František

Hrál kuličky! Běhal po lese! Uměl se na svět dívat z vysoké perspektivy na skále, kterou měl hned po ruce. Vyběhl ze školy a za chvíli stál pod ní. Nic nebylo vábivější, než na ni vylézt! A tam jen tak sedět a přemýšlet. Měl rád .

takové chvíle, kdy měl pocit, že na něj nikdo nemůže! Že se může rozletět! Jako ten pták na obloze, třeba jen ve své představě! Po hodinách strávených ve školní lavici to vždy byl super zážitek! Předěl jeho dne, který mu umožňoval snášet školní dril a vše co s tím bylo spojené. Nebylo to pro něj snadné. Stále více s tím zápasil. Máma s tátou od sebe tenkrát odcházeli. Bratr byl starší a měl jiné kámoše. On se s tím nějak utkával sám uprostřed města, se kterým byl srostlý. Nevzdal se, bojoval a dělal vše proto, aby ty jeho dny kluka byly radostné. Jako by tušil, co přijde. Že pak, až se to stane, to takové třeba nebude. Že to je všechno jenom dočasné, že pak bude muset napnout síly, vzedmout se a nedat se. Že bude muset držet hodně pevně opratě, aby to dal, aby to přečkal, aby to vydržel.

Ale na té skále mu bylo, jen co na ni ten den už asi posté vylez, skvěle. Sedl si do tureckého sedu a díval se k azurové obloze. Všechno krásně kvetlo, všechno bylo barevné a ty barvy byly takové čerstvé, jasné až křiklavé, jako to bývá vždy na začátku jara, které miluje. Vše se probudí a on ví, že zase bude moct jezdit na kole, jít na skejt, že zase bude moct vzít brzy šortky a koupat se ve studené vodě. Bylo toho hodně, na co se těšil. Byl nadržený na svět kolem sebe. Jak si ho zase ohmatá, jak ho zažije zase nějak nově, intenzivně, naplno ať se děje co se děje, v tom mu nikdo bránit nebude.

Přišel domů a máma byla uplakaná, už se to stalo skoro pravidlem. Nejspíš se pohádala s tátou. Už se ani neptal. Došlo mu to. Táta už se doma moc nezdržoval. Buď byl v práci nebo někde jinde a máma asi tušila kde.

„Má jinou, Františku, a já už to nedávám.“

„Tak se rozveď.“

„Nechci! Kvůli vám ne. A navíc, já mám tátu pořád ráda.“

„Pak nevím, co máš dělat. Buď to zkousnout nebo …“

„Dala jsem mu nůž na krk. Buď že toho okamžitě nechá nebo je konec.“

„To zní rozumně.“

„Co ve škole?“

„V pohodě.“

„Žádný malér?“

„Bohužel ne.“

„Proč bohužel? Nemusíš snad každý den něco vyvést.“

„Proč ne?“

„Protože by už toho na mě jednoho dne mohlo být hodně. Snaž se mi pomoct.“

„Snažím se.“

„Tak dobře. Já jen chci, abys věděl …“

Máma se přerušila. Nadechla se. Netušil, co má na srdci, tak čekal, až to dořekne. Jevilo se, že je to pro ni důležité.

„ ... že tě mám a budu mít vždycky ráda, ať vyvedeš cokoliv! To tak mezi mámou a synem je. Ale počítej do budoucna s jednou věcí.“

„S jakou?“

„Že to, co ti projde nějak u mě a mou lásku k tobě to nezmenší, u jiných lidí to tak nebude. Tam to obvykle neplatí.“

„Dobře, beru to na vědomí. Teď frčím na kolo, dokud ještě nezapadlo slunce.“

„Prima, dávej pozor a přijď včas na večeři.“

Rychle se převlékl, seběhl po schodech ze sedmého podlaží. Měl to rád je sbíhat po třech, po čtyřech, skoky jako klokan a nebo se při tom i svézt po zábradlí. Vzal kolo z kolárny a vyjel na ulici tak, jako by mu měla patřit. Dával si chvílemi do těla, spurtoval co to šlo. Adrenalin v něm stoupal a byla to ekvilibristika, kdy dokázal na svém kole i neuvěřitelné věci. Vše, co se týkalo pohybu, mu šlo. Mohl se tak vybláznit, vybít energii, která jím někdy cloumala všemi směry.

„Váš syn je nezvladatelný! Měla byste ho držet víc zkrátka! Potřeboval by více disciplíny! Nerespektuje autority! Nemá za nehet odpovědnosti! Někdy si s ním ve třídě vůbec nevím rady!“

„Možná kdybyste mu více naslouchala. Není zlý. Znám ho na rozdíl od vás od narození.“

„A jak se tedy stalo, že je kápo třídy? Že je u každé lumpárny?“

„Tak snad to ke klukům trochu patří, že nesedí se založenými pažemi a nejsou pořád jako tiché pěny.“

„To bych ani nevyžadovala, kdyby mi neustále nenarušoval vyučování svými hloupými poznámkami.“

Máma vedla s Františkovou třídní mnoho takových diskusí.

Po hoďce vydatné jízdy se posadil k potoku. Sledoval v podřepu hladinu a pod ní pstruhy, kteří se vyhřívali na slunci a ani se nehnuli. Jen hýbali ladně zadní ploutvičkou doprava doleva v pravidelném rytmu. Sundal si boty a ponožky a opatrně do té vody vstoupil. Ponořil ruce do vody a některé ty pstruhy si jemně dlaněmi pohladil. Musel pomalu, aby je nevyplašil. A pak zalovil rukama pod šutrem, kde věděl, že pstruzi bývají taky, a jednoho z nich ulovil. Zvedl ho rychlým pohybem nad hladinu, tiskl ho, ale ne moc, aby mu zase nevyklouzl z ruky. Díval se mu do očí, pak si ho k sobě přiblížil a jen tak mu dal pusu a vrátil ho zase zpátky. Odplul hbitě pryč po proudu. Stál ve vodě a díval se na to všechno, jako by to snad měl někdy opustit. Nedokázal si to na jednu stranu představit, na tu druhou ho svět vábil. Chtěl poznat něco jiného, jiný kraj, jiné mravy, jiné lidi. Byla by škoda se o to připravit.

