Nevyznačené stezky

Je to někdy boj s vnějšími vlivy, které nekonvenují jeho stylu, jeho naladění. Stále se mu dějí tytéž věci, které nemůže příliš ovlivnit. Snad jen může udělat to, že jim nebude chodit příliš naproti. Že se tím nenechá vykolejit. .

Že si půjde po své ose a nenechá se zmást, bude tomu věřit. Víra, jak ta je důležitá všemi směry, ví o tom víc, než dokáže vyslovit. Bez ní by tu snad ani nebyl. Ale víra v sebe, ta mu někdy chybí, tu postrádá velmi a pak nemá odvahu, ztrácí drajv učinit kroky, které by ho někam posunuly. Někdy jako by se téměř dotýkal oblohy, ale pak střih, šmik, je to pryč. Něco se stalo, zase padá do hlubin, kde je ticho a nic, jen on sám, se svými pochybnostmi a světy a vzpomínkami, které snad nějak posvěcují to, o co se snaží. A co že to je? Je toho víc. Ale hlavně psát příběhy své vlastní. Vytvářet světy lidí s jejich emocemi a dějové linky, dostávat se jim pod kůži, prezentovat jejich charaktery, vztahy, myšlenky, motivy a dělat to pokud možno způsobem co nejlepším, autentickým, spontánním, aby z toho vzešla upřímná výpověď, které se třeba někdo chytí. Ale není to mein stream, to asi ne. Ten se mu naopak stále více vzdaluje a je si toho vědomý. Vidí, co frčí, ale on tam postrádá doteky něčeho mimořádného, jako by se to míjelo s tím, co je třeba pro něj důležitý. Je vážně tolik ovlivněný svou minulostí, že hledá něco docela jiného. Ale jak je překvapený, že to nachází. Jsou filmy, které ho doslova pohltí, nakopnou a on opět má tu chuť se do něčeho pustit i přes nezdary, přes vědomí toho, že vznik celé věci je jen málo pravděpodobný, ale snad... snad zase někdy přijde odměna. Stojí o ni. Aby ne, plní si tím své sny, je to jeho díl seberealizace, může být ale bez toho všeho naplněný? Může jen hypoteticky to zahodit a neupínat se na to. Někdy vnímá, že by to bylo vhodný. Vrátit se do reálného světa, něco prožít na vlastní kůži, něco zažít, oprostit se od toho všeho a nechat věci plynout a nedotýkat se jich. Třeba se vyskytne záblesk něčeho, naděje, že se to či ono zvrátí a on bude mít před sebou výzvu, o níž bude vědět, že to je to pravý ořechový. Cítí velký díl prázdnoty. Cítí, že je nečinný, málo aktivní, málo statečný. Cítí, že pořád bere příliš ohledy, na to co kdo řekne, co si kdo myslí a jak si s tím pak poradí jeho svědomí. Nechce mít výčitky, ty ho někdy sžírají, ale jaký to je pak život, být zalezlý, kde pak získat nějaký esprit, kolorit života, který se vám vtiskne do paměti. Držet se při zdi a nemít vůli a ambici se od ní odlepit, na to je snad ještě příliš brzy. Tu a tam opatrně vykročí do neznáma, ale rve se s tím, není to samozřejmý. Je to někdy křeč, ale někdy slyší vnitřní hlasy, které ho ponoukají a říkají mu běž, neboj se, tohle smíš, možná si natlučeš, no a co, jsi chlap, něco vydržíš. Je to jako chůze po tenkém ledě. Stále být opatrný na každé došlápnutí, stále se ohlížet všemi směry, zda není v blízkosti nebezpečný dravec, který je v rámci systému nad vámi. Ale jsou tu pak i nevyznačené stezky. Ty ho lákají. Ty má rad, ty jsou pro něj neprobádaný a tam cítí, že paradoxně nemívá tak strach. Jako by to byly právě ty jeho cestičky, kudy se vydávat, pole neoraná, kde skutečně může něco nasávat, poznávat a být v kontaktu s něčím, co má rád, toho že se smí nerušen nikým dotýkat. Jako ženy, která se Vám oddala, která pro daný moment patří vám a vy si ji můžete komplet osahat, můžete ji pomilovat, můžete si s ní povídat a … to už je na každém z nás. Zda to pokračuje, nebo se obrátí list a jede se dál. Další nevyznačená stezka, o níž nevíte kam vede, ale tím jak je neprobádaná, fascinuje vás, láká vás a nelze tomu odolat. A je takových stezek spousta, navenek zcela nenápadných, nezajímavých, to bývá ale často jen matoucí jev a jejich začátek, pak se ukáže, jak je křivolatá, jak někde stoupá, někde klesá, někde je stín a někde zase kus světla. Někde voní spadané listí, někde je kláda, kde si lze sednout a dát si z termosky teplý čaj a dívat se do daleka. Někde se třeba lze i vykoupat, někde je palouk a někde je kus lesa. Někde stojí chaloupka a jinde je sad, kde si lze natrhat třešně do trika. A někde může být i kus skály, nedá vám to a vylezete na ni, protože chcete vědět co je za ní a zjistíte že je tam výhled na všechny strany, místo, které téměř nikdo nezná, kde by mohla být turistická cílovka, rozhledna, stánek s pivem a párky. Ale není tam nic, jen to stvoření přírodního světa, které vám pro ten moment patří a nabízí vám možnost se zastavit a být tam. Jen tak, jak vy sám chcete, jak dokážete. A že zabloudíte. Většinou vás další vyznačená stezka přivede zpátky. K místu, ze kterého jste vyšli a kde jste třeba doma. Kde máte svůj byt nebo cokoliv. Svůj rajón světa, který je váš a kde se lze schovat. Předl lidmi, před světem, někdy i před sebou samými, trochu spočinout, trochu se najíst, trochu si pospat. A ta nevyznačená stezka ve vás doznívá, jste rád, že jste po ní šel, že jste ji našel a že vás na ni nikdo krom pár lidiček nepotkal. Jakoby to byla ta vaše chvíle a kdo ví jak by to bylo podruhé, zda by to bylo stejné. Spíš ne. Spíš by to zase bylo něčím jiné, něčím podnětné, ale hlavně se k ní nepřipoutat a nepřipravit se o další takové stezky, kde není turistická značka, kde není cílová stanice. Kde není ani asfalt ani polní cesta, jen svět sám pro sebe.