„Měl bys přidat a trochu více se snažit.“ „Dělám, co můžu.“ „Nezdá se mi.“ „To mě chceš vyprovokovat? Kam tím směřuješ?“ „Abys ze sebe vydával maximum. Na tréninku, v utkání i mimo hru.“ „Máš snad pocit, že je to jinak?“ "Mám pocit,..
že si dopřáváš tu a tam solidní úlevu a nyní pro to hledáš i omluvu. Ale ty sám jsi a budeš strůjcem svého osudu. Já ti mohu dopřát ten luxus tréninků s dobrými kouči, čas na přípravu, budeš potřebovat novou hokejku, je tu. Potřebuješ novou helmu, máš tu nejlepší, co je na trhu. Potřebuješ vyjet na soustředění, nic ti nebrání. Nemá to tak tuším každý z tvých vrstevníků, co hokeji propadl.“
„A já jsem samozřejmě ten lempl a lůzr, který si toho dost neváží.“
Už má těch otcových výhrad někdy po krk. Připadá si před ním pořád jako malý kluk. Ale jemu bude za půl roku sedmnáct, nemůže k němu přece pořád přistupovat, jakoby mu bylo osm. Na to už nemá náladu. Sám to v hokeji moc daleko nedotáhl, tak si na něm teď z pozice táty chladí žáhu? Jo, možná si někdy uleví, možná někdy nejde na sto procent do všeho, někdy není v laufu, nebo nemá motivaci, ale nejde v tom za hranu. Má to nějakou míru. Zatím se pořád drží v první lajně v útoku. Někdy ho trenér strčí do druhý, ale spíše z taktických než z výkonnostních důvodů. Nedávno byli na staďáku skauti z extraligy. Mají ho v merku. Dva kluby na něj číhají a třetí je v záloze a čeká, jak se věci vyvrbí. Jde pořád nahoru. Možná ne tak strmě, ale drží krok s těmi nejlepšími ve svém věku. Tak proč do něj táta pořád tak „brousí.“
„Jindro, ty víš sám nejlíp, že chceš – li se hokejem jednou živit, jsi teď v tom důležitém věku, kdy se to láme, kdy to někteří dají, posunou se a jiní odpadnou. Neustojí tlak, přestanou mít výkonost, jiným chybí psychická odolnost. Teď musíš zatnout a šlapat do toho. Poskytnu ti ty nejlepší možné podmínky, ale tu dřinu a přístup ke všemu ostatnímu, to je pouze tvůj prostor a s tvou hlavou by to snad mohlo klapnout.“
„Tak proč mi dáváš pořád najevo, že to právě v ní nemám v pořádku. Nejsem přece magor, abych všechny ty roky dřiny jen tak zahodil a řekl si, kašlu na to, mě už to nebaví. Jdu od toho.“
„A baví tě to?“
„To myslíš vážně tuhle otázku?“
„Jo, kámo. Naprosto vážně a čekám, co mi odpovíš.“
„Jasně, že mě to baví. Možná ne tak moc jako na začátku, ale pořád je to dost, abych věděl, že nechci od hokeje utýct k něčemu jinýmu.“
Otec neví, jestli ho ta odpověď má uspokojit. Vidí na synovi, že není do hokeje tak zapálený. Už ho zajímají holky a tu a tam rád někam vyrazí s kamarády. Nechce ho prudit, nechce mu ničit poslední fázi dospívání. Jen ví, jak moc je to tvrdý dostat se mezi nejlepší a udržet se pak na vrcholu. Sní o tom, že ho jednou uvidí hrát nejen extraligu, ale třeba i NHL. On na to neměl, ale Jindrovi se to může podařit. I trenéři v něm spatřují potenciál, na kterém lze do budoucna stavět. Střílí, dává góly, je po nich lačný jako sup. Někdy je i trochu sobec, nepřihraje, když může a vezme to na sebe, zariskuje. Ale to k prvotřídním útočníkům patří, i k těm, které má doma ve svém pokoji na zdech. Všude je tím obklopený. Tak snad ho nezklame, snad si za tím půjde. Chce ho při tom jen držet, pozitivně postrčit, to je taky jeho role.
„Nesmíš spoléhat pouze na svůj talent. To je tak třetina všeho. Ostatní je na tobě.“
„Já to moc dobře vím. Možná i proto, že mi to stále opakuješ.“
„Snažím se tě jen držet ve správných mantinelech.“
„Myslíš těch na ledě?“
„Nejen. Myslím to komplexně.“
„A co mi třeba trochu věřit.“
„Věřím v tebe jako nikdo druhej.“
„Někdy nemám ten pocit.“
„Na pocity nedbej.“
„Jenže ony jsou dost důležité.“
„Ok, možná taky nedělám všechno správně. Nejsem dokonalej, o tom by ti máma mohla vyprávět.“
„Jenže ta tu není.“
„Ne, ale sleduje to. Jsem o tom přesvědčený.“
S těmi slovy Jindra jen těžko zadržuje slzy. Je tvrďák na ledě. Tam rozdává bodyčeky, někdy si sundá i rukavice a jde do steče na férovku, když se dostaví při hře nějaká záludnost od soupeře. Má dost trestných minut a je to taky něco, co skauty od smlouvy s ním zatím trochu odrazuje. Jeho morálka a kázeň, neschopnost vždy udržet emoce na uzdě ho někdy brzdí. Mají už na tohle v klubu psycho kouče. Trochu se to zlepšuje, ale pořád to není takové. Jakmile jde ale o mámu, při zmínce o ní vždy nějak zjihne. Chybí mu. Otec ji zastupuje, co může, ale ne vždy a ve všem to dokáže. Tak to prostě je.
„Nazuj si brusle a padej na led!“
„Jasně.“
„A ukaž jim dnes na sto procent, co v tobě je. Sáhni do rezerv. Dneska tu je skaut z Olomouce.“
„Jak to víš?“
„Dovedu si získat zákulisní informace. Je to, kámo, i o taktice. Být ve správnou chvíli na správném místě. Bez toho to nejde. Máš mě a budeš mě mít vždy v záloze. Rozhodně než budeš dospělej. Pak to už bude na tobě.“
„Díky, táto.“
„I já tobě. A teď mazej. Trenér nemá rád, když chodíte pozdě.“
Trénink odjede v plné síle. Nic neošidí, vše dohraje. Na plný céres. Jde mu to, vážně. Sviští po ledě, dominuje, trenér zírá, nechápe skoro, co se děje. Jindra skutečně sáhl do svých rezerv. I ho to samotného překvapuje, co jich je. Možná proto do něj otec bušil, možná vidí něco, co on ne.
...
Za měsíc mu přijde nabídka prvního profesionálního kontraktu z Olomouckého prvoligového klubu. Skaut byl zjevně s tím, co viděl, spokojen. Doladilo se pouze pár detailů. Podepsáno jest. Hraje sice ve čtvrté lajně, ale pro začátek bere Jindra vše, co se naskytne. Uvědomuje si, že nebýt toho rozhovoru s tátou před tréninkem, kdo ví, jestli by na střídačce Olomouce vůbec seděl. Hádá, že spíše ne.
