Mílař

 „Říkal jsem ti, musíš si pošetřit síly, ať vydržíš až do konce a nepadneš v cílové rovince,“ řekl mu trenér po dalším závodě v běhu na 1500 metrů, kdy skončil v poli poražených. Už několikrát přepálil začátek, anebo průběh a pak 

selhal tam, kde měl být v čele. Dost ho to štve. Prostě běží na plno od začátku do konce a moc netaktizuje. Nebyla mu asi dána určitá záludnost, kterou by dostával soupeře na ovále. Naopak oni dostávají jeho. Nechají se vést, táhnout na provaze a pak mu dají v posledním kole na zadek.  

„Petře, pochop už konečně, že tady jde o výsledek. Ne o průběh. To že odtáhneš celý závod a pak doběhneš s vyplazeným jazykem a nestojíš na bedně, k čemu to pak je. No odpověz!“

„Asi k ničemu, trenére.“

„Přesně, protože koho si historie pamatuje, vítěze ne poražené. A ty ses jednou rozhodl pro atletiku, pro dálkový běh, máš talent a srdce, ale bez rozumu to při závodech prostě nejde. Chceš porážet soupeře?“

„Jasně.“

„Chceš stávat po závodě na bedně?“

„Chci, samozřejmě.“

„Nechceš být za blbce, který odtáhne závod a pak se dívá, jak druhým věší na krk medaile?“

„To mě s prominutím … víte co.“

„Jo a mě už také. Protože pro tohle se na trénincích ty roky nedřeme. Pro tohle teda ne! Takže co s tím uděláme?“

„Musím si něco přenastavit v hlavě.“

„To rozhodně.“

„Nehnat se dopředu a zůstat hezky vzadu, v závěsu za nějakým jiným tahounem.“

„Velmi správně.“

„A pak ve vhodnou chvíli vypálím vpřed, že ostatním spadne brada a budou mi závidět.“

„Tak když to víš, proč to do háje neprovedeš?“

Sám na to neznal odpověď. Tak raději mlčel, aby trenéra ještě více nepopouzel.

„Petře, zaběhnutý čas neřeš! Na světový rekord, ani na ten evropský ještě stejně nemáme. Jde hlavně o to, protnout cílovou pásku jako první a posunout se o krůček blíž olympiádě.“

„Dostat se tam by byl splněný sen.“

„Můj také. A věřím, že s tebou by se mi to konečně mohlo v pozici trenéra povést. Musíme ale důkladně zapracovat na taktice, chápeš?!“

Petr přisvědčil a vnímal, že je to důležité. Nebo ho i ten trenér dříve nebo později kopne do zadnice a najde si jiného svěřence.      

„V příštím závodě se budeš držet ve středu pole. Nepůjdeš dopředu, i kdyby si stokrát chtěl. Do čela se začneš drát až v posledním kole a v cílové rovince to rozbalíš na plný koule. Ne že tam zase zvadneš. Hraje se o hodně. Potřebuješ body do nominace na Evropu.“

„Vím, o co se hraje.“

„No právě. A na podobných mezinárodních závodech můžeš získat navíc zkušenosti, sebevědomí, pochopíš, o čem to mezinárodní zápolení je. Narodil ses s něčím, co je mimořádné, ale musíš teď ty sám jít některým věcem hodně naproti.“

„Pokusím se.“

„Tak zrovna takovou odpověď jsem nechtěl slyšet. To kdyby mi řeklo sedmileté dítě ok, ale ne někdo, komu je šestnáct a kdo už pár let někam směřuje a má na to, aby se dostal nejvýše. Teda doteď jsem si to myslel.“

„O co jde, trenére? Slova jsou slova, ale běh je věc druhá, a to co předvedu na ovále. Dokážu to, to si pište!“

„Konečně! To je jiný přístup. Teď běž domů a zítra jako vždycky zde v plné palbě se pustíme do práce.“

