Bezdomovec

"Pane, dnes to tady není na vysedávání," řekl mladík bezdomovci, co se uvelebil na chodníku a pod sebou měl pouze karton složené krabice. "Proč ne?", zeptal se muž, jehož ústa byla schovaná pod hustými neupravenými vousy. A nejen 

... ta, ale i téměř celý obličej, z něhož mu doslova zářily modré oči.

„Téměř mrzne a večer bude mrznout docela určitě ještě víc. S tímhle si tu dnes nevystačíte.“

„Co vy víte? Včera jsem to zvládl, dá-li Bůh, zvládnu to i dnes.“

„Ale nedaleko odtud je přece azylový dům, tak ho využijte, nezůstávejte tady.“

„Myslíte, že bych měl? Navštívit tu odchytovou stanici pro lidi z ulice? Děkuji, ale pokud to jen trochu půjde, tak ne.“

„Proč ne?“

„Protože tady jsem ještě svobodnej, a to je pro mě víc než být někde v teple, chápete?“

„Svobodnej v mrazech bez střechy nad hlavou, to je o kejhák, takovou cenu zaplatíte?“

„Zaplatil jsem už v životě mnohem víc a nemám na mysli peníze.“

„A co tedy?“

„Svou hrdost, důstojnost, slzy prolité … ani netušíte“ … zajíkne se … ale pak se podívá jasně před sebe a usměje se. „Ale jsem zde a víte co, jsem za to rád, můžu pořád vidět modré nebe, nebo červené, nebo bílé, je pokaždé jiné, jako by ho každý den někdo namaloval svým vlastním okem, a je to setksarka mistrovská ruka malíře.“

„Něco k jídlu máte?“

„Poslouchal jste, co jsem vám právě řekl?“

„Ano, samozřejmě, nešlo to neslyšet, mluvil jste velmi … přesvědčivě na to, v jaké situaci se nacházíte.“

„Jsem bezdomovec, to je celé. Víte, co jich je po světě? Zajeďte se podívat třeba do Indie. Tam by to mohl být životní styl, který je vidět téměř na každém rohu ulice. Alespoň co jsem slyšel, jelikož jsem tam osobně nikdy nebyl. Já tedy nebyl skoro nikde. Neměl jsem tu potřebu. Miluju to zde, tohle je můj domov. I když pravda, někdy mám nebo měl jsem touhu utéct. Ale proč vlastně, nebe, slunce, měsíc, to je všude ve svých proměnách podobné.“

„Ale žít z toho přece nelze.“

„To se mýlíte. Třeba k tomu někdy dojdete. Vy vypadáte, že víte, kam jdete, že víte, co chcete. Asi máte slušnou práci, rodinu, byt, auto, stálý plat, chalupu někde … to všechno jsem taky měl, ale pořád mi něco chybělo, to něco, co mi nechybí teď.“

„Co to je?“

„Pravda, v té, ve které žiju teď.“

„Tohle je ale pravda dost krutá, nemyslíte?“

„Jenom navenek. Věci navenek často matou, to není skutečnost, to je jen skořápka, na kterou můžete z různých úhlů nahlížet, ale …“

Muž se přerušil. Rozkašlal se. Napil se vína z krabice a zapálil si cigáro. Slastně se podíval nad sebe. Ten člověk vypadal tak … skoro se tomu nechtělo věřit, ale on vám vážně vypadal šťastně, šla z něj taková až uklidňující energie, žádná disharmonie, pohyb, který vše kolem narušuje, jako když jste na hřbitově a vnímáte, že jste někde, kde stát prostě můžete.

„Kouříte?“, zeptal se bezdomovec.

„Výjimečně.“

„A pijete?“

„Ano, někdy se napiju. Vlastně piju téměř každý den, nebo i večer, na utlumení, na srovnání se, ale závislej na tom nejsem.“

„Jak to víte?“

„Dokážu bez toho být, aniž by se mi třásly ruce.“

„A duše se vám nechvěje?“

„To ano, ta se mi někdy chvěje a hodně.“

„Asi je to horší než třesoucí se ruce.“

„Nevím, to jsem zatím neměl.“

„Co vlastně děláte?“

„Dřív učitele. Teď jsem na volné noze.“

„Co děti? Máte nějaké?“

„Ne.“

„Takže solitér?“

„Spíš … to se obtížně vysvětluje. O mě tu ale nejde.“

„Právě o vás jde, o mě se vy bát vážně nemusíte. Já si užívám každou chvíli zde. Jo, přišel jsem o všechno, ale možná právě proto, jak už nemám co ztratit, víte co, víte vy, jaký to má následek?“

„Ne?“

„Už nemám strach. Zmizel. Jako pára nad hrncem. Ten strach, který mi svazoval ruce, kvůli němuž jsem udělal spoustu chyb, spoustu rozhodnutí, které mě dovedly až sem. Je to tichý nepřítel … “

„Paralizér obrovskej.“

„To jste řekl pěkně, asi víte, o čem je řeč, protože přesně tak to je. Svazuje ruce i duši a dělá z vás něco, co nejste a ani být nechcete. Ale hlavně vám bere tu možnost letět, být na vlně, cítit radost z toho, že si můžete dělat, co chcete bez ohledu na to, co tomu kdo řekne. Zda vás někdo odsoudí, zda před někým budete vypadat jako blbec. Nebo zda si před vámi někdo i odplivne.“

Muž se znovu napil vína a potáhl z cigarety. Převaloval ji v prstech, jako by se s ní mazlil. Zadumaný, schoulený do sebe seděl a ignoroval opovržlivé pohledy kolemjdoucích. Pár lidí mu hodilo nějaké mince, on tam ale žádný klobouk neměl. Nikoho nevyzýval a ani tedy neděkoval, jen tomu přihlížel.

