Coming out

Díval se z okna na panorama města, zatímco jeho žena právě přišla z práce. „Ahoj, už jsem doma. Jak ses celý den měl?“ Hynek se na svou ženu podíval, a ta hned věděla, že se s ním něco děje. „Posaď se.“  „Chtěla jsem se pustit do ... 

přípravy večeře.“ 

„Ta počká. Rád bych ti něco řekl a nejlépe hned.“  

Jitka si tedy sedla a netrpělivě čekala, co z Hynka vyleze.

„Dlouho jsem o tom přemýšlel …“

„O čem?“

„Nepřerušuj mě! … Víš, neříká se mi to lehce a asi to pro tebe bude šok, ale já mám pocit, že už nemám na výběr.“

„Děsíš mě. Tak to vyklop a nenapínej mě!“

„Potřebuju změnu, potřebuju jiný prostor, potřebuju … asi větší volnost, svobodu, přírodu.“

„Aha. Asi ale nějak nechápu …“

„Chci se vrátit na svou rodnou hroudu. Jednou pro vždy a definitivně.“

V Jitce hrklo. Nevěděla, co na to má Hynkovi odpovědět.

„Já vím, zní to asi bláznivě …“

„To rozhodně. Co se stalo?“

„Vlastně nic zvláštního. Jen to, že už tady nejsem šťastnej. Za necelý rok dostanu důchod, nebude mě tu už držet ani práce …“

„Ale mě ano!“

„Obvodní doktorku můžeš dělat všude.“

„Děláš si srandu?“

„Vůbec ne! Mluvím vážně. Já už tu nedokážu vydržet. Jsem tu jen kvůli tobě.“

„Co mi to povídáš?“

„Ano, držela mě tu práce, kterou bych jinde dost dobře dělat nemohl. Ale s ní bude za pár měsíců konec a do té doby bych už rád byl …“

„Ve tvém rodném Lískově, které snad ani není na mapě.“

„Na tom nesejde.“

„Mě ano. Já jsem doma tady v Praze.“

„Můžeme sem kdykoliv zajet.“

„Já sem ale nechci jen zajíždět. Já tu chci žít a dělat … no to mi řekni, co bych jako dělala v tom tvém zapadákově?!“

„Měli bychom tam klid.“

„To jistě!“

„Proč ta ironie?“

„Protože si snad spadl z měsíce. To jako čekáš, že se sbalím a všechno tady pustím k vodě? Práci, přátele, místa, kde to mám ráda … já jsem se tu na rozdíl od tebe, Hynku, narodila. A co naše dcera?“

„Klára je snad už dospělá. Určitě se bez nás obejde.“

„Ale já bez ní ne!“

„Ty děláš, jako bych tě chtěl odtáhnout na druhý konec světa. Autem to jsou slabé tři hodiny.“

„To přidej!“  

„Pořád to ale není lán světa, kvůli kterému bys to musela tak dramatizovat.“

„Jestli tu někdo něco dramatizuje, tak jsi to ty! Mě prostě do nějakého Lískova nedostaneš. Tečka!“ 

„Mám tam dům po rodičích, který zbytečně pustne. Všechno tomu hraje do karet.“

„Možná tobě. Dům si mohl dávno prodat.“

„Domov do háje není na prodej.“

„Ano, to už si mi řekl mockrát. Ale citově mě s ním nevydírej.“

„To snad nemyslíš vážně. Kdo tě tu vydírá? Snažím se tě jen přesvědčit, že by nám tam oběma mohlo být dobře.“

„Přímo výtečně. Samozřejmě.“

„Nelíbí se mi, jak k tomu přistupuješ.“

„A mně se zase nelíbí, že mě stavíš před hotovu věc. Já jsem se rozhodl! Já tu nemůžu vydržet! Já potřebuju volnost a přírodu! … Sbal kufry a jedem! Tak si to představuješ?“

„No zrovna takhle přímo ne.“

„Možná ne přímo, ale nepřímo docela určitě. Sorry jako!“

Hynka poslední slova Jitky vytočila do vrtule. Nesnášel je. Požívala je často. Jakmile došlo k hádce, vždy jimi vyústila nějaká stupidní nebo vyhrocená situace. Řekla je a zavřela se třeba do ložnice. Brala mu jimi vítr z plachet. Taková tečka na závěr, aby on už neměl argument, aby poslední slovo zůstalo na její straně. To uměla dokonale.“

„Jitko, zkusme to, prosím tě, zvážit racionálně. Tady platíme za 2 KK nehorázné peníze. Máme tu pár metrů a pidi balkónek. Tam budeš mít velký dům a zahradu.“

„A co čekáš? Že tem budu sekat trávu?“

„Proč ne?“

„Aha. Tak takhle to je! Já mám tady málo práce, tam se budu ještě dřít na baráku a hrabat v hlíně.“

„Možná bys tomu přišla na chuť. Jsem si tím téměř jistý …“ 

„Nemanipuluj zase! Tohle je možná tvoje vize, žít na vesnici, chovat ovce, králíky a nevím co ještě. Ale ne moje! Chápeš?“

„Chápu to moc dobře, ale dostáváme se tím asi do bezvýchodné situace.“

„Taky mi to tak přijde.“

„Dobře, ale co s tím uděláme?“

Dívali se na sebe a ani jeden z nich netušil, jak z nastalé situace.

