je tělem i duší. Dívá se na svět skrze vlastní oční sklíčka, skrze své vlastní představy. Nechce utéct, nechce to vzdát, jen proto, že se mu mnozí za zády nejspíš vysmívají. Už ho nikdo nebere vážně, moc lidí si ho neváží, téměř
jako by byl zloduch jen proto, že se rozhodl dělat to, co cítí, že musí. Proč je celý svět tak zabedněný, proč někdo někomu něco nutí? Dal si své barvy na paletu a rozjímal o obrazu, s kterým stráví další dny a týdny. Někdy jsou to i měsíce, ale ty nejkrásnější. Zvlášť, když se mu práce daří. Stačí někdy malý motiv a rozproudí to díl emocí, které ho přimějí k práci. Je to jako sen, jako úlet jiným směrem. Těžko by to dokázal někomu vysvětlit.
Dlužno říct, že má krásný ateliér. Ten jediný mu zbyl. Na ten jediný musí vždy nějak vydělat peníze. Má to uprostřed přírody. Svět jako z pohádky, který má po ruce. Nic více nepotřebuje. Obětoval a dal tomu vše. Už nemá moc na výběr. Nemá děti, nemá ženu, ale jednou ji měl. Byla to láska na první pohled. Zamiloval se a chtěl si ji hned druhý den vzít. Věděl, že je to ta pravá žena pro něj. Ona to snad cítila stejně, ale držela se zpátky. Bála se té nejistoty, toho veletoče. Nebyla ten tip, který by se do všeho řítil po hlavě. Vzali se až po půl roce. Vše bylo takové, jaké to mělo být. I ten ateliér má díky ní. Kde by bez ní byl, kdyby se nepotkali. Ani to nechce domýšlet.
Žije poslední roky z její lásky a z toho co si navzájem dali. Od drobností a malicherností až po ty tak říkajíc velké věci, kdy spolu sdíleli své sny. Přišel o ni po krásných třech letech společného soužití. Proč jich jenom nebylo víc, proč … otázky se vyrojí, ale stejně tak zmizí bez odpovědi. Jsou prostě pryč, jako ona je pryč. Ale jen fyzicky. Maluje ji, výjevy z ní. Je citový tak, že nemá mantinely a už si je ani nestaví. Nemá co ztratit, nemá o co přijít. Užívá si slastné chvíle tvoření, chvíle svobody a chvíle naplnění. A pak čelí chvílím prázdnoty, které jsou někdy stále svízelnější. Bojuje, žije, maluje. To je jeho svět, jeho způsob existence. Uprostřed barev, palet, štětců a pláten. Uprostřed obrazů, které nikdo příliš nechce, ale ani on sám je nikomu už nevnucuje. Výstavy, galerie … nikam se nedere. Opustil vizi úspěšného malíře a jde naproti vizi své, autentické, která mu vždy něco málo přinese.
Jsou chvíle, kdy se mu malovat nechce, kdy mu to nejde. V ten moment ateliér zavře a vyjde ven. Projede se na kole. Jde na ryby. Zaběhá si i na nedalekém ovále při školním hřišti. Kde kdo ho tam sleduje, ale nikdo k němu skutečně nepřijde. Zvykl si. Je pozorovatel. Je rád stranou a z dálky sleduje vše, co se namane. Co ho zaujme. V plenéru ale téměř nikdy nemaluje. Je rád ve své komfortní zóně, a tu mu ateliér poskytuje. Pracuje drze, směle, bez zábran, bez akademické dikce, bez kontroly, ale s velkou dávkou píle, vášně a sebereflexe. Ta ho někdy brzdí a jindy podněcuje.
Přišla chvíle k další malbě. Je na začátku, je to díl vzrušení, třese se, dokud nezačne. První tah, pak druhý, třetí a už je v tom ponořen do té míry, že nic kolem něj neexistuje. Malý velký svět malíře.
