Odkoupení louky

Přišlo mu, že je ta pravá chvíle to udělat. Přestal pochybovat a šel se tam rovnou podívat. Už to nechtěl odkládat. Bylo to pěšky pár minut od jeho domova. Najednou se ocitl na místě, které ho něčím přitahovalo. Jakoby by byl ....

strom, který patří právě tam. Nebylo na co čekat, ta louka musí být jeho, než to někdo zastaví, než přijde developer a skoupí to.

„Ale pane, to není jen tak. Zase tak rychle to nejde. A také není kam spěchat.“

Tu paní na úřadě znal. Snažila se poctivě dělat svou práci, aby ji někdo při čemkoliv nenačapal. Dodržovala nastavená pravidla. Chápal to, je součástí systému, ale jako jedna z mála neztratila svou lidskou tvář. Před sebou na stole měla pár fotek z domova. Asi aby se cítila dobře, aby se v tom úředním domě sama sobě neztratila. Záhy pokračovala …

„Musí se dodržet úřední postup. Žádný kvalt. Máte – li o tu louku skutečný zájem, proběhne standardní řízení. Hezky krok po kroku. Nechtějte ale po mě, aby vše bylo hotové dneska.“

„To ani nečekám.“

„Působíte tak.“

„Jen bych o tu louku nerad přišel. Slyšel jsem, že se tam snad plánuje nějaká výstavba.“

„To bylo! Pan starosta předchozí o to stál.“

„A ten nynější?“

„Ten to odpískal. Měla tam stát fabrika. “

„To jako fakt? Takový krásný kus země jen tak zplanírovat?!“

„I to se stává.“

„U nás.“

„Jsme průmyslová země.“

„A ke všemu dosti zkorumpovaná.“

„Je mizerná legislativa.“ Úřednice pokrčila rameny, jakože se s tím nedá moc dělat.

„To není jen o legislativě a dikci zákona. To je více o lidech, o tom, jaký máme k vlastní zemi vztah,“ oponoval.

„Chybí tu víra. A pokora. Mezi náma … “

Úřednice se k němu naklonila a potichu pokračovala …

„Ta továrna zde měla být závdavek někomu, kdo sem dříve dost investoval.“

„Hádám, že to ten někdo nevzdává.“

„To hádáte správně. Ale současné vedení radnice mu není nakloněné.“

„Jak dlouho to může trvat?“

„Jak to myslíte?“

„Přece víme, jak to je. Třeba si je naklonit dokáže. Tím spíše bych rád …“

„Udělám co bude v mých silách. V tento moment to je tak. Metr čtvereční rovná se koruna, symbolická cena. Nepočítejte ale s tím, že se z toho kdy stane stavební parcela.“

„Působím jako spekulant?“

„Ani ne. Spíš jako kluk, který si tam chce hrát.“

„Teď jste mě vyhmátla. Lépe bych to nepojmenoval.“

„Jsem tu pár let a nos na lidi docela mám. Proto si mě tu držej. A proto jsem k vám upřímná.“

Dostane formulář. Pero. Čas na vypsání kolonek, co je zač. Jméno, adresa, zaměstnavatel … žádného nemá. Je na volné noze. Už by to snad ani nemohl mít jinak.

„Tak a teď vše předám podatelně, nebo můžete i sám. Vaše žádost bude vyřízená ve lhůtě třiceti dnů, což není tak dlouhá doba.“

„Uspíšit by to nešlo?“

„Zkusím, co se dá dělat.“

„Jste laskavá.“

Uplynul měsíc. Ze strany úřední moci dostal zelenou. Ještě proběhl přepis na katastru a louka byla formálně jeho. Nejprve ji ohradil. Pak koupil tři roje včel, pár ovcí a stloukl tam dřevěnou chatrč na případné přenocování. Dny běžely a zdálo se, že je vše ok. Stále více se tam cítil jako doma. Udělal tam i jezírko a pár ryb dal do něho. Nechyběl ani květinový záhon, pár řádků brambor, zeleniny a všeho možného. Zasadil také pár stromů – třešeň, svěstku, jabloň, a také buk. Ty měl rád už jako kluk. Vnímal v nich něco hezkého, velkolepého a vylézt na jejich korunu mu nešlo nikdy zrovna snadno. Stávalo se z té louky něco k jeho obrazu. Trávu nechával vyrůst a sekal ji výhradně kosou. Chtěl tam mít pár lučních květů a také nedělat zbytečný rámus.

Táhnul tam takto čtvrtou sezónu. Seděl zrovna na lavici u chýše a pil vychlazené pivo ze džberu s vodou. Udělal si i studnu. Přišel k němu nějaký „kápo.“ Choval se jako dobrodruh. Za ruku si vedl pohlednou dámu, která si tam v kramflecích málem zlomila nohu.

„Copak byste rádi?,“ zeptal se a přišel až k plotu. Tušil něco, nějakou kulišárnu.

„Přišli jsme vám oznámit, že vám louka bude zabrána ve veřejném zájmu.“

„Co prosím?“

„Je rozhodnuto, že zde bude stát něco, co dá lidem práci.“

„Máte na mysli blíže nespecifikovanou továrnu?“

„Jak to víte?“

„Na tom nezáleží.“

„Do měsíce proběhné řízení, vy dostanete částku dle odhadu, cca to, zač jste to zde koupil.“

„Budu se bránit u soudu.“

Dáma se na něj usmála. Do té chvíle ji ten muž nepustil ke slovu.

„Zbytečně vyhozené peníze. S námi nemáte šanci vyhrát.“

„A moc si nezahrávejte. Mohl byste také přijít k úrazu, víte,“ dodal muž a ušklíbl se tak, že by mu nejraději jednu fláknul.

Oba se záhy vzdálili ke svému vozu. Odjeli a nechali po sobě hořkou pachuť. Díval se na to místo, kde se cítil šťastný. Co zmůže proti tomu všemu? Byl zoufalý. Už nečekal takovou zprávu. Člověk aby byl stále ve střehu, před civilizací, před těmi, co se neumí zastavit, co musí stále plundrovat a ničit a budovat něco přírodě na truc. Vzal si svých pár věcí a vše nechal za svými zády. Co také jiného mohl. Čelil bezmoci a zmaru.

… …

Od paní z úřadu mu brzy přišel soukromý omluvný dopis s tím, že v práci ve své pozici referentky končí, že nechce být toho, co se děje, součástí. Že za to jí těch pár tisíc korun měsíčně nestojí. Z těch řádků bylo cítit, jak moc ji to mrzí. Při tom by jí to mohlo být lhostejný. Ale měla srdce, měla city, měla svědomí. Nebyla jen stroj na razítkování a buzerování lidí. I se spolu pak sešli u kávy. Bylo jim spolu dobře. Lehce a snadno si povídali. Dny plynuly a za pár měsíců se k sobě i nastěhovali. No a je tu happyend, dokonce se i vzali. Koupili dům na samotě a v rámci možností žili stranou systému, kterému se vzepřeli. On dřív, ona později. Lépe než nikdy.