Dobře míněná rada

Míval jsem občas pocit, že ten andělsky vyhlížející učitel s křehkým hlasem a s menší sebedůvěrou co nevidět vybuchne. Že udělá něco nepředvídaného, něco co by od něj zkrátka nikdo nečekal a čím by každého z nás, jak jsme tam seděli, vyvedl z míry. Jeho pošetilost tkvěla především v tom, že pevně věřil v možnost, přistupovat k nám přátelsky a při tom nás i něco kloudného naučit. On si dokonce myslel, že ho v tomto jeho přístupu podpoříme a že snad i oceníme jeho upřímnou snahu vést nás tak říkajíc bez rákosky v ruce. 

A přestože se několikrát spálil, přestože pro většinu z nás nebylo nic snazšího než mu zakouřit pod kotlem, přestože jsme té jeho vřelosti a mírnosti zneužívali, jak se jen dalo, on trval pořád na svém, třebaže někdy brunátněl a narůstal v něm vztek, třebaže párkrát musel opustit třídu, aby vydýchal naši chlapeckou nespoutanost. Neměl to s námi učitel Souček jedním slovem jednoduché.

Toho dne jsme se opět předvedli. Souček nás měl po krk. V průběhu vyučování, kdy jeden žák začal jen tak chodit po třídě, vypínal hruď a okázale při tom dával najevo jako opice ve stádu, kdo že je ve třídě pánem, Souček z ničeho nic odešel na chodbu a nás nechal tak říkajíc svému osudu. V té chvíli jsem za dveřmi naší třídy zaslechl tento rozhovor.  

„Co se to tam prosím vás děje? Takový rámus. Neměl byste je zklidnit?“

„Já bych rád, ale nevím jak.“  

„Když vy jste moc velký dobrák, pane Součku. Měl byste ty lotry držet víc zkrátka.“

„Asi máte pravdu.“

„To si pište, že mám. S nimi to jinak nejde. Jak jim trochu povolíte, sežerou vás zaživa.“

„No jo, ale já to jinak neumím.“

„V tom případě se seberte a běžte dělat něco jiného. Být vámi bych to ale ještě zkusil. Jste mladý, perspektivní, ukažte jim tvrdou ruku a uvidíte, jak z těch holobrádků budou najednou tiché myšky poslušné na slovo.“  

Zanedlouho potom vstoupil učitel Souček do třídy. Postavil se za svou katedru a díval se na nás, jak dál pokračujeme ve své zábavě, jak dál ignorujeme nejen jeho samotného ale i základní pravidla slušného chování, jak dál děláme všechno proto, abychom toho perspektivního učitele naprosto znemožnili. V jednom momentě se ale ozvala taková rána, že všem do jednoho zatrnulo. Nastalo naprosté ticho. Učitel stál před tabulí s dlouhým ukazovátkem v ruce a ještě jednou jim pro výstrahu praštil o stůl tak, že se ta rána musela rozléhat po celé školní budově. Nikdo ze třídy ani nehlesnul. Souček mlčky začal špacírovat uličkami mezi lavicemi s ukazovátkem v ruce. Ostrým pronikavým pohledem si měřil každého z nás, celou tu nezvedenou bandu výrostků, která ho postupně zbavovala veškerých iluzí o učitelské profesi a která možná i narušila jeho osobní integritu do té míry, že mu nezbývalo nic jiného, než přistoupit na jiná pravidla hry.

„Tak tedy dobře,“ pronesl. „Není mi to sice dvakrát příjemné, ale budeme muset učinit změny.“ Souček se posadil za svůj stůl a mlčky se chvíli díval do prostoru, který ještě před chvíli připomínal bitevní pole. „Asi uznáte, že není možné, abych byl před vámi za pitomce, který si ve vlastní třídě neumí sjednat pořádek. Berte proto má následující slova velice vážně,“ řekl Souček naprosto klidným hlasem. A záhy pokračoval. „Vy tu jste proto, abyste se něco nového naučili, a já tu jsem proto, abych vám to přinejmenším umožnil. Tak se věci mají, ať se vám to líbí nebo ne. Z toho tedy budeme příští dny vycházet. Já od nynějška budu váš přísný kantor a vy budete do jednoho mí poslušní žáci. Má někdo dotaz či snad připomínky?,“ zeptal se Souček a díval se při tom do třídy jako člověk, který sice prozřel, ale radost z toho kdoví jakou neměl. Nikdo nehles, nikdo neměl odvahu ani zvednout ruku. Dokonce i největší darebák třídy Mlčoch seděl a nehnul brvou.