Vylezl zpátky na břeh, lehl si do trávy a díval se směrem ke slunci. Ostře svítilo, tak, že musel mhouřit oči. Bylo to příjemný, viděl padající tělíska, jak stékají za jeho sítnicí a on je mhouřením korigoval, zvětšoval, zmenšoval, měnil jejich směr, byla to taková jeho hra, v níž nalezl zalíbení. Potřeboval to někdy, aby se srovnal, aby se zklidnil, aby se zastavil, aby třeba zastavil i vše okolo nebo aby to alespoň zpomalil.

Vrátil se domu až se setměním. Máma mu dala vydatnou večeři. Táta ani brácha nebyli doma. Byli spolu sami. Dívali se na sebe a bylo jim spolu hezky. Ani u toho nemuseli mluvit. Tichá souhra emocí a toho něčeho, co zažíval jen s ní. Ani nevěděl, odkud a z čeho to pramení, asi to tak bylo proto, že ona byla jeho máma a on byl její syn. Láska tomu dávala tu míru sounáležitosti, to něco, co ho povznášelo a dávalo mu pocit neohroženosti a bezpečí.

„Jsem zvědavá, koho si jednou přivedeš domů.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím, až budeš velký a kdo mě pak nahradí nebo odsune do pozadí.“

„Ty u mě budeš vždycky v popředí, mami.“

„Já vím, to říkáš teď, ale všechny mámy vědí, že to tak není. Že přijde chvíle, kdy se jejich potomek zamiluje a půjde si svou cestou. Tak to v životě chodí.“

„Nevím, o čem to mluvíš. Mě holky nezajímají. Spíše mě se ...“

„Dost! To stačí, Františku!“

„Jsou potrhlý, bláznivý, někdy jim vůbec nerozumím.“

„To je v pořádku. To se teprve naučíš, ale vždy tam budou určité rezervy. Každá dospělá žena o tom ví svoje. Bude záležet na tobě, jak moc tomu půjdeš naproti. Ale když si vybereš tu správnou, tak tě to samo přinutí, uvidíš.“

„Já chci ale být svobodný a volný.“

„To se ti nedivím. Tak si to užij do sytosti, dokud můžeš, dokud to tak je, dokud nemáš odpovědnost za ostatní.“

„Mami, ty se bojíš, že tě opustím? Že zůstaneš sama, když táta odejde? To já přece nedopustím a brácha taky ne.“

„Jste mojí hodní kluci. I když ty si divoch. Třídní ve škole ke mně zase měla svou řeč.“

„Kašli na ni!“

„To dost dobře nejde. Ale bránila jsem tě, to se neboj.“

„Nebojím se. Ani jí ne. Ať jde třeba do prdele.“

„Františku, je to nezbytné, vážně musíš takhle?“

„Asi jo. Sorry, ale i na mě je toho někdy hodně!“

A máma věděla, o čem je řeč a dávala si to za vinu, ačkoliv to tak vůbec nemyslel. A tak odvedl řeč jiným směrem.

„Aspoň že brácha je víc hodnej. Ten maléry ve škole nedělá, ten to někam dotáhne. Táta mu věří. Určitě víc než mě.“

„Nemyslím, že to tak je. Tvůj bratr je jiný od přírody. Děti ze stejného hnízda vždy mají své odlišnosti. Někdy se až člověk diví, že to tak je, ale je to tak správně, že nemáme nad vším kontrolu, že my lidé nemůžeme ovlivnit vše, co chceme, co si přejeme. Že je každému z nás něco dáno shůry, co je nad vší výchovou. I nad tou mou mateřskou. Promiň, moc filozofuju. Udělám si kafe.“

„Já si dám sprchu a půjdu do postele.“

„Dobře a nařiď si budík. Já jdu zítra do práce dřív, tak ať nezaspíš.“

Dal mámě pusu a pak ji ještě jen tak obejmul a přivinul se k ní. Ona ho tiskla pažemi k sobě, bylo to tak silné a tak krásné, že si to v ten moment ani neuvědomil, až později. Když se mámy pustil, viděl, že má slzy v očích. Hned si je utřela a usmála se na něj.

„To nic, to je dobrý.“

Neřekl nic. Nevěděl ani, co by. Někdy byl v rozpacích a slova pak v takový moment nepřicházely.

Zamířil do sprchy, dal si studenou, aby se otužil. A taky aby se vzmužil, aby se tak cítil. Někdy si to přál, cítit se chvíli jako dospělý, jako chlap, který se dokáže za sebe, za mámu postavit. Vžíval se kolikrát do role neohroženého hrdiny, které znal z filmů nebo z knih. Představoval si při tom, jak někoho položí na lopatky. Jak někomu dá pěstí jako Old Shatterhand ve Vinnetuovi.

V pokoji si pak lehl pod peřinu a s baterkou v ruce četl své oblíbené komiksy před usnutím. To byly jeho chvíle, jeho sny, jeho touhy po dobrodružství. Maloval si při tom svět vlastní imaginací, vlastními barvami. Připadal si v takových chvílích důležitý a ne bezvýznamný, jako se někdy cítil ve školní lavici.