Sednout do auta a jet pryč. Někam hodně daleko. Nejlépe na opačný konec republiky. A pak ještě dál, nejlépe někam na jih k moři. Tam se vyvalit na pláži a mít klid. Ode všeho, co tu mnozí lidé vytvářejí a co bortí jeho představy
o tom, jak by člověk měl nebo mohl v klidu a slušně žít.
Představuje si, jak se někde usadí. Zcela neznámý v neznámém kraji, pronajme si byt a začne se živit čímkoliv. A čím obyčejnější ta práce bude, tím líp. A nejlépe někde na dosah přírody. Třeba by mohl sbírat olivy. Nebo sekat trávník, nebo spravovat kus pláže s lehátky. Prostě by zmizel a někde se třeba znovu narodil. Takový by si představoval zcela nový začátek.
„Tak to udělej, co ti brání?,“ řekla mu přítelkyně. Vdaná, dvě děti, znají se ze školy. Nikdy spolu nic neměli, ale když bylo zle, tak si navzájem zavolali a věděli, že se jeden o druhého můžou opřít.
„Nemám prachy, Katrin. Nemůžu si to dovolit.“
„Chceš tedy půjčit?“
„To nejde. Všechno to kouzlo nechtěného by bylo pryč.“
„Tak co tedy?“
„Vůbec nevím. Jsem ve slepé ulici. Hledám, jak se všeho i té tíhy uvnitř zbavit a najít víš, kousek klidu a kousek štěstí. Tady se mi nějak nedaří.“
„V práci?“
„Tam je to na nic. Všichni mě jen odvádějí od toho, co vnímám, že je důležitý. A pak mi dává velkou práci se zase vrátit zpátky. Nevím, jak to říct. Možná si budeš myslet, že jsem se zbláznil, ale vážně … nic takového, ani jsem se dnes nenapil.“
„Já ti věřím, Robine, ale nevím, co s tím vším … zase podléháš svým emocím, a je toho na tebe příliš.“
„Jo, děje se všude kolem moc věcí a já nějak nenalézám to, kam patřím, kde bych mohl být prospěšný. Možná přišel čas, abych se zaměřil na své vlastní věci.“
„Co tím myslíš?“
„Jako bych se míjel s něčím pro sebe podstatným.“
„Co se vrátit do sociální sféry?“
„To jsem zkusil.“
„A? Jaký si z toho měl pocit?“
„Zvláštní. Už jsem z toho dlouho pryč, nevím, jestli bych na to ještě stačil.“
„To se musí zkusit.“
„Jo, to mi říkají všichni.“
„Ale já nejsem doufám … všichni.“
„Ne, promiň, Katrin, ty přece víš, jak to spolu máme. Je zle a voláme si.“
„Tak co tedy? Nějak se pohnout musíš!“
Vůbec nevěděl, co má Katrin odpovědět. Seděli na terase kavárny s prima výhledem. Přes silnici lipová alej, kde se dívky producírovaly na in linech. Páni … dal by si s některou z nich říct.
„Co je, Robine?“
„Někdy mám pocit, Katrin, jako bych to ani nebyl já. V hlavě je mi tak svízelně, že si přeju zpátky k tomu, kdy to bylo jinak. Ale víš ty co! Do příštího léta ty prachy prostě nějak vydělám! A pak pojedu k moři a zůstanu tam. Měsíc, dva … kdo ví, třeba se chytnu, najdu si práci, holku a bude to ok.“
„Dost bych ti to přála. A já bych ti tam přijela za svědka.“
„Prima, budu s tím počítat.“
Zasmáli se tomu. Alespoň že tak.
„Co máš dnes ještě v plánu?“
„Asi se vypravím někam na kole. Večer pak skouknu nějaký film nebo seriál. No a pak půjdu spát. Bohužel sám.“
„Žádná dívka na obzoru?“
„Kdepak. Teda ne že by se mi žádná nelíbila, jen chybí odvaha.“
„No jo, ale bez ní se asi nedá existovat.“
„To máš pravdu. A jak je to u vás?“
„To víš, děti, práce, rodiče … někdy nevím, kam dřív. Ale s Petrem nám to naštěstí klape, jen si už nestavíme vzdušné zámky jako dřív. Z našeho života se stala spíše rutina.“
„Rozumím. A ty moje vzdušné zámky vyznívají z téhle perspektivy asi trochu trapně. Fakt, promiň, Katrin!“
„To je v pohodě. Hlavně, jestli je ti trochu líp.“
„No jasně. Jsem zase tvým dlužníkem.“
„Neboj, vyberu si to co nejdřív. Teď už ale budu muset jít pro dceru do školky.“
„Můžu jít s tebou, jestli chceš.“
„Dnes to nejde. Manželovi by to asi nebylo po chuti.“
„Snad na mě nežárlí? Řekla bys mu doufám, že zbytečně. Že nejsem z těch, kdo by někomu chtěl rozvracet manželství?“
„Pro něj to na věci nic nemění.“
Katrin záhy vstala a odešla. Robin ještě zůstal. Objednal si druhou kávu. Nikam nekvaltoval, nikdo na něj nečekal. To moře a cesta k němu byla pro něj prima vyhlídka. Jenže jemu šlo více snít než své plány reálně uskutečňovat.
