Kamilova "zpověď"

"Proč nic neříkáš?" "Nevím, co bych měl...víš, zdá se mi, že téměř všechno co řeknu, je nějak mimo výseč, že mě nikdo moc neposlouchá, že moje slova nemají váhu, cítím to tak."  "To je blbost přece!" "Ne, ne, to vnímám, poznám to... 

lidi na mě nějak nahlížej, tedy ti co znají mou minulost, kluk, který si něčím prošel, má něco za sebou, plácá se ode zdi ke zdi, nám tu nebude vykládat svá moudra.“

„Máš to tak i se mnou?“

„S tebou ne. Ty totiž spoustu věcí nevíš, takže se se mnou bavíš tak, jak bych si asi přál, nevím, nechápu to, nejsem hloupý, ale někteří mě když ne za hlupáka, tak za mimózu považujou. Nejsem pro ně partner, spíše mě trpí, vnímám jejich vnitřní hlas, co si říkají, jak mě sledují, maximálně vnímájí otevírání mé pusy a nepřeruší mě jen ze slušnosti. A jakmile chci zavést trochu hlubší diskusi, to už tuší, že je třeba utýct. To není nic pro jejich pragmatický, dynamický svět, nic pro jejich uši.“

„Není to všechno trochu tebou zkreslený?“

„To si nemyslím. Víš, někdy se mezi těmi všemi lidmi, co mají povědomost o mém životě, necítím nejlíp. Ta minulost mě dohání, mám ji s nimi sebou a není to pro mě někdy dobrý. Chci utéct, chci pryč, být sám, povznést se nad to všechno, sedět v trávě a vnímat její vůni, slyšet zvuky, ptáky … někdy je moc těžké se z toho zvednout. Z té míry frustrace, které čelím, z toho, že mě neberou za rovnocenného, normálního.“

„Ale ty si normální.“

„Jak se to vezme. Objektivně vzato tomu tak není. Přijímám to a bojuji s tím mezi lidmi, někdy se mám co držet nejít do steče, nezvednout hlas, nekřičet, nevypustit emoce, dusím to v sobě, ale pak pohár přeteče a stane se něco, co je jako tsunami. Doslova a do písmene.“

„Mluvíš o něčem konkrétním, že?“

Bylo to jasné. Ten můj kámoš, Kamil se jmenuje, znám ho pár let, ne tedy moc dlouho, ale ani ne moc krátce, seděl na kládě uprostřed lesa, pil své pivo z plechu, díval se před sebe … něco se s ním stalo. Co se vrátil z místa, kde má část rodiny, ale od níž je vzdálen nejen tři sta kilometry, ale i něčím dalším niterným, ho setlo. Zase se zatáhl zcela do své ulity. A najednou, stalo se to mimoděk, měl v očích slzy. Jen tak tekly bez hnutí jeho tváře. To vnitřní zoufalství šlo na povrch a on jen nečinně seděl, nehnul se a mlčel a já tam nebýt, ani by si toho nevšiml. Byl ve svém pro tu chvíli pobouraném světě, který si zase rovnal nazpátek.

„Pověz mi, co se stalo?“

„To nejde. Nemá to cenu. Jen se to tím víc a víc zhmotňuje ve slovech … v těch slovech, která pro mě někdy mají neskutečnou váhu. Chápeš to?!“

„Nevím, ale snažím se.“

„Jasně. Prostě jsem se chyt s bráchou, pak s jeho ženou, pak s tátou a pak i s vlastním synovcem, kterého mám rád a vážím si ho. Stáli jsme proti sobě a moc nechybělo, abychom se do sebe nepustili. Paradox! Při tom bych všem jiným někdy nejraději rozbil hubu, ale určitě ne jemu.“

„Proč to vzniklo? Co se odehrálo? Třeba tomu přijdeme na kloub.“

„Na kloub čemu? Že se cítím mezi svými nejbližšími někdy jako trotl. Není to jen jejich chyba, to já jsem nechal dospět věci příliš daleko. Stalo se to, že mi něco došlo a svalilo mě to. Položilo mě to na záda, na znak, byl to direkt z vnitra, který jsem nečekal, ale tušil jsem ho.“

„Být méně abstraktní, nešlo by ti to? Ztrácím se v tom.“

Pokrčil jen rameny. Mluvil prostě tak, jak mu slova přicházela a s nimi jedna věta za druhou. Chci mu pomoct, ale vnímám, že on o ni v daný moment nestojí, že to je něco, co se nedá odestát a bude to muset zpracovat a jít dál. Jen na mě působil jako někdo, kdo je sám, ale doopravdy sám, jako někdo, komu téměř nic nezůstalo, jen jeho vlastní víra v to, co dělá, jeho vzpomínky, které ho drží nad vodou, ale i srážejí na kolena.

