Dálnice

Tu zprávu nešlo ututlat donekonečna. Tím spíše na malé obci, kde každý každého znal. Slovo dalo slovo a již se to šířilo jako lavina a nabalovalo se na to i to, co bylo lehce smyšleno, nicméně podstata byla stejná.  "Josef, ta ... 

dálnice povede pár metrů od tebe. Za barákem ti udělají vysokou zeď a za ní se to potáhne skrz celou naší obec.“

„A to je jako fakt?“

„Prý je to schválené a všemi machry nahoře posvěcené. Hotová věc!“

„Odkud to máš? Co když to je jen nějaký klep.“

„Je to pravdivé. Zdroj ti ale nebudu prozrazovat.“

„Proč ne?“

„Tak slíbil jsem, že si to nechám pro sebe. Ale ty jsi kamarád a navíc se tě to týká. Určitě ti vezmou i kus pole.“

„A to se s tím nedá nic dělat?“

„Asi ne. Leda že by se uspořádala nějaká demonstrace.“

„Ta nám tak pomůže.“

„Lepší než sedět u piva a čekat, až sem vlítnou jeřáby, bagry a kdo ví co ještě.“

„To je ale situace. Jsem se tu narodil. Mám zde vše co potřebuju. Klid, přírodu, nikam se s prominutím neseru, tak proč nás nenechají na pokoji a nevedou to jinudy.“

„Asi to jinudy nejde. Prostě se tak rozhodli. A co je někomu po naší obci. Pár baráků, jedna hospoda, malý kostel, rybníček a dál … dál nic.“

„Zajdu na úřad a poptám se. O tom se přece musí nechat hlasovat, snad máme do toho také co mluvit, nebo ne?“

„Ne. To rozhodují jiní. Ti nahoře! O nás bez nás, to je jejich heslo, kterým se řídí.“

„Já tomu ale jen tak přihlížet nechci.“

Josef byl rozhodnutý. Vypravil se za starostou. Dal si před tím dva panáky domácí pálenky. K tomu do ruky kolečko domácí tlačenky … cítil se hned malinko líp, ale to vnitřní vzepětí nechtěl prošvihnout. Musel konat co nejdřív. Přece si za barákem, kde prožil celý svůj život, nenechá postavit zeď a za ní … pfuj, to nesmím dopustit. Už kvůli svým předkům, po nichž jsem barák zdědil a horko těžko ho zachránil, říkal si.

Jeho kroky na úřad byly rázné a v tempu. V hlavě mu to šrotovalo, co vše musí starostovi říct. Tak hele, to nesmíš dovolit, od toho tu sedíš. Přece nenecháš naši obec zničit, to přece nedovolíš. Napadaly ho teze, jedna, druhá a další a zase další a všechno to bylo tak nahrnuto na něj, že když stál přede dveřmi do úřadu, podlomily se mu nohy. Ale vzal přesto za kliku a do té budovy, kde dřív byla školka, vstoupil.

Ke starostovi ho uvedla sekretářka. Mimochodem moc hezká žába, po níž Josef toužil. Ale ona byla mladá a on byl už trochu za zenitem. Tak kolem ní jen tak lehce kroužil, co kdyby náhodou se chytla, ale nikdy si směrem k ní nic nedovolil. Třeba teď u ní stoupne v ceně, když se projeví jako občan, jemuž na obci záleží a který se nebojí … cítil se jako odbojář v plné polní.

V kanceláři starosty stál jako žák před tabulí. I se tak zpočátku cítil. Přece jen ten prostor v něm budil respekt a ten pán v židli taky nebyl žádný blbec. Dřív byl i poslanec. A on je jen zemědělec. Jako všichni jeho předci.

„Co bys rád Josef?“

„Doneslo se mi … ehm … že naší obcí má vést dálnice a mě že rovnou za barákem a přes mé pole.“

„Posaď se.“

„Je to pravda nebo ne?“

„Nejprve si sedni.“

„Takže je. No do prdele, to snad nemyslíte vážně. To přece nejde.“

„Vem místo! Hned!“

Josef se tedy posadil, ale nejraději by při tom běhal po místnosti.