Druhý den našel ve své schránce dopis, který ho informoval o záměru uspořádat z jeho obrazů a z obrazů dalších malířů regionu výstavu. Lekl se. Už s něčím takovým nepočítal, už neočekával žádnou takovou zprávu, něčí zájem. Přerušil práci, sedl si a díval se směrem dolů. Ne nahoru. Choulil se do sebe a pak se prudce postavil k plátnu. Tak jo, řekl si, dobře, chcete – li mé obrazy, dám vám je, vemte si je a ukažte, co ve vás je, jak s nimi naložíte. Nemám iluze, ale překvapení rád budu potom sdílet. Pustil se zase do dalších tahů štětcem na plátně. Nebyl opojen oparem úspěchu, byl zase rychle a hned ve svém světě, kde ego nevládne, kde vládne srdce. Všechno je zde opačně, mezi ním a plátnem. Je to jiný druh energie, jiná vášeň. Je to něco, co je nesdělitelné a co je i proto tak krásné. Snažit se to pojmenovat by byla téměř svatokrádež. Ne vše lze sdílet. Tvoří v samotě a ze samoty roste něco, v čem on sám nalézá voňavý květ. Může rozkvést jen, když do toho dá vše ze sebe. Zda to někdo koupí, zda o to vůbec někdo projeví zájem, to vše musí jít stranou. Zcela a nekompromisně.
Navštívil ho kurátor výstavy v jeho ateliéru. Sedl si na zadek? Ne, tvářil se jako někdo, kdo je nad všechno umění povznesen. Kdo je s celým uměním kolem srozuměn. Konzument, ne tvůrce. Namistrovaný típek, který si hlídá svou nadřazenost. Malíř ho měl přečteného hned. Byl by ho vyhodil, mohl s ním s klidem vyrazit dveře, ale on i vůči němu dával najevo svou blahosklonnost a mírumilovnost. Možná i v tom ho jeho samotářský život, jeho způsobe existence, jeho práce kultivuje. Mohl by s ním jít do klece a tam zápasit o to, kdo bude vůdce, ale proč? Kurátor na jeho břeh nikdy nepřejde a on na ten jeho také ne. Každý má své vymezené pole, svou působnost a své hranice.
„Vezmu si ten, ten a ten.“ Ukázal na tři obrazy, které vybral pro výstavu svým licoměrným okem.
„Dobře. Jsou vaše.“
„Berte si za čest, že na tu výstavu můžete. Nikdo nemá pojem, kdo jste, ale malujete, dřete. Něco v těch obrazech je … nevím co, ale má to úroveň.“
„Úroveň?“ Tomu malíř nerozuměl. Ale neptal se, nekomentoval to, nevstupoval do diskuse. Popravdě se těšil, až ten kurátor výstavy vypadne. Jenže on tam trčel a nasával díl energie. Vykuk jeden. Věděl, co dělá a proč tam je, ale nikdy by to nepřiznal. Lhal i sám sobě. Byl ve světě, který mu byl z pozice kurátora a galeristy něčím zapovězen. Věděl to moc dobře. Nebyl obdařen, neměl talent, neznal puzení k malbě. Znal jen výsledek. Ale uměl z něj vytěžit i pro sebe nějaké renomé.
Výstava pro malíře nedopadla špatně. Všechny jeho obrazy byly do druhého dne prodané. Přišly mu na účet peníze. Vnímal radost. Díl úlevy, že má zase na zaplacení energií a dalších nezbytných věcí, které potřebuje. Po dlouhé době si zase koupí kvalitní víno, které tak rád pil po večerech se svou ženou. Vzpomněl si na ni a měl slzy v očích. Ona jediná mu věřila, podporovala ho. Dávala mu potřebný díl motivace.
Záhy se ozval kurátor znovu. Že mu udělá výstavu samostatnou.
„Je to risk, ale třeba to vyjde a oba zbohatneme.“ No jasně, nemaloval pro nic jiného, než aby byl v balíku a mohl si koupit Porsche s červenou metalízou.
„Zajdeme na kávu a všechno důkladně probereme. Víte, já mám na umění čuch a ve vás asi přece jen něco je. Možná vás někam posunu. Třeba blíž Praze, někdo o vás bude konečně vědět. Bez toho to nejde.“
„Nejde co?,“ zeptal se. Kurátor hned nevěděl, jak má odpovědět.
„Přece být slavný, být úspěšný, znamenat něco v kumštu, jemuž se věnujete, obětujete … nebo se pletu?“
„Přijde na to. Teď ale musím dokončit v prvé řadě jedno plátno.“
„Co to bude?“
„O tom nikdy nemluvím dopředu.“
„Ok, chápu to. Ale moc neotálejte, abychom neprošvihli příležitost k něčemu důležitému.“
O důležitosti něčeho měl malíř nejspíš docela jinou představu. Asi by mu těžko vysvětloval, že v jeho případě je to něco zcela nehmatatelného, neviditelného. Ale na druhou stranu proč mu nedat příležitost. Proč ji nedat sobě, jen mít ode všeho správný odstup a držet se svého, neztratit tu svou vlastní lajnu.
