Designérka

Šel zimní krajinou a vnímal ticho, které moc potřeboval. Nic ho nerušilo, jen tu a tam jeho vlastní myšlenka. Jedna, druhá mu do té procházky skočila a každá v něm vyvolala nějaké emoce. On by si jen přál být chvíli i bez toho ...

všeho. Oprostit se a nenechat se ničím decimovat, tím co bylo a co ho nějak setlo. Je chlap, musí se s tím porvat, musí umět udělat rozhodnutí, která jsou pro něj správná, ne pro někoho druhého, aby neubližoval, aby nezraňoval, aby to bral v potaz. Kdo takto bral v potaz jeho? Téměř nikdo. Tak proč by měl on? Proč by to dělal? Nebylo už snad toho všeho dost!

Procházel údolím podél řeky, kde by se s klidem mohl vykoupat. Začal se otužovat, jelikož zjistil, že mu to někdy dělá dobře, a tak to udělal. Nikde nikdo, svlékl se na písčitém plácku, věci si položil na kámen a pomalu do té vody vešel. Díval se chvíli vzhůru k obloze, jako by ho tam snad měl někdo pozorovat. Obracel oči k tomu něčemu nahoře, co mu dávalo pocit, že není sám na světě, který je jaký je, ale on ho měl přesto rád, jen s lidmi obtížně komunikoval. Bál se, aby mu někdo zase nevrazil kudlu do zad. Už se to stalo tolikrát, že měl prostě někdy strach. Ale nesmí být bábovka, s tím se holt musí počítat. Musí se naučit předvídat, čeho je kdo schopen mu udělat. Nevěděl, jak to všechno dát, když mu chybí ochrana těch, které měl rád.

Vstupoval každým krokem dál do vody, už ji měl skoro po pás. Udělal rychlý pohyb dolů, dřepnul si, ponořil se a zase honem vyskočil s jekotem nahoru. Ten jeho jekot se šířil ozvěnou po celém návrší, celým tím údolím, kde nikdo nebyl, kde byl jen on a ptáci a stromy a skály. Divukrásná krajina nepoznamenaná příliš zásahy člověka.

Chodil tam na ta místa opakovaně. Byla stejně melancholická jako on sám. Rychle se oblékl. Nešlo mu to, lepilo se to na něho, jak byl mokrý a ručník si bohužel nechal doma. Pak si snědl banán a pokračoval dál, jen tak. Žádný cíl neměl. Už i v životě ho někdy hledal. Kde a jak se chytit, kam by mohl zapadnout a být v souladu s vlastní ideou toho, co má dělat. Svoboda, to je to, čeho se nechtěl vzdát. Napadlo ho, že zrovna na tom místě by nebylo od věci se třeba pomilovat s hezkou ženou a pak s ní jít domů, dát si s ní teplý čaj a plánovat něco. Kdepak, na nic z toho si moc nevzpomínal. Vždy se řešilo milión věcí, které šly proti tomu, a on pod tíhou toho i svého nejednou kolaboval, aby se pak pracně zvedal. A tak furt a pořád dokola.

Sedl si na lavičku pod dřevěnou střechou a jen tak se díval na řeku do údolí. Byla na některých místech zamrzlá. Slyšel, jak teče, jak vytváří zvuk v té úžlabině se strmými skalisky nad ní. Svět sám pro sebe uzavřený od civilizace. To je dobře, že všude nemůže, napadlo ho. Ale je to těžké. Prosakuje i tam, kam nemá a dostává se stále dál a zastavit ji nelze. Komercionalizace, urbanizace, stále tytéž věci a symboly lidského ducha nebo někdy spíše ega, to vše kolem si podmaňovat, i to co by mělo zůstat nedotčené.

Vybavil si, že když takto někdy filozofoval v kruhu svých blízkých, nikdo ho neposlouchal. Byla to hra, že mlčeli a čekali, až to utne a oni se zase budou moct vrátit do svého světa, kde mělo vše reálný a hmatatelný základ. Tak se to holt mělo. Už se tomu nevzpíral, ale už taky podobnou společnost nevyhledával. A tak začal chodit krajinou jako osamělý poutník a snažil se vnímat to, co míjel a co mu unikalo.