„Nevím, proč to dělají. Aby si ulevili, aby měli dobrý pocit ze sebe … Bůh jim to zaplať, ale já si to od nich vynucovat nechci.“

„Fajn, ale z čeho si pak tohle koupíte? To snad ukradnete?“

„Ne, večer se ponížím a seberu to, ale tak, aby mě při tom nikdo neviděl. To je jediná věc, která mě ještě nějak uráží a stydím se. Ale jinak, jinak mě už nic moc netankuje. Mám své záchytné body jako horolezec na skále.“

„Jaké?“

„Třeba že ráno uvidím východ slunce, že se pak půjdu projít bos po louce s cigárem v hubě, že se vykoupu v ledové řece. Že si sednu a opřený zády o strom budu vnímat něco, co je nepopsatelné. A takových věcí je hafo. Nevím, kolik dní mi tu ještě zbývá, tak si je chci užít podle sebe, a ne podle pravidel, které mi určí v azylovém domě nebo kdekoliv jinde.“

„Život bez pravidel, snil jsem o něm … jako kluk ještě, ale asi na to nemám koule. Vy zdá se ano.“

„Jen z nutnosti, pane. Sám bych k tomu nepřišel. To okolnosti, které mě svedly někam do slepé ulice, zapříčinily, že to tak je, že to tak mám nyní nastavené. Je to jediná možnost, jak nebrečet a mě už nikdo nepotřebuje. Na nic se mě ale stran toho neptejte. Možná už raději běžte a nezapomeňte, zkuste i v tom blázinci být, myslím skutečně být v plném stavu vědomí, alespoň pár minut denně. Uvidíte, jak je to krásné a třeba se vám tím něco napoví, třeba vám to něco ukáže. Někdy stačí pár vteřin, aby člověk věděl …“

„Věděl co?“

„Co chce! Kam směřuje! Kam patří a kde je jeho místo na světě! A co by měl proto ještě … v ten moment utichnou hlasy zvenčí a rozezní se to, co je ve vás uvnitř zasuté. Buďte v tu chvíli bdělý, nechte to rozehrát jako filharmonii v koncertním sále a uvidíte, co se pak s vámi stane. Je ovšem důležitá jedna věc!“

„Jaká?“

„Abyste byl v ten daný moment připravený. Naslouchat a slyšet vše, ale bude to vaše hudba, váš koncert, možná klasika, možná rokec, i pop kvalitní je dobrej, na tom nesejde.“      

„Vážně tedy ode mě nic nechcete?“

Ten mladík sáhne pro šrajtofli, nedá mu to, ale cítí ostych, nechce toho muže urazit, ale zároveň jen tak odejít mu nejde.

„Já vám rozumím, nemáte srdce z kamene, ale vážně, mladý pane, mě nelitujte! Myslete i na sebe, nejsme tu jen proto, abychom žili pro druhé. Je třeba žít vlastní život, ne ten, co nám někdo nalajnuje. Víte, z téhle pozice se velice dobře filozofuje, ale hádám, že to, co říkám, může někomu jako jste vy znít ne zcela blbě. A i kdyby ano, je to ok, prostě to berte nebo nechte. Mějte se krásně! A nezapomeňte, kdo jste, jak se jmenujete. Já si teď jdu vylézt na jeden vyhlédnutý strom. Už na to myslím třetí den.“

„Proč?“

„Proč? Jen tak přece? Vy jste to jako kluk nedělal, jen tak jel na kole, jen tak čutal do míče, jen tak se porval s klukem, abyste věděl, jak na tom jste. A lezení po stromech to mě bavilo asi nejvíce. Sedět pak v koruně a dívat se před sebe nikomu na dohled … bylo to super, tak proč to nezkusit zase.“

„Máte recht, tak ať nespadnete a ať si to jak se patří užijete. Skoro bych se přidal, kdyby …“

„Žádné kdyby tady neexistuje. Ale to neřešte. Třeba i ten váš okamžik přijde. Já vám můžu akorát držet palce, můžu je držet každému … ale proč vlastně? Kdo je držel mě? No nejsem snad sobec, jen dnes už žiju sám pro sebe. Rozdal jsem se, rozpustil jsem se, nic po mě nezůstane a těch plánů co jsem měl. Ale ty mám i teď a jeden z nich jsem vám právě před chvíli řekl. Tak mě už nezdržujte.“

Muž to najednou řekl tak přísně, že bylo zřejmé, jak si přeje být zase sám, jak už nechce dále mluvit o ničem.

„Tak se pane mějte … tedy tak jak vy sám chcete.“

„To nezní špatně. Přeju vám totéž. Nashle.“

Muž pomalu vstal. Měl dobré dva metry a pomalou chůzí se zády k mladíkovi vzdaloval. Nechal tam po sobě jen karton prosezené, promočené krabice i ty drobné hozené lidmi, co šli náhodou kolem. Ale zůstalo tam i něco více, na co on zíral a nevěděl proč vlastně. Díl prázdnoty, díl ticha, díl pravdy ulice, díl pravdy toho člověka, který tam seděl jako někdo doma na gauči u televize. Jen to, co sledoval, byl skutečný svět, před nímž se někdy rádi schováme. Před nímž někdy rádi utečeme do tepla svého pokoje, pokud ho tedy máme.