Návštěva dětského domova

Přišel do toho dětského domova a důvody měl vlastně dva. Jeden, že by zkusil někoho odtamtud adoptovat a druhý, že by tam třeba zkusil pracovat. Alespoň na část úvazku. Měl smluvenou schůzku s ředitelkou. Stál před dveřmi a obával

se na ně zaklepat. Už dlouho nebyl na žádném pohovoru. Po letech strávených prací z domova chtěl zkusit něco, co by ho třeba na chvíli nakoplo. Co by mu dalo novou příležitost, někoho poznat, někomu pomáhat. Ale možná chtěl pomoci především sobě, protože se cítil ztracenej a sám.

Zaklepal a vešel do kanceláře ředitelky, která tam seděla a dívala se na něj.

„Pan Dvořák?“

Přisvědčil a šel blíže.

„Prosím, posaďte se.“

Udělal, co mu řekla. Připadal si jako žák u tabule. Uvnitř se chvěl, potily se mu ruce, snažil se to na sobě nedat znát, ale bylo to marné. Ředitelka ho pronikavým pohledem pozorovala, jako by si ji chtěl brát. Nebo když ne ji tak její dceru a ona si ho rentgenovala, zda je pro její dceru ta pravá osoba.

„Tak povídejte. Mám na vás zhruba dvacet minut.“

„Nevím hned, kde bych začal. Tedy, nejprve asi tím, že jsem sám … ehm … to je samozřejmě věc osobní a nemíním to nikterak rozebírat. Jen že nemám rodinu, přítelkyni, ženu, partnerku, nemám ani děti a možná bych stál o to, smět někoho vychovávat a dát někomu lásku.“

„Moment! Vy byste si chtěl od nás někoho vzít na zkoušku domů?“

„No, vlastně ano! Proč ne? Třeba hned dneska.“

„Jste se asi pomát. To není tak jednoduché. To je složitý proces. Vy asi vůbec netušíte, co vás v takovém případě čeká.“

„To je pravda. Raději jsem to moc nezjišťoval, abych se tím nenechal odradit hned na začátku.“

„Jasně, chápu. Ale dochází vám, že to ve mně nevzbuzuje dvakrát velkou důvěru.“

Pokrčil rameny, nějak netušil, jak na to má reagovat.

„Konec konců i vy sám na mě působíte spíše jako kluk než jako dospělý muž, který by se dokázal navíc sám postarat o dítě …“

„Raději bych možná kluka, s tím bych si asi víc rozuměl.“

„Pane Dvořáku! Tady nejsme někde na krámu, kde kupujete housku nebo hrubou mouku. Tady máme děti, které tu jsou z nějakého důvodu.“

„Chtěl jsem třeba jednomu z nich pomoct, dát mu domov a ...“

„Lásku, já vím, pane Dvořáku.“

Řekla to tak ironicky, že ho to naštvalo. Měl chuť vstát a jít pryč, než se rozčílí, než v něm bouchnou saze a bude na něj ředitelka volat v momentě ochranku. Ale rozdýchal to. Počítal do deseti a pak řekl …

„Je na tom snad něco špatného?“

„Ne, ale vy na mě působíte, jako byste spad z Marsu. Copak nechápete, že takhle to nejde. Přijít sem, říct dejte mi dítě, já si ho vezmu a ...“

„Mám střechu nad hlavou. Pracuju. Ale na vlastní děti se už ve svém věku asi nezmůžu.“

Kolik je vám?“

„Pětačtyřicet.“

„No to zase není tak moc, i když … chápu, bojíte se toho.“

„Jo, to asi jo.“

Ředitelka se na něj dívala nyní trochu vlídně, jako na někoho, kdo budí lítost, a to ho spíše štvalo, než že by ho to nějak těšilo. Tak vstal s tím, že je hotov hned zmizet.

„Promiňte, byl to omyl. Na shledanou.“

Šel ke dveřím, ředitelka ale vstala také a zavelela …

„Počkejte! Posaďte se ještě.“

Hledal důvod proč. Bylo jasné, že tudy cesta nevede, že to byl jen další jeho slepý výstřel. Už toho měl všeho dost. Chtěl domů, že si dá panáka a půjde si zase svou cestou osamělého bojovníka, někdy sraba, který se schovává před systémem a před vším, co je s ním spojeno. Nakonec ale přece jen svůj odchod odložil a sedl si ještě.

