde vyrůstal jako kluk. Ticho, mlha, stmívá se. Je to tajemné a smutné zároveň. Jen stojí a hlavou mu běží spousta věcí div že se nerozpláče. Ale ne, je ready, s adrenalinem v těle to vše nějak zvládne. I se na té zahradě proběhne jen tak tam a zpět a zkusí hvězdici, ještě ji dovede. Dříve byl v gymnastice docela dobrej, bavila ho a účastnil se za školu i regionálních soutěží. Tak to v něm nějak zůstalo a může se k tomu takto malinko vrátit jen tak pro zábavu, pro nic jiného.

Téměř zcela se setmí, jede k místu, kde má byt. Kolo dá do sklepa, vyběhne po schodech, otevře dveře a míří do sprchy. Ani se moc nezpotil, spíše se zachladil, a tak se ve sprše ohřeje, nechá tu teplou vodu na sebe téct a užívá si tu chvíli. Pak hodí na sebe domácí oblečení, udělá si večeři a k ní si pustí stažený film. Sleduje ho se zaujetím, že skoro zapomene jíst. Tak to je dobré znamení, zase natrefil na něco, co je kvalitní, co ho na ten večer nasytí emocemi byť „virtuálními.“ Ale dobré to je, kdo umí, umí, všechna čest. Zachytit kousek světa na filmovém plátně a jít i trochu do hloubky. Musí v té záplavě filmů trochu hledat, asi jako knihu v plných regálech, která stojí za to, která má svou cenu nejen vyčíslenou tužkou na přebalu. Je moc všeho, téměř od každého druhu, máme na vybranou, ale zdržuje to. Dřív člověk sáhl po tom co bylo a hotovo. Ne že by toto chtěl vrátit, bylo to něčím zapříčiněno a pozadí toho všeho byla šedá zóna, tma i peklo, ale jak je to dneska? Víme všechno? Kdepak, nemáme páru, myslíme si, že jo, ale ve skutečnosti víme jen mizivou část a ještě ne tu důležitou, jen tu, kterou pustí na veřejnost. Dotýká se ho to nastavení systému, to všechno, co je s tím spojeno, co nahrává psychopatům a podobným typům a co slušné lidi vystrkuje za pomezní čáru. Dotýká se ho všechno to, co má mít navenek svou váhu a při tom by bylo lépe, kdyby to vůbec neexistovalo. I proto ujíždí někdy pryč, když už je všeho moc, když si neví rady, kdy už neví, za jaký konec má to či ono chytit, kdy má pocit, že ho mnozí jen zneužívají, že by pro něj v nouzi nic neudělali, jen se tak tváří, ale on už ví a tuší, jen si to sám v sobě nedokáže s ohledem na okolnosti přenastavit. Roste v něm pak někdy agrese a pud sebezáchovy. Ale není to pro něj řešení. Jen dočasná úleva se dostaví a tím to končí. I když kdo ví, třeba se tím z něj něco vyplaví, to něco, co ho uvnitř dusí a co musí z něj pryč, aby se zachránil jako tonoucí na širém moři. To jediné mu zde chybí, pohled na něj, jeho vůně, jeho nekonečný horizont a pláže, kde plyne svět pomaleji a lidi jsou relativně vyklidnění, alespoň tak působí. I když kdo ví, jak to je ve skutečnosti. To netuší. Pod povrchem je vždy skryto mnoho věcí. A zpravidla ty nejzásadnější.

Jde si lehnout a vzpomene si na tu srnku co viděl při projížďce na palouku. Jak jednoduché a přirozené to vše bylo. Cítí se sám, nemá s kým dát slovo a tak hovoří sám se sebou, s tím co mu běží hlavou a z čeho se mu někdy svírá srdce i hrdlo. Nemůže za to, nebo ano, co na tom. Tma venku jako by obtiskávala, razítkovala stav jeho mysli, jako by se do ní vtírala a vkládala tam svou neviditelnost, svůj esprit. Schovává se před ní pod peřinou, maluje si svůj svět vlastní, ale nejde mu to, jako by měl na očích pásku. Asi to tak má být, do východu slunce vše zastavit. Utlumit vnímání, utlumit všechno. Bude to v pořádku, doufá, že ano. S rozedněním uslyší lidské hlasy, uvidí děti jak špacírují do školy. Uvidí les a nad ním horizont azurové oblohy. Nebo uvidí mlhu a s ní spojenou inverzi. Přírodu a dění v ní v kombinaci se světem lidí, vozy na parkovišti, lešení na protějším domu, dělníky, je to kolorit, barvy světa, jeho dění, ví a chce ho někdy zaznamenat. A tím ho zhmotnit jako na fotografii. Jako když totéž činí malíř svými štětci a se svou galerií barev co má právě k dispozici.