"Láska je svoboda ... "

- Zdravím, nedal byste si se mnou kafe? - Co prosím? - Vypadáte, že byste ho potřeboval. - Ne, že ne, ale ... my se známe? - V žádném případě. Jen jste mi sympatickej a přijde mi, že byste se nebránil popovídat si s ženskou jako 

... jsem já.

Vypadala dobře a nejen to. Byl v ní díl něčeho, co se mu líbilo a čeho se nebál.

- Víte, čeká mě tu cca za dvacet minut pracovní schůzka.

- Co děláte?

- To nestojí za řeč.

- No byznysmen rozhodně nejste.

- To tedy vážně ne. Smolím scénáře.

- Smolíte? Proč se předvádíte. Hádám, že je to pro vás něco více.

- Je, ale tady v Praze … člověk nechce být za pitomce.

V ten moment mu přijde esemeska.

- Copak, něco se stalo?

- Kolega, že se zdrží. Mám hoďku čas. Kavárna jedna je kousek odtud. Tak jestli platí vaše nabídka … ?

- Jdeme. Není nač čekat.

V kavárně si sedli k jednomu z mála volných stolů. Přišla milá servírka a hned je obsloužila.

- Proč jste mě oslovila, jistě ne proto, abyste mě sbalila.

- Měl jste tak smutnej výraz, že mi to nedalo se nezeptat.

- No jo, mě už nic jiného asi nezbývá. Musím vzbudit lítost, aby si mě někdo jako vy všiml. To jsem to dopracoval.

- Tak jsem to nemyslela.

- A jak teda?

- Prostě souhra náhod. Anebo něčeho, co je mimo nás.

- To asi ano, ještě že je to tak, že můžeme v něco takového doufat.

Chvíli mlčeli, on sledoval dění okolo, ona spíše jeho a přitom upíjela kávu, která byla docela dobrá. Bylo to hezké prostředí, snad by na takovém místě mohl i pracovat, ale kdo ví. Potřebuje svou volnost, když mu do života někdo moc kecá a k tomu ještě nějaká rádoby autorita, dostává ho to na kolena. Je to v něm zakořeněné od chvíle, kdy dostal lepáka od učitelky ve škole a pak se po něm vozila. Byla to komunistická mrcha.

- Co se vám honí hlavou?

- Vzpomněl jsem si na jednu krá … promiňte, úču, co mě sekýrovala. Měla mě za blbečka.

- Asi nejen ona.

- To je pravda.

- Jste nejspíš složitá osoba.

- To ano. Možná proto se mi tak blbě proplouvá v kalných vodách.

- Ale to nejste jistě sám. Někdo umí kličkovat, někdo manévrovat, někdo umí podlézat, někdo zase dokáže velet a být kapitán ...

- Můj otec je dokonce korvetní … lodní i letecký, to byste nevěřila co všechno on stíhá.

- Asi vám to dává sežrat.

- No to taky, ale co můžu dělat?, povzdechne si a dal by si nejraději panáka.

- Poslat ho někam.

- Odstřihnout se a být sám.

- Což zase není kdo ví jaká výhra.

- No v mém případě spíše ano.

- Pak tedy není co řešit, máte – li to tak.

- Někdy propadám ale panice, jestli to dám.

- Musíte si věřit.

- To bych rád. Bylo by to už potřeba. Je mi s vámi fajn, musím se přiznat.

Děkuju. Mě se s vámi také docela dobře povídá, když zrovna neuniknete do svého světa. Třeba teď je vám naprosto jedno co povídám.

Měla pravdu, v mžiku přelétl o několik let zpátky, kdy byl čtrnáctiletý kluk a dokázal té učitelce na svou obranu říci jadrnou poznámku. Vybavoval si ten její výraz … byla zaskočená tak, že se nezmohla ani na slovo. A v té chvíli poznal, jakou i dobře cílená věta může mít sílu.

- Promiňte. To se mi děje pořád. A co vy? Vy jste sama nebo máte rodinu?

- Mám děti, ale jsem rozvedená. Vztahy mi příliš nejdou, respektive jsem trochu sobecká. Mám ráda volnost, potřebuju dýchat a dělat to, co zrovna potřebuju a někdy i sama. Není to pro každého.