Viděl jít proti sobě ženu, která měla krosnu na zádech. Trochu se lekla, nikoho na tom místě nečekala. Chtěla se evidentně na té provizorně zbudované „vyhlídce“ také zastavit a něco si dát. Vstal z lavičky, aby jí uvolnil místo.

„Už mizím, slečno. Je to vaše.“

„To není třeba.“

„Ale mě přijde, že byste tu ráda byla sama. Chápu to. Já si to tu pronajal na dost dlouho. Je řada na vás.“

„Tak děkuju, ale nemuselo to být. Mohli jsme třeba pokecat.“

Díval se na tu ženu, byla na první dobrou sympatická, ještě aby se zamiloval, ještě aby do toho znovu spad. Lekal se toho, jelikož nad tím není v jeho případě žádná kontrola.

Sedla si, zhluboka dýchala, dívala se kolem sebe, pak dolů na řeku.

„Snad jste se v tom nekoupal.“

Všimla si jeho mokrých vlasů. Přisvědčil a dodal …

„Jo, bylo to fajn. Žádná kamera mě při tom nesledovala. Užil jsem si to. Dělám to docela rád, tedy když je na to zrovna nálada.“

„Nedáte si se mnou čaj?“

Vytáhla termosku, on váhal, zda raději nemá vzít nohy na ramena. Nakonec si přece jen přisedl.

„Prosím.“

Nalila mu čaj a podala mu ho.

„Je v tom citrón, zázvor, trochu medu …“

„Ne rum?“

Dříve tam býval, ale pak jsem zjistila, že ho nepotřebuju.“

„Prima, tak děkuju.“

Napil se. Byl lahodný. Sedl mu. Pak se napila ona. Chovala se zcela spontánně, přirozeně, žádná křeč v tom nebyla. Byla to ona, sama sebou, bez přetvářky a dokonce i bez make upu. Byla to přirozená krása, tak jak ji stvořila příroda.

„Copak? Na co myslíte? Jak mě sbalit? To bych vám neradila?“

„Proč?“

„Asi proto, že dokážu být někdy krutá.“

„Jo, to vy ženy někdy umíte, mám s tím zkušenost.“

„Aha, my ženy, a co vy chlapi, říkáte si tak, ne, i když teda skutečného chlapa aby člověk pohledal.“

„A jak byste si ho představovala?“

„Už nijak. Nejsem naivka. Už jsem vystřízlivěla.“

„Já taky. Tedy dost na to, abych zjistil, že je někdy lepší být sám.“

„Jo. Dá se to. Rozešla jsem se s přítelem, zahnul mi s jinou, jak to tak bývá. Tři měsíce to je. Už se to ve mně nějak srovnalo. I když bych ho v některých chvílích nejraději nakopala. Emoce tam pořád jsou. Ale snad vystydnou, jako tenhle čaj.“

Napila se a dívala se někam dál za horizont. Bylo ticho, seděli tam a nasávali to vše okolo.

„Kolik je vám,“ zeptala se ho.

„Na to vám nebudu odpovídat.“

„Ok. Mně je pětatřicet, prý nejvyšší čas mít partnera, rodinu, být těhotná … jo docela by se mi to zamlouvalo, ale kde najít toho pravého.“

„Třeba někde jen tak náhodou. Stává se to.“

„Pakliže náhody existujou.“

„Myslíte, že je vše nějak řízeno?“

„Někdy mi to tak připadá.“

Pozorovali jeden na druhého. Byla to docela prima tichá souhra. Jakoby se ani jeden z nich nebál vyložit jakoukoliv kartu, protože tu partii nikdo nemohl vyhrát. Leda že by táhli kartu společnou, že by třeba táhli za jeden provaz.

„Lezete?,“ zeptala se ho.  