„Psal jste v mailu, že máte pedagogické vzdělání. Učil jste sedm let u dětí s hendikepem. Pak na základní škole český jazyk. Co děláte teď?“

„Jsem na volné noze. OSVČ.“

„V jakém oboru?“

„Autorská činnost.“

„Umělec?“

„Co?“

„No jen abych měla představu.“

„Zbytečně se vzdalujeme od tématu. Promiňte mi tu drzost.“

„To je v pořádku. Měla bych návrh. Konec konců jste to zmínil i ve svém elektronickém dopisu.“

„Myslíte tu práci, že bych zde něco ...“

„Muž vychovatel by se nám hodil.“

„Před chvíli jste řekla, že na vás působím spíš jako kluk.“

„Jo, ale teď právě to tak není. Teď jste zase víc sám sebou jako někdo, kdo nemá co ztratit a kdo dokáže přijmout porážku se vztyčenou hlavou.“

„Vážně?“

„No to je jedno. Ale můžeme to zkusit. Dva měsíce si to tu omrknete a pak si řekneme, zda jo nebo ne. Nic závazného.“ 

Přemýšlel o tom. Ředitelka v tu chvíli mlčela a dávala mu prostor. Co jiného taky mohla, když před sebou měla váhavého střelce, který se nechce trefit mimo. Jenže právě to se mu zdálo, že by se to stalo. Že by to pro něj bylo zase šlápnutí vedle, vstupování do již vyzkoušených vod, které ale tečou jiným směrem, než kam směřuje on. Cítil to, rezonovalo to v něm a neměl jinou možnost než odpovědět …

„Paní ředitelko, díky za tu nabídku, ale musím ji odmítnout.“

„Dobře, v pořádku. Zkusila jsem to.“

Vstal, podal ředitelce ruku na rozloučenou a opustil její kancelář jak nejrychleji mohl. Šel pak dlouhou chodbou, kde si hrála holčička s míčem a dívala se pak při tom na něho. Byla krásná, plavovlasá, s modrýma očima, křehká, že kdyby foukl vítr, snad by ji to odneslo. Srdce se mu sevřelo. Nejraději by ji chytil za ruku a utekl s ní přes dvůr k jeho vozu a vzal si ji domů. Hlavou mu prolítlo, jak ji vaří něco dobrého, jak spolu sedí u stolu, jak ji uspává a čte ji knížku, jak pro ni připraví její vlastní dětský pokoj. Skoro měl pocit, že by jim nic nechybělo. Představoval si, jak by třeba jeli lokálkou někam na výlet, do ZOO, do hor a on ji ukazoval svět, to z něj, co jeho vždy těšilo a zajímalo a zároveň by ji dával prostor, aby si ona sama mohla vybírat, kam chce, co ji zajímá, byla by s ním, ale svobodná, aby z ni jednou vyrostla autentická bytost.

Stál na té chodbě a nevěděl, co má dělat. Byl bezradný, cítil se tak sám a zároveň měl před sebou někoho, kdo by to dokázal změnit, kdo by jeho životu dal smysl a řád. Za jeho zády se objevila ředitelka a měla ho ve vteřině přečteného.

„Anežka. Moc milá holka, zítra si ji vyzvednou adoptivní rodiče.“

„Proč mi to říkáte?“

„Vy víte proč.“

Podívali se na sebe. Ona věděla a on taky věděl. Nebyla v tom zášť, nic takového, jen konstatovaný fakt, realita, před kterou on utíkal, a tak si nemohl brát to, na co neměl nárok.

Sebral se a šel. Na tu holčičku už se raději ani nepodíval. Sedl do svého vozu a jel pryč k řece, aby se v ní vykoupal. Aby to ze sebe všechno spláchnul. Byla to pro něj jako rána z čistého nebe. Jako první láska, která zasáhne, vstoupí do života, aniž by to člověk čekal, aniž by s tím počítal, že se to vůbec může stát.