„Hele, bude to znít jak fráze, ale tobě už asi nezbývá než jít svou cestou a odstřelit každého, kdo by tě chtěl svést, nebo kdo by ti říkal něco jiného. Ty přece víš, co chceš …“

„Jo, ale je to jako bych pořád dobíhal ujíždějící vlak, dochází mi někdy dech, dochází mi někdy síla. Nevěřím si nějak, ztrácím drajv, který jsem bez toho nikdy moc neměl. Vidíš, a to jsem se zařekl, že se už nebudu litovat. Na houby to je. To je cesta do nikam. Jen co se zvednu, něco mě setne, a tak je to pořád dokola. Do háje, co jsem komu udělal. No nic, nějak to dám.“

„Bráchu od sebe ale neodháněj.“

„To bych ani nedokázal. Víš, on se fakt snaží, vnímám to, že mi chce porozumět, nemá to se mnou někdy jednoduché, žije v docela jiném světě než já, ale už mě nějak respektuje. Nevím, jak ostatní, ale víš ty co, kašlu na to.“

„To je dobrý přístup, ale aby to tak ve skutečnosti i bylo.“

„Přijde na to. Někdy mám pocit, že jsem se rozpustil mezi všema, že se stalo něco, co se nemělo stát a všechno by bylo jinak.“

„Možná. Ale nejsi v tom sám, takových lidí je na světě spousta. Tak jdi dál a uvidíš, co ti to dá.“

„Pokusím se o to, co jiného mi taky zbývá. Pořád jako by to bylo od začátku, jako nový film, který se roztáčí a ten předešlý za nic nestál.“

„Náhodou, ten tvůj autorský debut nebyl marnej. A buď za něj rád.“

„Jsem, a říkám to bez ega. Jen mě mrzí, že se toho máma nedočkala. Ta měla! Ona jediná mě podporovala, ona jediná mi věřila … moc bych byl stál, aby u té premiéry byla, aby ten film viděla. Ale věděla alespoň to, že vzniká.“

„Tak! A měla radost, ne!“

„Jo, velkou! Pojďme pryč od toho. Je krásně dneska, babí léto.“

„Úžasná záležitost.“

Seděli jsme pak mlčky vedle sebe a vůbec mi to nevadilo. Naopak to bylo, jak to jen říct, něco povznášejícího. To ticho, které se mezi námi rozprostřelo a nic ho nerušilo. A šlo to. Bylo to snadný. Slova někdy nejsou potřeba, ne vedle někoho, o kom víte, že vám nikdy nevrazí kudlu do zad, ale raději pomůže, i kdyby stokrát nemohl. Přál bych mu ženskou, která by si toho na něm vážila. Dokonce mám pocit, že právě to by potřeboval. Ale do toho mu nebudu mluvit, ani se toho sám od sebe dotýkat. Pro něj příliš citlivá záležitost, o které nikdy nežertoval. A když to dělal, bylo na něm vidět, že to dělá jen proto, že to od něj někdo očekává, aby zapadl, aby nebyl tak vážnej a byl na oko happy a tak. Teď už ale i na to zdá se rezignoval. Už se mu zjevně nechce si na někoho hrát. Ač se navenek jeví jako slaboch, jde z něj něco, proč s ním jsem rád. Je jinej! Docela jinej než lidi, s nimiž se dnes a denně potkávám. Snad proto, že píše, snad proto, čím si prošel a co ho změnilo docela. A to vím jen malou část. Někdo ho má proto za mimózu, s níž neví, o čem si povídat a raději ho bude shazovat. Možná bych se za něj i popral, za lidi jako on. Kamil mi totiž ukázal, z čeho se lze radovat, že nemusím závodit, spěchat stále někam, naučil mě se zastavit, lelkovat a být jen tak a našel jsem v tom něco, co jsem hledal a co jsem postrádal. I mě mnohokrát moc dobře poradil, díky němu jsem se někdy vysekal z potíží, do kterých jsem se dostal. Nikdy jsem mu to neřekl, ale jsem si jist, že to ví, že to na mě pozná.

Vstali jsme a jeli na kole dál. Jel jsem za ním, sledoval jsem jeho záda, která se mu nahrbila a působil jako „hrbáč.“ Asi zase z té tíhy co nese a co se dostává ven z těla. Jeho mysl je příliš složitá, jeho emoce … vše moc prožívá, mám o něj někdy strach, není vůbec snadné se v něm vyznat. Typický bipolár. Černá a bílá, a do toho dalších barev spousta, celá paleta.

„Musíme to zase někdy zopakovat,“ řekl jsem Kamilovi po dojezdu do cíle.

„Jo, pokud ještě počasí dovolí. Před námi je podzim a pak kdo ví jak tuhá zima.“

„Tu ty máš přece rád.“

„Vadí mi jen dřív tma.“

„Taky se v ní nevyžívám, zvlášť ne ráno, když vstávám.“

„Tak se měj, zavoláme si.“

„Jasně. A drž se!“

„Nápodobně. A dík, že sis udělal čas, potřeboval jsem to. Snad jsem ti nic nezkomplikoval.“

„Co bys mi, Kamile, komplikoval? Všechno v pohodě.“

Vážně všechno? Nevadí, že jsem byl dnes tak pesimistickej. Víš, nerad bych o tebe kvůli tomu přišel.“

„To neřeš! Život prostě není jenom zábava. A mě se to dnes zamlouvalo. Vážně. Užil jsem si to. A víš co … s tebou aspoň vím, na čem jsem. Tak se přestaň omlouvat.“

„Ok.“

Rozloučili jsme se. Já šel domů ke své rodině, manželce, s níž mám chlapečka, a Kamil … on šel někam, kde na něj nikdo nečeká. Ale kdo ví, třeba zítra, pozítří … to bude jinak. Docela bych mu to přál.