Trenér si ho vzal na starost před třemi lety. Viděl ho závodit na krajském přeboru, kde reprezentoval svou základní školu. Vynikal mezi vrstevníky neskutečně a nepotřeboval k tomu ani kdoví jaký trénink. Běhání mu přišlo stejně přirozené jako jiným chodit. Mezi mládežnickou elitou ale začal mít tvrdé soupeře. Byli lépe takticky připravení. Měli v sobě díl vypočítavosti. On má v sobě o to víc bezelstnou touhu běžet. Od začátku do konce s vypětím sil. Sázel vždy na to, že jich má nejvíce. Ale ostatní právě toho zneužívali. Vezli se za ním v závětří, a pak ve vhodnou chvíli vystartovali jako hladoví psi za kostí. Ne, s tím je teď konec! Mentál bude konečně na jeho straně a ne na straně soupeře, přísahal si.   

Doma si lehnul na postel, kde mu na zdi visel Emil Zátopek. Jeho vzor, který dokázal mít z běhání radost jako nikdo na světě. Dřel do úmoru, nikdo před ním ani po něm neměl v sobě takovou urputnost. Jeho styl byl tak odlišný ode všech. Někomu to bylo dokonce k smíchu, ale jak jim vytřel zrak na olympiádě se třemi zlatými medailemi na krku. Šel si svou cestou, zdálo se mu, že někdo jako on nemohl být součástí davu. A právě proto to dotáhl tak daleko.

Odpoledne po výuce byl na ovále ve smluvenou dobu. Trenér měl před ním na povel jednoho desetibojaře, který potřeboval zlepšit svou výkonnost v poslední disciplíně – v běhu na 1500 metrů. Petr ho chvíli sledoval. Běžel ztuhle, s krátkým krokem a s moc předkloněným trupem. A právě to mu trenér také vytýkal, když spolu mluvili na závěr tréninku za cílovou čarou. On sám se ve svém běžeckém stylu již našel. V něm měl vše po technické stránce v pořádku. Šlo o to doladit jeho hlavu a s ní i vlastní taktiku. Najít správný přístup.

Dvě hoďky tréninku a byl naprosto vyřízený. Trenér ho učil zvolnit a držet tempo. Pak se stupňující frekvencí trénovali cílovou rovinku, poslední kolo. Jen co skončili, lehl si na záda a díval se chvíli do azurové oblohy. Potřeboval uvolnit nohy. Prodýchat se. Nabrat síly. Nominační závod na Mistrovství Evropy juniorů se blížil a on cítil velký díl nervozity.   

„Zítra to bude doufám tvůj, náš den. Soupeř bude konečně vědět, že vyjebávat s tebou už nepůjde, že se bude muset spolehnout sám na sebe. Zítra ty tím tahounem prostě nebudeš!“

„Jasně!“

„I běh může být, Petře, v něčem šachová partie. I na ovále musíš hrát s rozmyslem. Silově a fyzicky jsi připravený dostatečně, jestli tomu dáš tu přidanou hodnotu, která je tady /a poklepal mu na čelo/ ve tvé hlavě, můžeš dojít hodně daleko. A nejen v tom zítřejším závodě.“  

A taky jo. Závod vyhrál neskutečně suverénním způsobem. Nikdo s ním nevymet. Nikdo ho neobelstil. Byla to jeho chvíle, jeho den a nominaci na Evropu měl v kapse. Trenér téměř nic neřekl, ale Petr viděl, že je spokojen. Zároveň ale uvnitř sebe vnímal něco, co mu nebylo docela příjemné. Několik kol se doslova vezl za ostatními. Měl z toho divný pocit, který mu kalil radost z toho, že je vítěz. Zároveň ale vědět, že vyhrávat start cíl není možné a už vůbec ne v první lize mezinárodní konkurence. Navíc to slíbil trenérovi, který mu mezi řádky naznačil, že jestli nebude dodržovat jeho pokyny, půjde od něj. Neměl prostě na výběr a už taky chtěl stát po těch letech dřiny na bedně!

Měl nominaci, byl o krůček blíž olympiádě. Věděl, že je to hlavně na něm, zda se na ni jednou dostane. Zda bude reálně žít svůj sen vrcholového sportovce, mílaře.