„Myslíte na skálu? Vypadám snad na to?“

„Moc ne popravdě. Spíše působíte jako náhodný turista. Takový ten, co s tím právě začal.“

Koukala se v ten moment na jeho ne zcela bytelnou obuv.

„Nejste daleko.“

„Co děláte, smím li se ptát.“

„Maluju, píšu, zkouším i hudbu, ode všeho trochu a nic asi tak dobře, aby mě to uživilo.“

„No já jsem designérka. Když narazím na movitého klienta, sype to. Ale někdy to dělám jen tak pro radost. Jako když jsem byla malá holka …“

Zasnila se a oči se jí při tom nádherně leskly. Jakoby vzpomínala na něco moc niterného.  

„Jsem někdy ráda tou malou holkou.“  

„Taky se tomu nebráním být kluk.“

„Řekla bych, že vám to jde docela snadno.“

„Así snáz, než být skutečný muž.“

„Čím to?“

„Nevím. Mnoho faktorů. Nechci nic svádět na nikoho. Je to má odpovědnost. Byl jsem dlouho s maminkou, táta od nás odešel, když jsem ještě neměl ani občanku, jedno s druhým. Pak do toho nemoc, bum, vše se změnilo jako ve filmu. Střih a frčíte v tom a nevíte jak z toho.“

„Chápu.“

„Zdá se, že jo.“

Usmál se a ona na něho. Dívali se jeden druhému do očí a rozpaky zmizely. Vyplynulo to. A jemu to dávalo něco, co dříve od nikoho. Neměl potřebu uhnout nebo se zatáhnout. Najednou neměl ani strach z ničeho. Cítil nehybnost, klid a vyrovnanost. Vše ladilo a nic ho nevyrušovalo.

„Vy jste odtud?,“ zeptala se ho.

„Odtud nedaleko. Pár kiláků. Autem cirka deset minut.“

„Mě to trvá vlakem hoďku.“

„Jo, tak to bysme neměli k sobě daleko.“

Řekl to a hned se toho znovu lekl. Ale ta myšlenka, že by zase někde byli spolu, se mu líbila moc. Najednou cítil příležitost k něčemu významnému.

„Chtěl byste můj fon?“

„Asi jo. Jsem svobodný, bez závazků …“

„Co chalupu, máte?“

„Ne. Proč?“

„A audinu?“

„Taky ne, škodovku.“

„No to by ještě šlo.“

Zasmáli se tomu. Zase mlčeli a dívali se dolů na řeku.

„Nešla byste do toho? Vážně, zkuste to.“

„Chtěl byste mě vidět nahou?“

„Nebránil bych se tomu.“

„Dík za upřímnost. Tak jo.“

Vyrazila mu dech tou rychlou a přímočarou odpovědí. Vstali a sešli cestou dolů k řece na přírodní molo.

„Otočte se!“

Udělal to. Dýchal zhluboka, vzrušení v něm rostlo a zvědavost. Tak se chtěl otočit, tak ji chtěl vidět. Až uslyšel její jekot, když byla ve vodě jen s hlavou nad hladinou. V tom ji sledoval, jak se z ní zvedala, jak ji voda stékala po těle, jak z ní vystupovala na břeh a vůbec se neostýchala, byla to ona v celé své kráse.

„Pane jo, paráda ale hrozná zima.“

„To přejde.“

Rychle se oblékla, ledabyle, hlavně mít honem něco na sobě. Jen ji sledoval, jak se třese zimou, jak si nazouvá boty a nejde jí to. Mimoděk utrousil …

„Teď by ten rum, nebo grog nebyl špatnej, že jo.“

„Nezajdeme na něho?“

„No tak jo.“

A šli vedle sebe nebo za sebou, místy to bylo úzké, že to jinak nešlo. Sledovali střídavě jeden druhého a bylo v tom něco téměř mystického. Něco zářivého v té krajině, kam se pro tu chvíli slunce nedostalo a přesto jakoby je v ten moment uvnitř hřálo.