Miky a Magda

Leží vedle sebe. Miky a Magda. Po dlouhé době jsou zase sami. Miky si Magdu přivine a spolu s ní se dívá do holého stropu. Po chvilce se zeptá ...   - Miluješ mě? /Magda se na Mikyho naléhavě podívá/ - Přece víš. Proč se na to ptáš? 

- Abych se ujistil, že neodejdeš.
- A kdybych odešla?
- Pak nevím, co bych dělal.
- No něco bys dělat musel.
- Možná bych chvíli přemýšlel a pak bych skočil pod první auto, které by mi zkřížilo cestu.
- To je zbabělé a vůbec ne chlapské.
- Taky neříkám, že jsem chlap.
- A co jsi, ženská?
- Ženská jsi ty a se vším, co k tomu patří. To znamená, že člověk jako jsem já se musí mít na pozoru.

- Vůbec ti nerozumím.
- To nevadí. Chci jen vědět, jestli bys mě dokázala opustit.
- Možná. Kdyby to přestalo být takové, jaké to je teď.
- Takové, jaké to je teď, to nebude pořád.
- Já bych to ale chtěla.
- Já bych chtěl věcí. Porsche, dům, svobodu...
- Tu přece máš. Jsi svým pánem.
- Nesouhlasím, ale o tom mluvit nechci.
- A o čem tedy?
- O nás. O tom, co bude dál.
- Co by sis jako představoval?
- Jsme spolu rok, co takhle svatba.
- Zbláznil ses? Na tu je příliš brzy.
- Proč?
- Je mi dvacet pět, dost času na vdávání.
- Ani bych neřekl, pokud chceš rodinu.
- Taky chci ale dostudovat. 
- Za dva měsíce budeš právnička. Skvělý job a já budu skvělý manžel a potom třeba i skvělý táta.
- Jistě?
- Doufám. Miluju tě a nechci o tebe přijít.
- Jasně. Bojíš se, abych ti nepláchla, tak si mě chceš svatbou přivázat k noze.
- Tak to není.
- Ale je. Jenže já nejsem čokl, který chce být vedený na obojku a ještě mít při tom náhubek na tlamě, aby náhodou někoho nepokousal, třeba svého pána.
- Někdy si zbytečně sarkastická a krutá.
- Hele, Miky, je mi s tebou dobře, dovedu si představit, že bys byl otcem mých dětí. Možná si dovedu představit i to, že bych s nikým jiným než s tebou už nic neměla. Jsem spokojená a mám za to, že i šťastná, byť vím, že ty šťastný v mé blízkosti někdy nejsi. Ale to není má chyba, nýbrž tvoje. Jsi totiž nenapravitelný melancholik, který se občas rád utápí ve svém žalu, místo aby od něj utekl a snažil se mu vzdorovat.
- To dělám!
- Ne dost. Ale třeba to budu já a naše děti, co tě přinutí dělat víc. 
- Co si jedno spíchnout hned teď?
- Beru antikoncepci.
- Tak ji vysaď.
- Ještě ne. Ještě je čas. A vůbec, co je to dnes s tebou? Myslela jsem, že si dnešní večer a noc užijeme. Místo toho klábosíme o hloupostech.
- Pro mě to jsou vážné věci.
- Já teď ale na vážné věci nemám náladu. 
- Ty na ně nemáš náladu nikdy. Já zkrátka potřebuju vědět, na čem jsem.
- Tak já ti to povím. Máš holku, která tě má ráda. Nebo jinak, která tě miluje, abych byla přesná. Ta holka chce dostudovat a pak si najít slušnou práci. Vydělat pár peněz do začátku, aby její miláček mohl v klidu dělat, co ho baví a nedělat věci, které ho obtěžují. A když všechno dobře půjde, tak se ta holka s tebou vdá a pořídí si s tebou dítě. Ty se o něj budeš starat, budeš sepisovat svoje povídky a já budu chodit do práce, abychom si jednou mohli pořídit dům s velkou zahradou. V něm pak spíchneme druhé dítě, a když ne v něm, tak v nějakém pěkném hotelu přímo u moře. Bude to skvělá noc, na níž ani jeden z nás nezapomene, a to dítě nám ji bude každý den, který s ním strávíme, připomínat.
- A pak?
- Pak si zařídím soukromou advokátní kancelář v našem domě, abychom byli pohromadě, ty, já, naše děti. Tohle bych si přála. A udělám pro to, aby to tak bylo, co budu moct. Ale bez tebe to nepůjde. Budeš mi muset pomoct.
- Jak?
- Třeba tím, že tomu, o čem jsem před chvíli mluvila, něco podřídíš a když na to přijde, budeš ochotný i něco obětovat.
- Co jako?
- Třeba svoje pohodlí, na němž tolik lpíš.
- Mám ho rád.
- Víc než mě?
- To jsem neřek.
- Pak tedy chápeš, o čem mluvím. Budeš holt muset zabrat, aby to, o čem sníme, bylo jednou třeba realitou. A když ne všechno, tak alespoň malá část z toho.
- V čem konkrétně bych měl podle tebe zabrat?
- Nejlépe v tom, v čem jsi dobrý.
- Moc toho není.
- A co třeba psaní?
- Nevydal jsem jedinou knížku. Scénáře mi zatím s poděkováním a někdy i bez něj vrací a divadelní hry jakbysmet. Občas udám nějakou povídku nebo recenzi. To je všechno.
- Ale chceš v psaní pokračovat, ne?
- Jistěže chci. 
- Fajn. Tak tvrdě pracuj, jdi si za tím a já si půjdu za tím svým. A když se jednomu z nás podlomí kolena, podržíme se a půjdeme dál. Proto tě mám a proto ty máš mě. Všechno bude Ok, Miky, ale nespěchej.
- Vynasnažím se. (Magda Mikyho políbí, stiskne jeho ruku. Přivine se k němu. Miky ji obejme, cítí touhu a vzrušení.)
- Dal bych si druhé kolo, řekne Miky.
- Já taky, odpoví Magda.
- Začneš?
- Ne, začni ty. A dej si záležet, ať to stojí za to.
Miky začne, snaží se a je to fajn. Všechno v pořádku, pro ni i pro něj. Žádná křeč, jen láska, ta je průvodcem všeho od začátku do konce. Magda pak vstane a jde se osprchovat. Miky leží nečinně na zádech. Přemýšlí o všem, co mu Magda řekla. On a ona v jednom domě s dvěma dětmi a s velkou zahradou. On pisálek na volné noze, ona advokátka. On manžel a otec, ona manželka a matka. Sny jsou bezva, řekne si a spokojeně probdí vedle Magdy pár dalších hodin do rozednění.

Pozn.: Povídka byla poprvé publikována 22.7. 2011 na www.pozitivni-noviny.cz