„Možná bych ti měla něco říct také.“

„Poslouchám tě.“

„Mám přítele.“

„Cože?!“

„Jsme spolu dva měsíce.“

„Jak spolu? Co mi to tu naznačuješ?“

„Prostě s někým jsem … s někým, s kým je mi dobře a kdo má o mě ještě jako o ženu zájem.“

„Zájem?!“

„Ano, zájem! Představ si, že je na světě někdo, koho moje přítomnost rajcuje. Kdo se mnou …“

„Dost! To stačí! Co to má znamenat, do prdele!“  

Hynek byl úplně mimo sebe. Chtěl po Jitce skočit, ani nevěděl, co mu v tom bránilo, možná jeho chabá kyčel.

„Kolik ti je, že …?“

„Vím, kolik mi je. Neboj se. Ale je to jen číslo a někdy lze jít i proti času …“

„Není to spíš proti přírodě?“

„Možná z tvého úhlu pohledu, kmete. S ním se ale já někdy cítím na dvacet a je to moc krásné.“

„Proč mi to říkáš právě teď? Jsme spolu skoro čtyřicet let. Mluvím tady o společném žití v důchodu …“

„Ale do něj se chystáš ty! Já ještě ne. Ani životně ani formálně. Rozumíš mi?!“

„Ne.“

Chtěl ji uškrtit, chtěl … vlastně vůbec nevěděl, co v ten moment chtěl. Doufal, že je to zlý sen, že si z něj Jitka jenom utahuje. Nebylo by to poprvé. Měla na tohle talent. Válela by i při stand upech. Musel si nalít drink a kopnout ho hned do sebe.

„Já se snad z tebe zblázním!“

„Ty ze mě? Kdo tady začal o stěhování z Prahy? Kdo tady začal o tom, že bych se mohla hrabat v hlíně, sekat trávník? Možná bych mohla spravit i fasádu na baráku, zedníku je přece nedostatek!“

„Fajn, ale já ti nejsem nevěrnej!“

„A cos čekal? Že budu žít jako jeptiška, protože tys na intimní život zanevřel?“

„Prostě už to nejde.“

„Třeba s jinou ti to půjde.“ 

Hynek lapal po dechu. Bál se, že to s ním v ten moment sekne. Musel si dát chvilku, aby se trochu vzpamatoval. Tohle bylo přece jen silný kafe. 

„Mám tomu rozumět tak, že se chceš dát rozvést?“

Jitka neodpověděla, ale z jejího výrazu Hynek odtušil, že by se tomu zase tak moc nebránila.

„Co řekneme Kláře? Milá dcero, tví rodiče před důchodem se po téměř čtyřiceti letech manželství rozhodli, že půjdou od sebe.“

„Nezní to v dnešní době tak absurdně.“

„Že ne?! Ty se mi snad zdáš! Sakra, to je nějaká hra nebo co vlastně?!“

„Vůbec ne. Mluvím vážně. Možná oba potřebujeme nějaký restart.“

„Restart?“

„Ano, restart. Ty chceš, Hynku, do Lískova. Do své rodné obce. Ok, třeba ti to v něčem pomůže. Třeba tam budeš více šťastný než tady v Praze vedle mě.“

„Ale takhle jsem to přece nemyslel!“

„Možná jo, možná ne.“

„Nevkládej mi do úst něco, co jsem neřek! To se jako jen tak rozejdeme? Řekneme si sbohem? Díky, bylo to hezké, měj se pěkně.“

„Ano, třeba takhle. Protože to hezké skutečně spoustu let bylo. Ale posledních pár let už tolik ne. Více než spolu jsme žili vedle sebe.“

„Jen proto, že jsme měli oddělené ložnice?“

„Jen proto, Hynku, ne.“

Dívali se na sebe. Znělo to z úst Jitky tak smířeně a definitivně. Vůbec nevěděl, co to s ní je. To byl tak zahleděný do sebe, že si ničeho nevšiml, že nepoznal, co se děje? Cítil se slabě a unaveně. Téměř jakoby z něj někdo vysál tři litry krve.

„Hynku, promiň, ale Lískov není pro mě. A nikdy nebude.“

„Možná kdyby nebyl ten přítel, neříkala bys to tak rezolutně.“

„Myslím si, že ano. Já jsem doma tady v Praze. S Klárou promluvím. Vezmu to na sebe, neboj se.“

„O to tady přece vůbec nejde. Co si počnu bez tebe?“

„Jsi pořád chlap při síle …“

„Eunuch podle tebe.“

„Nepřeháněj.“

Dívali se na sebe. Zvláštní po tolika letech si takto nenadále dávat sbohem. Pro ni i pro něj. Ale nebylo cesty zpět. Hynek věděl, co chce a co potřebuje a bojovat s někým o přízeň své ženy … to vnímal, že je pod jeho úroveň. Jitka nemínila ustoupit ani o píď. Ale třeba se k němu ještě ráda vrátí, třeba ještě ráda s prosíkem přileze, až jí ten šamstr odkopne třeba kvůli mladší, pomyslel si.

„Kolik mu vlastně je? Kdo to je? Znám ho?!“

„Ne. Je mu pět a pade, když to chceš vědět.“

„Takže zajíček směrem k tobě.“

„Neshazuj se, Hynku.“ 

„Já sebe? Není to náhodou opačně?“

„Ráda bych to uzavřela. Alespoň pro teď.“

„Jasně.“

…

Druhý den se Hynek sbalil a odjel. Dcera mu volala, když byl ještě na cestě. „Ano, Kláro, tvoje matka se chce dát rozvést.“ Připadal si před tou svou malou velkou holkou jako blbec.