Den strávený podle svého

 Seděl na lavičce a odpočíval po pár kilometrech na kole. Bylo to zkraje podzimu. Ve vzduchu byla vůně spadaného listí. Zdálo se, že ji dříve nikdy nevnímal tak intenzivně. Ocitl se v klidném koutu už zazimovaného koupaliště, kam  

tu a tam v létě zajede, aby si odpočinul ode všeho. Sedl si u nedalekého jezu. K tomu si pustil hudbu ze svého fonu. Na druhé straně břehu spatřil staršího muže, jehož znal od pohledu. Zajímavý člověk, u něhož bylo patrné, že je sám a žije podle svého. Právě si bral jednu z několika kánoí a pokládal si ji na řeku.

Hladina byla celá zlatavá od spadaného listí z okolních stromů. Do toho zářilo slunce a dávalo tomu šťávu.

Bylo ticho, nic ho nerušilo. Dokud tam nepřišly dvě dívky školou povinné na houpačku. Byly v dobrém rozmaru. Seděly a povídaly si spolu. Kupodivu se v ten moment obešly i bez mobilu. Když pak vstal a míjel je, pozdravily ho. Mile ho to překvapilo, protože už ani to nebývá samozřejmost.

Sedl na kolo a frčel dál. Nikam nepospíchal. Zdálky slyšel jet vlak. Dříve podobnou lokálkou jezdíval, ale co má auto, tak to skončilo. Mělo to své kouzlo, to skřípění a pomalá jízda volnou krajinou. Možná by si to mohl někdy jen tak zopakovat, napadlo ho.

Zaujalo ho několik koní za ohradou. Nevelký statek, kolem něhož pravidelně jezdívá. Zastavil a díval se na ně. Bylo v nich něco hravého, poklidného, důstojného. Nemá ke koním nikterak blízko, přesto ho bavilo je v ten moment pozorovat.

Auto, které zaparkovalo kousek od něj, ho ale přimělo jet zase dál. Ještě pár kilometrů po rovince, pak mírné stoupání, zastávka na kraji lesa, kde si dopřál ještě lehounký relax a v podvečer byl doma. Udělal si čaj a ohřál si zbytek od oběda. Vaří si, naučil se to. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, ale nevadí mu to. Proč by taky mělo. Dřív tohle všechno byla samozřejmost. Dneska i ten kdo si sám vaří je pomalu retro. Něco si objednej a dovezou ti to až domů. Pizzu, kebab, kdyby tak raději něco českého. Kašle na to, každý nechť i toto má podle svého.

Zazvoní mu telefon. Přijme hovor.

„Čau brácho. Všechno v pořádku? Co děláš a jak se máš?“

„Tak normálně. Liknavě ve svém pomalejším tempu. Zrovna jsem se vrátil z kola.“

„To ti závidím. Já jedu z letiště. Mám všeho akorát dost.“

„Kde si byl?“

„V Emirátech.“

Páni, tam byl leda skrze televizní obrazovku, ale nechybí mu to. On ten svět tolik nepotřebuje. Jen někdy to moře a jedno konkrétní místo, kam jezdívali pravidelně s mámou a s tátou. Jemu se tam zalíbilo. Na dálku to někdy vnímá jako svůj druhý domov. Jako místo, kde by si dokázal představit zůstat. Na půl roku, na rok. Ale kdoví. Třeba si to jen maluje na růžovo a jen co by skončilo léto a moře se ochladilo, sypal by rád domů. Tak by to nejspíš bylo, ale baví ho si myslet něco jiného, zvláštního, co nějak vybočuje z jeho mantinelů.

„Chtěl jsem tě jen slyšet a pozdravit. Když bys chtěl přijet na víkend, tak můžeš.“

„Díky moc, ale zůstanu doma. Chci ještě využít počasí pro výšlap do Krkonoš.“

„Jasan. Tak dávej pozor. Ahoj.“

Starší bratr. Dělá byznys. Před nedávnem odešel z vysoké pozice manažera, aby si založil vlastní firmu. Je to jiný svět, jiné je v něm téměř všechno. Nerozumí tomu. Drží si odstup a potřebnou vzdálenost. Tam není prostor pro liknavost, nerozhodnost, slabost, citovost. Tam vládne spíše rozum a pragmatismus. Respektuje to a je to tak asi v pořádku, ale ne pro něho.

Dal by si teplou vanu, ale bohužel má jen sprchový kout. A dal by si i chvilku s nějakou prima holkou. S ní kávu, nebo víno, pár slov a třeba i něco dalšího. Představuje si, jaké by to bylo a je to zase asi o něco lepší, než by to bylo třeba v reálu. Cítil příjemnou únavu. Ten den strávený podle svého nebyl vůbec marná záležitost. Zopakuje to.