Od té chvíle nám skutečně nastal o poznání přísnější režim. Souček se proměnil v  přísného kantora, který nikomu nic neodpustil. Už se neusmíval, nedával nám najevo svou přízeň, ztratil pochopení pro naše skopičiny a i ten sebemenší přestupek okamžitě trestal. Tlačil ze sebe něco, co mu nebylo vlastní, ale díky čemuž si přece jenom dokázal sjednat respekt, bez něhož je jakýkoliv učitel v háji. Nás žáky ta Součkova proměna samozřejmě netěšila. Za to jeho kolegové, ti mu nejspíš plácali po ramenech a říkali mu, jak je dobře, že si dal říct, že si nechal poradit od zkušenějších kantorů, a že jestli si tak povede nadále, bude to pro něj ta nejlepší vizitka k povýšení a kdo ví, třeba se jednou stane i ředitelem celé školy, do níž přišel jako naivní mladíček s hlavou plnou pošetilých představ o tom, že učitel může být s kolegy i s žáky za dobře, že mírnost a slušnost není hendikep ale přednost, a to nejen pro učitele, ale pro člověka vůbec.  

Uplynulo několik měsíců. Mezitím Souček dotáhl téměř k dokonalosti svůj nový styl výuky. Vybrousil ho jako drahokam. Měl výsledky. Žáci ho sice poslouchali na slovo, ale on sám z toho, jak se věci vyvinuly, žádné velké potěšení neměl. Ačkoliv mu kolegové pochlebovali a dávali mu všemožně najevo svou náklonnost a respekt k jeho profesním schopnostem. „Tak se to s nimi musí, tohle je správný přístup, jen tak dál kolego Součku … .“ Jenže to netušili, že Souček dál pokračovat nechce, že se mu to celé hnusí, že to není on, že je to z jeho strany divadelní role, kterou si donucen okolnostmi střihnul a kterou už nemínil v následujícím školním roce hrát.

Byl to poslední den školního roku a já se coby sedmák těšil na dobu letních prázdnin. Razil jsem si to chodbou, připraven za pár vteřin opustit školní budovu a celé dva měsíce se k ní nepřiblížit. Byl to skvělý pocit, který se cyklicky s koncem každého školního roku dostavoval. Jen co jsem budovu opustil, radostí jsem vyhodil aktovku do vzduchu. Bylo léto. Slunce svítilo. Už jsem se viděl na kole, nebo někde u řeky, všechno do sebe zapadalo, nebyl důvod být smutný, naštvaný, rozmrzelý. To ovšem neplatilo pro Součka, kterého jsem viděl stát zamyšleného na školním dvoře, kde vyváděla skupina výrostků, které v ten moment umravňoval přísný asketicky vyhlížející školník. Souček s ním prohodil pár slov, podali si ruce, načež Souček v davu ostatních zmizel. V ten moment jsem ještě netušil, že ve škole coby učitel skončil. On už se totiž po prázdninách do školy nevrátil. Bylo nám sděleno přímo zástupcem ředitele, že z osobních důvodů musel školu opustit. Ani nevím, jestli to bylo někomu líto, ale mě to líto tedy bylo. Uvědomil jsem si, že jsem měl Součka docela rád, třebaže mi ta jeho přísnost a odměřenost, k níž byl námi přinucen, dvakrát nevoněla.

Místo Součka hned přišel učitel nový. Přesně ten typ, který když vstoupí do třídy, všichni žáci včetně největších lotrů zmlknou. Stačilo, aby se na někoho podíval, aby zvedl obočí, stačilo prachobyčejné gesto a všem bylo jasné, kdo je ve třídě pánem a kdo v ní má a bude mít poslední slovo. Pod vedením tohoto nového učitele, jehož jméno si už nepamatuju, jsem dochodil devítiletku, a pak nastoupil na střední školu. Dostal jsem občanku, kterou jsem ale vzápětí ztratil a musel si tedy vyřídit novou. Na městském úřadě mě poslali k jedné přepážce. Za ní k mému překvapení seděl učitel Souček. Potichu jsem pozdravil a on mi stejně potichu a mírně odpověděl.