On, jeho bratr, jeho matka a otec. Bydlí v panelovém bytě dva plus jedna v nejvyšším osmém podlaží. Mají hlučné sousedy. V jednom kuse se tam hádají. „Ten její ji určitě mlátí,“ říká mu matka. "Jednou jsem ji viděla a měla ..
... na rameni takový jelito,“ povídá a ukazuje špehýrku mezi prsty, jak velký to jelito asi bylo. „Vy se taky hádáte,“ zkonstatuje Miky – „a pořád!,“ dodá hlasitě, jakoby to chtěl matce vyčíst, že za to může ona. Ale ví, že to tak není, tuší, že za to může především jeho otec.
„Hádáme se, a je mi to líto, hlavně kvůli tobě, ale ještě nikdy na mě tvůj otec nevztáhl ruku. To až udělá …“ na chvíli se matka odmlčí. Co bude, až to udělá? Vyhodí ho nebo co? Tu větu nakonec matka nedokončí a téma hovoru pro tu chvíli utne.
Kluk sousedů, jejichž hádky k nim doléhají, je jeho kamarád. Ne nejlepší, není zpočátku ani druhý v řadě, ale hraje s ním za barákem fotbal nebo hokej a někdy se jdou spolu třeba projet na kole. Je dost divokej. Matka není ráda, že se s ním stýká. Má strach, že ho zatáhne do nějaké nezvedené party. On má ale svou hlavu a svůj rozum. Nechce, aby mu někdo nařizoval, s kým smí být a s kým zase ne. Vyhrazuje si právo o tomhle rozhodovat sám. Se všemi riziky, která to pro něj nese.
David, tak se jeho kámoš jmenuje, je drobet starší a o dvě hlavy vyšší. Hulí cigára a někdy i trávu, ale to prý jen výjimečně při zvláštních příležitostech. I jemu David cigáro tu tam nabídne, ale stačí dva šluky a začne se dusit. Zařekne se, že něco podobného už nevezme nikdy do huby. Pivo to je něco jinýho. To má docela rád. A David, jak je mladej, tak vypadá dost starej na to, aby mu v hospodě načepovali půllitr a nikdo se ho při tom neptal, jestli je plnoletej. Vždycky mu dá olíznout pěnu a David vypije zbytek … vypadá při tom jako starej chlap po šichtě. Když se Davida někdy zeptá, proč se jeho rodiče tak hádaj a jako dovětek řekne, že kolikrát v noci kvůli tomu ani nespí, jakej je u nich kravál, nikdy mu pořádně neodpoví. Očividně o rodinných záležitostech nemá chuť mluvit, ani se jimi zabývat. Ale vidí na něm, že to Davida mrzí, že ho to štve, že to nejde docela mimo něj, jak dělá nebo jak se snaží předstírat … před sebou i před ostatními.
„Někdy bych nejradši vypad,“ řekne mu David jednoho letního odpoledne, když vedle sebe sedí na zpola zbořené zídce po dávce tenisu. /Té hře říkají „čína.“ Míček pinkají o zeď, a to tak, aby ho ten druhý pokud možno po odrazu ode zdi nedokázal odpinknout/.
„A kam jako bys vypad?,“ zeptá se Miky.
„Jedno kam, hlavně někam … pryč odtud! Mám už toho tady plné zuby.“
„A co škola?“
„Škola? Na tu já seru. Stejně ze mě nic kloudnýho nikdy nebude.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Vím to. Nestojím za nic. Leda tak někde něco šlohnout, na to sem dobrej, nebo někomu rozbít hubu, mi taky de, ale nic jinýho.“
„Tenis hraješ skvěle,“ zkonstatuje.
„Ne dost skvěle, abych se tím uživil.“
„Možná kdybys míň hulil …“ ani ho to nenechá doříct. Ostře a nesmlouvavě se na něj David podívá.
„Ještě ty mě ser, člověče! Vo to přece nejde.“
„A vo co de?“
„Bejt kápo, o to de!“ Odfrkne si, zapálí si další cigáro a pokrčuje …
„Když seš kápo, všichni, rozumíš všichni tě respektujou! A víš proč - protože se tě bojej, protože je máš všechny omotaný kolem prstu! Co řekneš, to platí a každej z nich tě na slovo poslouchne.“
„A co z toho?“
„Jak co z toho? Prachy, vole, prachy. A když máš prachy, máš všechno na co si vzpomeneš. Bourák, vilu u moře a kupu ženskejch a …“ David se na chvíli odmlčí. Spatří svýho tátu, jak se vrací domů z práce. Rychle típne cigáro a z otce nespouští zrak. V jeho pohledu je něco, čemu Miky hned nerozumí.
„Vidíš ho, hajzla. Z toho kápo nikdy nebude. Nemá to v sobě. A to ho sere. Otročí ve fabrice za pár šušňů a na matku a na mě si pak vylévá vztek, že je tak neschopnej, že je taková nula, taková nicka.“ V hlasu Davida slyší dávku opovržení, vzteku a záště. Z ničeho nic začne David tlouct tenisovým míčkem o zeď jako o život. Nečinně ho pozoruje. Říká si, jestli nemá jít pryč, ale zůstane … jak dlouho bude David chtít. Třeba celé odpoledne, třeba i celý další den, když o to bude David stát. Najednou v něm nevidí jen toho vytáhlého výrostka, spratka jak o něm všichni tvrdí, vidí něco, co před tím neviděl. Díl citlivosti a zmatku, skrytý důkladně pod rouškou hrubosti. David mu je od té doby o poznání bližší. I se ho před matkou, když o něm zle mluví, zastává. Dříve to moc nedělal. Až teď.
