Home office

Najednou se to stalo, chtěl ten strom jen tak obejmout a sedět pod ním. Mohl a měl tu možnost a udělal to. Seděl tam nejméně dvě hodiny, než se do něj dala zima a usoudil, že je na čase vstát a dát si něco na zahřátí. Bylo to fajn

cítil se hezky, cítil se tak, jak by si přál, aby to bylo pořád, ale není. Co vlastně chce, co čeká, přece už ví, jak se věci mají. Jestli chce ještě něco dokázat, musí bojovat, musí mít odvahu se vystavit náročným situacím pro něj nekomfortním, to je prostě realita. Že není podle jeho gusta, že he někteří lidé stáhli, že mu ublížili, že … koho to zajímá takové věci. Každý si tímhle prochází a možná proto taky umí a dokáže využít chvíli, která přijde znenadání, že se posadí pod strom a dívá se jen tak do dáli, nic nedělá, jen vnímá to, co vidí nebo i to co nevidí, co si jen představuje, co mu běží v hlavě jako sestříhaný film v jeho vlastní režii.

Vybavil si nedávný rozhovor se svým bratrem. Stáli před jeho domem, bratr kouřil, on měl pivsona a byl docela pro ten moment vyklidněný.

„Co práce?“

„Teď nic moc. Vše je s tím covidem zastavené, paralyzované. A jak u vás?“

„U nás to frčí celkem normálně.“

„Máte home officy?“

„To ani omylem. To nefunguje.“

„Říkají, že jo, že někde to zvedá i produktivitu práce.“

„To je blbost. Kecy!“

„Třeba ve vaši komoditě tomu tak není, ale jinde …“

„Ani jinde ne. Nesmysl to je.“

Vnímal, že bratr má jasný názor stran toho a nemíní ustoupit. Neměl potřebu to dál s ním rozebírat, pouze dodal …

„Mě home office vyhovuje.“

„No jo, ale ty to tak máš skoro pořád, jsi v tomhle trochu mimo výseč.“

„Jo, na mě se ta obecná definice asi nevztahuje. Já bych to, co dělám u sebe, ve svém prostředí, nemohl dělat jinde.“

„Třeba mohl, ale nechceš.“

„Určitě ne, tomu nerozumíš.“

„Asi ne.“

V tom a jiném se s bratrem rozcházeli. Nebylo a není to poprvé ani naposled. Jsou z jiného těsta. On maká dvanáct hodin denně. Nedokáže to mít jinak. A ani nechce.

„Já potřebuju mluvit s lidmi, pohádat se s nimi, třeba je i poslat do prdele. Home office není pro mě a kolegům jsem jasně řekl, ať s ním nepočítají.“

„Takže o něj stáli.“

„Jak by ne. A hodně. Selanka doma, vím, jak by to dopadlo, firma, kšefty, všechno by šlo pomalu do háje.“

„Možná jo, možná ne, ale chápu tě. Konec konců, máš asi právo o tom rozhodnout ze své pozice. Jaké to tam vůbec je v té nové firmě?“

„Všechno jiné. Ale dá se. Prostě změna po dvaceti letech.“

Bylo na bráchovi vidět, že se s tím pořád srovnává, opustil firmu, kde začal hned po škole. Vypracoval se tam ve vrcholového manažera. Teď ho dělá jinde, pro jiné a zvyká si. Nová výzva, nový začátek.

„Pravdou je, že tebe si v home office ani nedovedu představit.“

„Já sebe taky ne. Byla by to schíza pro mě i pro rodinu.“

„To docela určitě.“

Zasmáli se tomu. Ví, o čem je řeč. Oni opravdu žijí jinak, bratr má v hlavě mnohé zcela odlišně nastavené, respektují se nějak navzájem, ovšem někdy se požerou jako psi, to je teda fakt. Ale většinou to nikam nevede. Jenže jemu se uleví, vypustí ventil. Někdy to pro něj bylo úlevné, teď už se toho snaží vyvarovat. Stalo se moc věcí a už si nepřeje některé věci dále vyhrocovat. Už to vše bylo i tak na hraně a někdy i za ní. Pro bráchu určitě.

„Zítra jedeme, tak ať se ti v tom home office daří.“

„Říkáš to trochu ironicky.“

„Ne, je to tvoje volba, jsi dospělý, tohle je na tobě. Můj názor znáš, že bys měl chodit do práce, alespoň na částečný úvazek, abys byl mezi lidmi, měl stálý příjem a nemusel se spoléhat na to, jestli se ti zrovna v tom co děláš něco podaří prodat.“

„Je to kolbiště, ale snažím se.“

„A rýsuje se ti aspoň něco.“

„Něco jo, ale mluvit o tom zatím nechci. Snad to klapne.“

„Ok.“

Bratr típl cigaretu, on vypil poslední hlt pivsona, rozloučili se. Vešel do tmy a přes město pak kráčel ke svému bytu a cítil se … no jak to říct, ne úplně nejlíp. Samota na něj dolehla a on se ji bránil, utíkal před ní, pustil si film, ten ho hodil trochu do pohody, ale něco ho škrtilo uvnitř, něco nevyřčeného, něco, s čím si nevěděl rady. Minulost, přítomnost, budoucnost, všechno dohromady.

A právě to si promítl, když seděl to podzimní odpoledne pod stromem a díval se při tom do oblohy. Byla jasná, azurová, slunce moc nehřálo a vzduch byl tak čerstvý a voňavý jako mýdlová pěna.