Otužilec

- Copak tu tak sedíte, stalo se vám něco? Ten muž k němu přistoupil, díval se na něho a on netušil, co mu má odpovědět. Je ve stavu, kdy vše co napíše nebo řekne je zbytečné, v rámci systému vykolejené, mimo výseč. Nikdo ho nebere 

... příliš vážně. Nikdo mu nechce nebo nedokáže rozumět. Jakoby mluvil v jiném kódu, v morseovce. A tak mu od jisté chvíle přijde lepší mlčet, třídit si vše v sobě. Připravit se. Třeba se výrazně ke slovu teprve dostane.

- Ne, jen se mi chce uniknout a udělat pak něco výstředního pro sebe.

- Co třeba?

- Skočit do Vltavy?

V té zimě mu to přišlo výstřední až dost. Alespoň by se něco událo. Muž si vedle něj přisedl. Díval se tam kam on, ale jeho výraz byl projasněný jako u někoho, kdo je sám se sebou spokojený, kdo jde tak nějak od začátku svou cestou. Šel z něj klid a vnímal jeho vyváženost. Zatímco on je nevyvážený a rozkolísaný, trochu kluk, trochu dospělý, ode všeho něco.

- Je tu skupina otužilců, co to zde absolvuje. Vždy takhle kolem příchodu nového roku se tu sejdou a jeden po druhém tam naskáčou. Někteří přeplavou i na druhý břeh a jiní, ti raději hned vylezou, aby to s nimi neseklo.

- Tak aspoň něco dělají, mají nějakou radost.

- Se k nim můžete přidat.

- Jednak nejsem odtud a jednak rád dělám to či ono na vlastní triko.

- Není to škoda?

- Přijde na to. Už to neřeším a netrápí mě to.

- Jen jestli si to pouze nenamlouváte. Jestli neutíkáte … něco už máte jistě za sebou.

Podívali se na sebe. Ten muž věděl, o čem je řeč a on také vnímal a tušil význam jeho slov.

- Někdy člověk utéct musí, není to vždy zbabělost.

- To nepopírám. Máte někoho?

- Jak to myslíte?

- Rodinu, děti …

- Děti ne, to mi nějak nevyšlo.

- Vadí vám to moc?

- Spíše to beru jak to je. Pro mne je důležitá svoboda a volnost, a to nevím, jak by se skloubilo.

- No jo, téměř vše vyžaduje nějakou oběť, nějakou odpovědnost.

- Povídejte mi o tom.

- Vám se prostě nedaří no, ale žijete, máte možnost mít to, co je zadarmo a že toho není málo.

- Hezky řečeno a máte pravdu. Vlastně jen dostupnost toho je skvělá. Nicméně byly nějaké sny, ambice … zní to debilně, to slovo už dnes nemám rád … prostě jsem si trochu natlouk nos a vzpamatovávám se z toho.

- Jo, tohle je dobré místo. Možná by vám to doopravdy prospělo do té vody hupsnout. Mohl bych vám případně poskytnout první pomoc.

- Jste doktor?

- Něco na ten způsob.

- Rád mluvíte v hádankách.

- Vy jste také stran svého skoupý na slovo.

- Slova někdy matou.

- To je fakt. A chcete mi říct, co se vám tedy stalo.

- Ono to není nic konkrétního.

Mlčel, muž ho pozoroval, bylo to ticho, které dávalo smysl, které nepřekáželo. Vlastně bylo příhodné, souznělo se vším okolo.

- Nepropadejte hlavně panice. Ať je to cokoliv, vyřeší se to, nebo to odplyne jako proud, který je nekonečný a má svou návaznost.

- Sounáležitost …

- Tak nějak. Dochází mi slov, ale jsem rád, že jsem vás potkal. Mějte se fajn, čeká mě doma žena.

- To máte … no něco za něco, jak ste říkal.

- Přesně tak.

Muž vstal, usmál se a šel dál. On se díval na tu řeku, co před ním proudila. Vítr čechral její hladinu, byla to lákavá představa … jenže on už si nechtěl jen představovat. Vstal a stoupl si na dřevěný můstek. Svlékl se nejprve do půl těla. Zimou se třásl, už nebylo na co čekat. Svlékl si i kalhoty a pak pomalu vcházel do té ledové vody až v ní byl po ramena.

Kurva, to je magořinaaaa … řval, doslova to křičel do světa, ale byla v tom i radost, naplněná touha, prostě akční scéna. Díl adrenalinu, díl něčeho, co mu zvedlo náladu, co ho osvěžilo a dalo mu kuráž. Když vylezl, hned se oblékl a dal se do rychlé chůze ke svému vozu. Čekalo ho domů něco přes sto kilometrů. Cestou si zastaví někde na kávu. A jen co bude moct, sjede z dálnice na vedlejší třídu. Tam to proudí přiměřeně jeho tempu. Není v tunelu, má nad sebou oblohu a může plnými doušky vnímat svou vlastní svobodu. Jak velkou má pro něj cenu? Vnímá, že obrovskou a že daň za její ztrátu, že na tu by nedosáhl. Platí i tak, ale proto, že se tak rozhodl. Jenže pak je tu láska, a ta mu leckdy zamotá hlavu. Ale došel k jednomu závěru, že svoboda a láska jsou slučitelné veličiny, které může mít pospolu. Je to balanc na jednu i druhou stranu a když se to sejde, udržíte rovnováhu, je to úžasná záležitost. Letíte a máte svou vlastní identitu, svou cenu.

Doma usedl do křesla. Dal si svůj drink, zapálil svíčku, klidnil mysl. V té zahálce, v těch prostojích zdánlivě beze smyslu nalézá něco, co mu dodává sebejistotu. A v takovém stavu se cítí chvíli povznesen nad věci každodenního rázu. Je jako v bdělém delíriu. Ale vysvětlujte to někomu. To je lepší skočit do studené řeky a mít dobrý pocit z toho, že se ten den událo něco výjimečného. Něco, čím si udělal radost, čím se třeba trochu posunul směrem kupředu. A o to přece jde, respektive o to šlo právě jemu. Při tom aktu, kdy si dopřál nejen vnější, ale i vnitřní hygienu při dvou stupních na teploměru.