„Hele, Pepo, chápu tě, ale tohle je rozhodnutí shora, my jsme v této hře jen loutky. Můžeme říct svůj názor a ten jsme také řekli, ale není to nic platné. Říká se tomu veřejný zájem. Prostě ta dálnice údajně nemůže vést jinudy.“

„Nemůže vést jinudy … to jsou kecy. Jen si na mapě vzdušnou čarou vše zaměřili a šup, směr je daný. Vždyť my na mapě ani nejsme, tak čemu se divit.“

„No právě. Mají nás v hrsti. Nic pro ně neznamenáme. Jen malá překážka na cestě k cíli. Má to vést k německé hranici a tam se to napojit na dálnici jejich.“

„Úžasný, takže my tu budeme mít asfaltovou rychlodráhu, jen abychom byli rychleji někde. Starosto, a to ti to nevadí?“

„Máš snad pocit, že je mi to lhostejný? No není!“

„Neřekl bych. Měl bys odstoupit, když si to nechal tak daleko zajít.“

„Pro mě za mě, stejně už jsem ze všeho unavený. Myslíš, že mě to baví, to věčné handrkování. Je to jako boj s větrnými mlýny.“

„No tak zadarmo to neděláš, to víme všichni.“

„Někam tím míříš? Jestli jo, Josef, tak zmiz. Mě nikdo nebude osočovat, že jsem zkorumpovaný.“

„Nic takového jsem neřekl.“

„Stačilo, že jsi naznačil. Hele, mám teď práci. Prosím.“

Josef zíral na starostu, jak ho decentně pakuje ze dveří. Vstal, odsunul židli, chtěl ji vzít do ruky a praštit s ní. Alespoň něco způsobit, nějakou míru vzdoru projevit a ne jen civět do očí starosty, který mu z pozice moci dává najevo něco, co ho popouzí.

„Jsi slaboch, Stando.“

„Můžeš si to tu zkusit.“

„Já v kanclu, to víš … moje místo je na poli, na statku, ne tady.“

Josef záhy kancl starosty opustil. Koukl letmo na jeho sekretářku. Zrovna si pilovala nehty. Sakryš, kdyby ji alespoň mohl sbalit a trochu se s ní rozptýlit. Ale nešla by s ním ani na kávu, natož aby s ním … ty myšlenky se mu vkrádaly čím dál víc, když ji sledoval. Docela v ten moment na nějakou dálnici zapomněl. Teď měl oči jen pro Helenku, náplavu z Prahy, které se zde zalíbil jeden místní.

„Copak? Ještě něco byste rád?“

„Ne nic, jen že vám to … ehm … sluší.“

„Díky.“

Dívali se na sebe, rozpaky z Josefovy strany rostly, ale jakoby se nebyl schopný pohnout z místa. Vtom do toho vkročil starosta.

„Ty jsi ještě tady? Snad jsme si vše řekli.“

„Stando, všechno ne. Ještě tohle ti povím. Být u zániku naší obce v roli starosty ti nezávidím. To zůstane v historii. Vedu kroniku, a to tam bude zanesený tučnými písmeny.“

„O tom nepochybuji.“

Starosta se tvářil jakoby nic. Pak dal na stůl Helence nějaké papíry a zase zmizel ve své kanceláři.

„To jsem mu to dal,“ řekl a doufal, že vzrostl v ceně, že se před Helenkou pochlapil. Jenže ona starostovi podala zastání …

„Nemůže za to. Trápí ho to a má svázané ruce. Nic nezmůže proti rozhodnutí vlády.“

„Ty tomu věříš?“

„Jo, znám ty mechanismy. Tohle všechno jsou lobby, vyšší hry, než co se děje a odehrává tady.“

„Jasně, jsme jen figurky na šachovnici.“

„Neřekla bych to líp.“

Josef odešel. Byl otrávený. Doma si dal panáka pálenky a šel štípat dříví. Ulevilo se mu trochu. Pak si zpocený sedl na špalek a díval se k horizontu přes lán své polnosti. Miloval ten pohled a ve svém srdci vnímal vždy to něco, co mu říkalo, tady jsem doma, sem patřím. Ale koho to zajímá, komu má tohle vysvětlit? Jaký by to byl argument pro šíbry, kteří rozhodují? Žádný. Není to pro ně relevantní. Mají své zájmy a jemu nezbývá než se jim podřídit. Skoro se mu chtělo brečet proti tomu všemu vzedmutí. Věděl ale jedno, že s dálnicí za zády tam nezůstane. Ať si tam hospodaří někdo jiný. Třeba tam zřídí čerpací stanici. On ale bude daleko, a už to neuvidí. Bude pryč. Ale kde, to netuší.