„Víš, že tě s ním nerada vidím.“
„Proč? Nic o něm nevíš.“
„Vím toho dost. Vím, jak se chová, s kým se stýká, vím z jaké je rodiny … měl by ses mu vyhýbat.“
„Ani mě nehne!“
„Jak to se mnou mluvíš? On stejně jednou skončí v lapáku. Dříve nebo později. A když ne tam, tak zcela jistě skončí v kriminále. Na to dám krk. Takoví jako on nikde jinde skončit nemůžou.“
Nechápe, kde se v matce bere ta sebejistota a nenávist. Miluje ji, jako nikoho na světě. Taky ví, že mu nikdo nerozumí tak jako ona. Ale teď je zmatený. Je si jistý, že se matka mýlí, že je naprosto vedle, je si jistý, že David bude kápo, protože když ne on tak kdo jiný?
Uběhne sotva pár dní a potká Davida s nějakou bandou. O těch vlasatých típcích nic neví, ale jde z nich trochu strach. Jsou hluční a poutají na sebe pozornost. Není možné je přehlédnout. Stojí jako vystrašený pes v koutě, ale David si ho všimne a vtáhne ho mezi ostatní své kamarády.
„Jdeme pařit, pojď s náma!“ Vůbec v tu chvíli neví, co si v jejich případě pod slovem p a ř i t představit, ale rozhodne se, že tedy půjde.
„Co budem dělat?,“ zeptá se Miky, když urazí kousek cesty napříč sídlištěm. /Nelze přehlédnout, jak si na ně dospělí ukazují prstem, jak nad nimi ohrnují nos. Jako by byli prašiví. Na druhou stranu se mu líbí, jak to mají všichni ti típci kolem Davida na háku/.
„Nech se překvapit. Ale neboj. Bude to stát za to. Hlavně musíš držet klapačku, jasný, jinak …“ ukáže mu výhružně sevřenou pěst. Miky přikývne. Nic nepoví, nikomu! Slibuje! Skoro má chuť vztyčit dva prsty jako že přísahá.
David nelhal. Stojí to skutečně za to! Má dokonce pocit, že na tohle nikdy nezapomene. Všichni do jednoho se zhulákají. Uprostřed lesa – na tzv. kamenárce, kam často chodí hledat zkamenělé obratlovce. Víno, chlast a cigára. Všeho je dost. Chybí prý jen ženský, ale co není, bude, říkají. David ho učí balit jointa. Jednoho vysmahne a je mu neskutečně blbě. Má halucinace. Hlasy se zvláštně slívají v nesrozumitelnou kadenci. Zvrací. Má pocit, že snad umře.
„Nic není, vole, chybí ti trénink, zvykneš si.“ David mu tluče do zad, drží ho v předklonu a pozdě večer ho vyprovodí až ke dveřím bytovky. Sám by nedošel. Sotva se opírá o futro. Zazvoní a David v momentě raději zmizí. Matka ho vtáhne dovnitř. Hned na chodbě mu vlepí pár facek. Zhrozí se, jak je Miky bledý, jak zapáchá. Nikdy dřív ho v takovém stavu neviděla. Jako by to snad ani nebyl její syn.
„Kdes byl?,“ zeptá se.
„Tak venku,“ odpoví.
„Kde … venku? A s kým? Můžeš mi to říct?!“
„Nemůžu a ani nechci. Sorry.“
V momentě letí na záchod. Objímá mísu a znovu zvrací. Matka stojí za jeho zády. Je zoufalá, neví, co má dělat. Pomůže mu vstát. Hned ho uloží do postele. Miky v ten moment usne.
Ta událost hned druhý den praskne. Že kouřil jointa, že pil víno a něco dalšího co ani neví, jak se jmenuje, a to všechno s Davidem a s jeho povedenou partou. Neví jak, ale vše se donese řediteli školy. Matka to ví, otec to ví, ve škole to ví. Ví to všichni. Nepříjemnosti, které to přinese, ustojí. Je si vědom, že udělal chybu, je si vědom, že za ni musí nést následky.
David pár dní po té události maže do lapáku. Nikdo se s ním nebaví, nikdo se ho neptá, prostě ho jednoho dne odvezou – doslova jako zločince.
Když potom potká Davidovu matku, zeptá se, jak se Davidovi vede, rád by ho navštívil, řekne.
„Proč?,“ zeptá se Davidova matka.
„Je to můj kámoš. Rád bych s ním mluvil. Rád bych …“
„Co bys rád?“
„Aby věděl, že tady na něj čekám, že mám novou raketu a taky mičudu z pravé kůže. On David je skvělej kopálista.“
Všimne si, že Davidově matce v tu chvíli z očí vytrysknou slzy. Nechápe to, nerozumí tomu, co řekl, co udělal, že ji to rozplakalo.
„Si hodnej kluk, Miky. Ale můj syn je lump. Bude lepší, když na něj zapomeneš!“
Měsíc na to se Davidova matka z domu kde léta bydlela, odstěhuje. Bez svého muže jen s jedním kufrem v ruce. I Davidův otec záhy zmizí. Nikdo neví kam. Jediné co on ví je fakt, že se ti dva zmiňovaní rozvedli. Ne kvůli Davidovi, ale především kvůli sobě.
„Jeden druhého nenávidí, tak proč by spolu žili,“ řekne mu matka.
„A co Davida? Toho taky nenávidí?“
„To si nemyslím.“
„A co si myslíš?“
„Že ho milují. Jen mu to třeba neumí dát najevo.“
Tak proto je David v lapáku? Co z něj bude? Co bude z člověka bez lásky, napadne ho. Nic! Nebo Kápo! Tak vidí Davidovu budoucnost, Davidův osud. Ale třeba se mýlí, třeba je a bude všechno jinak, t ř e b a … .