- „Láska je svoboda …“ to napsal jeden můj oblíbený autor. Má to pokračování, ale stačí domnívám se i tato dvě, vlastně tři slova.

- No a to je právě ono. Lidi si ji ve vztahu berou. Nechápu proč, povzdechla si jako on před chvilkou. Skoro to vypadalo, že jsou na panáka zralí oba.

- Bojí se, že o sebe přijdou.

- To je asi ten hlavní důvod.

- Mají strach, že se přestanou milovat.

- Jenže ten strach je pak jako kazajka.

- Tak nějak. I proto se bojím připoutat.

Bingo. Konečně si to přiznal, konečně to pojmenoval.

- Vy se asi bojíte dost často.

- Jo, když zrovna nevím, jak pokračovat, když mám pocit, že jsem všechno prohrál, když se mi zdá, že nepatřím nikam anebo jen tam, kde jsem sám, třeba u nás u rybníka. Nedávno jsem se tam opaloval a vzadu za sebou slyším, jak se v chatě co tam byla, oddává nějaký pár milostným hrátkám.

- Co jste udělal?

- Vzal nohy na ramena. A pak skočil do vody a musel to rozplavat.

- Taky řešení.

Začala se smát.

- Vy jste teda třída.

- Býval jsem. Kluk, který se ničeho nebál. Ale to mi bylo deset, dvanáct, čtrnáct.

- Musíte ho, myslím toho kluka, v sobě vydolovat.

- Copak o to, někdy přijde i sám, jindy ho musím v sobě oživovat, jindy se ho ptám, co by udělal, kdybych ho neodkop a nedal všanc.

- Odpovídá?

- A víte že jo. Mluvíte s někým kdo je ve vás a zároveň je daleko. Doslova jako přízrak.

-To znám.

- Víte, že je fajn smět si s někým takto notovat. Nestává se mi to často.

- Tak to jsem ráda.

- Byl bych s vámi strávil celý den, kdyby to šlo.

- Celý den, pak možná týden a pak kdo ví, třeba i celý život.

- To má být ironie?

- Ne, kdepak. Mluvím vážně. Někdy se to stává. Proč ne nám?

- Protože … protože už jsem v něco takového přestal doufat. Že existuje nekonečná bezelstná láska, která mne nebude svazovat.

- Ale těšit se na někoho, pak s ním trávit večer u vína, pak se jít projít jen tak, pak strávit hezkou noc ...

- Ale co ta rána?

- Co je s nima?

- To máte tak. Jsem navyklý na něco. Neřešit nic a jen si sednout a psát a pít kávu a dělat jen to, co je pro mne zrovna potřeba a bez čeho nedokážu existovat. Třeba vy byste to snášela?

- Snad. To by se vidělo. Lépe to říct hned, než si pak něco vyčítat.

- My už mluvíme, jako bychom spolu plánovali společnou budoucnost.

- Víte co, když budete chtít, můžete mi někdy zavolat. Nechám to na vás.

Podala mu svou vizitku. Vzal si ji a hned ji schoval. Jakoby se lekl závazku, že by on sám měl něco rozhodnout.

- Jste muž, je to na vás.

- A kde je najednou rovnoprávnost?

- V tomhle snad nikdy nebyla a možná by ani být neměla. Nejsem feministka. Spíše konzervativní žena, která nechce převracet svět vzhůru nohama.

- Působíte ale jako hodně emancipovaná.

- To ani nevím, jak to chápat. Jsem jaká jsem, jak mě máma vychovala. Táta plách a ani ho neznám.

- Už budu muset jít. Uteklo mi to s vámi.

- Zaplatím za vás.

- To nejde, nebo působím jako chudák.

- Jsem vás přece první pozvala. Nechte to. Udělá mi to radost.

- No tak jo.

Vstal, shlížel na ženu, nechtělo se mu od ní, zase v něm něco zacinkalo, jak snadno se mu to stává, ale co pak.

- Ať se vám schůzka vydaří přeju. Ještě tu chvíli zůstanu.

- Dobře, tak na shledanou a děkuju.

- Není zač.

On věděl, že ano. Pár dní na to ji zavolal. Řekl ji, že na vztah v dané chvíli zrovna nemá kuráž, ale to setkání, že mu udělalo radost a váží si ho. Tušil, že místo keců o tom by udělal líp, kdyby ji nabídl třeba kino.