- Co bys rád? - Přišel jsem si zahrát. - A už si tu dříve někdy byl trénovat? - Ne, právě jsem se sem přistěhoval. Ten muž si kluka prohlíží a říká si, co je zač. Má oheň v očích a výraz rebela. Jakoby měl všechno na háku a jen ..
ta hrací plocha ho zajímala.
- Je to pro tebe jednorázovka nebo bys chtěl chodit pravidelně?
- Zkuste hádat?
- Můžeš si dát přihlášku do našeho tenisového klubu. Ale musíš mít souhlas rodičů.
- Mám jen mámu.
- V tom případě …
Kluk podá z kapsy nějaký list papíru. Dá ho pánovi, který si přečte, co je na něm psáno.
- Ok. Zdá se to být v pořádku. Teda jestli si to nezfalšoval.
- Jakým právem mě tu obviňujete.
- Měli jsme tu takové případy, nerozčiluj se.
- Tak mě s nimi neházejte do jednoho pytle.
- Fajn. Ještě je tu vstupní poplatek. Na rok tři tisíce.
- Mohl bych si část z toho odpracovat?
- Že bys tu zametal a kropil kurty třeba.
- Jo, proč ne. To bych zvládl.
Muž pokrčí rameny, zvedne obočí, přemýšlí o tom, zatímco kluk vedle něj sleduje hru dvou vrstevníků, kterým to z jeho pohledu moc nejde.
- Naši top hráči.
- Si děláte srandu.
- Chceš si to snad s nimi rozdat?
- Velmi rád. A postavte je proti mně klidně naráz.
- Že bys hrál proti přesile.
- Spíš aby to bylo trochu vyrovnané a nedal jim jednomu po druhém hned kanára.
- Tedy sebevědomí ti nechybí.
- Pokora taky ne.
Muž se nestačí divit, co z toho kluka padá. Spolu pak jdou na hrací plochu ke kurtu, kde se hraje mač.
- Kluci, vedu vám parťáka. Respektive chce si zahrát proti vám dvěma. Naráz.
Kluci přeruší hru. Dívají se na trenéra a správce v jedné osobě pana Vaňka.
- Co je zač?
- Teď se sem přistěhoval.
- Takže náplava.
- Jsem Michal.
- Michal jako Mikymauz. Smějí se oba.
- Michal jako Miky pro vás.
- Ok. Tak se ukaž.
Kluci se přesunou na svou polovinu. Miky na tu druhou.
- Můžeš začít servírovat. Žádná rozehra.
Miky si jen protočí ruku, vezme si raketu, párkrát zadribluje míčkem a hned prvním úderem esem získá fiftýn. Kluci se na sebe podívají, Vaněk taky zírá.
- Náhoda, prohodí Ben, jeden z dvojice, který měl riternovat.
Miky se přesune na druhou podélnou polovinu hřiště. Další servis, který Tomáš, druhý z dvojice, odvrátí sotva do sítě. A ještě mu prdne strna.
- Ty vole, co to je?, diví se.
Tomáš to nechápe, jde si vyměnit raketu. Ben nechce na nic čekat.
- Hraj. Tohle bude naše výměna.
Miky podává, hra se rozehraje, údery od základních čar, dlouhá výměna, kterou Michal ukončí smečí u sítě. Ben nestačí ani zírat. Vaněk si sedne. Sepne ruce. Sleduje pak Michala při hře proti dvěma. Jak se pohybuje, jako by to ani nebyl ostrý zápas. Je v tom lehkost, lítá tam z místa na místo jako pták. Kluky rozebere ze všech stran. Set skončí šest ku dvěma.
- Kde si doteď trénoval?
- V malém městě na severu Čech.
- Asi dobrý oddíl, prohodí Ben.
- Spíš drajv!, odpoví Miky bez zábran.
- Kolik ti je, zeptá se Tomáš.
- Čtrnáct.
- Nějaký turnaj si vyhrál?, zeptá se Vaněk.
- Na to se teprve chystám.
- Tady u nás, utrousí Ben.
- Proč ne, třeba.
Vaněk si vezme Mikyho stranou a klukům řekne, aby kurt zametli a přemýšleli o tom, jak se zlepšovat.
- Dostali jste na prdel od kluka o dva roky mladšího a ještě jste na něj byli dva. Tomu se říká lekce života. Tak si z ní něco vemte dokud je čas. Odtud švihem směr posilovna.
Vaněk pak s Mikym odejde do své kanceláře. Michal si prohlíží trofeje, fotografie.
- Posaď se.
Michal si sedne, raketu má na klíně.
- Hraješ dobře, řekl bych skoro neskutečně na svůj věk. Máš rozhodně talent.
- To mám, ale s ním si nevystačím. Potřebuju dobrého trenéra.
- Jaké máš ambice?
- Ponejprv bude stačit být nejlepší hráč v Čechách.
- Aha. A pak vyhrát grandslam třeba.
Z úst Vaňka vnímá Michal díl ironie, ale nepopudí ho to, nemá potřebu si před ním vyskakovat.
- Ano, to bych rád.
Pronese to věcně a přesvědčí tím Vaňka, že má co do činění s klukem, který by to jednou rád někam dotáhl a mohl by být třeba i světový top hráč.
- Co kdybych tě pro začátek trénoval já sám. Třeba nám to bude klapat.
Michal Vaňka pozoruje rentgenovýma očima. Chvíli trvá, než ze sebe něco vysouká.
- Zkusit to můžeme, ale když mi to nebude vyhovovat, řeknu vám to rovnou a zpříma.
- Nápodobně. Zítra začneme. Ve tři můžeš?
- Ok.
Miky si pak nasadí sluneční brýle, kšiltovku, zvedne se ze židle a bez dalšího slova opustí Vaňkovu kancelář. Ten ztratí řeč a jen sedí a pak si dá panáka. Jakoby tušil, že ho čeká skvělá práce, že nastává čas pro něco velkého možná, že je tu možnost vychovat šampiona! Ne jen hvězdu jednoho večera. Je to pro něj vzrušující představa. Nesmí to propást. Musí ze sebe vydat to nejlepší a to Michalovi také předat. Najednou se vrátí Michal zpátky. A jak to Vaněk nečeká, nedokáže nic skrývat a něco předstírat.
- Sorry, máte tady také tenisovou zeď? Ještě bych si rád sám se sebou zapinkal.
- Po schodech dolů a pak doprava na konec chodby. Měla by být volná.
Miky sleduje Vaňka, jeho panáka rozpitého na stole, vše na něm pozná. To nač myslí, jaká výzva ho s ním třeba čeká, co se před nimi při vzájemně možné spolupráci otevírá. Dveře někam, kam je mnohým vstup zakázán. Kde se otevírá nebe, kde je modrá obloha. Kde svítí slunce a kudy vede skutečná cesta, ne jen další slepá ulička. Kde se mohou dotknout hvězd a učinit krok do neznáma. Není to sláva, nejsou to peníze. Je to To něco, kde i prohrou mohou něco získat.
- Tak zítra, utrousí Vaněk do ticha.
Michal přisvědčí a odejde. Vaněk se usměje, dobrý začátek pro ně oba, pakliže ke všemu co si mohou říct, nepotřebují slova. Když pak opouští klub a míří domů, slyší rány do zdi. Nedá mu to a jde se k ní podívat. Miky tam hraje sám se sebou v zápalu hráče, který má tu hru jedním slovem doopravdy rád.
