Občas si na to rád vzpomene, jaké to bylo tenkrát, kdy ještě nebyl dospělý, kdy ještě spoustu věcí nemusel, a těch, co musel, bylo méně než těch, které ve skutečnosti mohl. Například jezdit na kole, nebo hrát fotbal, nebo jen ...
být a smát se a dělat si psinu ze všeho a ze všech, protože zkrátka jako kluk na to měl nárok. Byl to jeho svět, vcelku jednoduchý, srozumitelný, radostný a jen tu a tam smutný, třeba když mu umřela babička. Rok co rok k ní jezdil na prázdniny a pak se najednou stalo, že babička nebyla a on se musel nějak vyrovnat s tím, že už ji nikdy neuvidí.
Tak to v životě chodí, řekla mu matka, když spočinul v jejím náručí. Bylo to zvláštní, to ticho, které se v něm rozprostřelo, a prázdnota, která byla horší, než kdyby měl vztek. Proti němu se dokázal bránit, dokázal mu vzdorovat, ale jak čelit prázdnu, v němž není nic, ani zlost, ani nenávist, ani smutek … jen ničemné ticho, spalující útroby, a mysl devítiletého chlapce, který právě dostával rozum.
Právě tolik mu bylo, když se to stalo. Babička byla zkrátka pryč, na Pravdě Boží, řekla mu matka, když se ptal a ještě doufal a věřil, že si babička jen někam odskočila a zase se vrátí. Pamatuje si, že ty první dny byly nejhorší. Nikdo o tom nechtěl mluvit a zase se o tom nedalo mlčet, protože to viselo ve vzduchu, ta úzkost, strach a obava, co bude dál s dědou a se všemi, kteří na babičce byli závislí. V den, kdy k tomu došlo, maminka téměř s nikým nepromluvila, nikoho k sobě nepustila. Otec jí dal prášky a ona spala jako Šípková Růženka. A když se probudila, řekla, že už prášek nechce, že už spát nechce, že už nechce nic! Řekla to tak, jako by její život skončil, jako by smrtí její matky umřela i ona sama nebo něco v ní.
Týden na to, co babičku postihla mozková příhoda, se konal pohřeb. Sešla se tam velká spousta lidí. Řadu z nich neznal, a tak ani nechápal, proč tam jsou. Nechápal, proč mu potřásají rukou a vyjadřují upřímnou soustrast, proč pláčou nad otevřenou rakví nebo potom, když rakev spouštěli do země. Svítilo slunce, bylo léto, byly prázdniny a při tom všem myslel na jedno – mít to co nejrychleji za sebou. Chtěl být doma a chtěl být sám. Namísto toho se škrtil v naškrobené košili a kravatě, v obleku z černého tvídu a v mokasínech po starším bratrovi. Čelil přívalu slov a slz cizích lidí, o jejichž původu ani historii nevěděl dočista nic. Neměl páru, co je váže k matce jeho matky, co je váže k němu. A tak byl k jejich smutku lhostejný, apatický a naprosto si nepřipouštěl, že by mohli být víc smutní a nešťastní, než on sám.
Řeči, které pak kolovaly mezi stoly v jedné vesnické putyce – to je k neuvěření, vždyť vypadala tak dobře, jako čiperka byla a najednou bác – ty mu tedy lezly krkem. Seděl v čele velkého stolu spolu s bratrem, dědou, matkou a otcem. Uvědomil si, že otce nikdy neviděl plakat. Dokonce ani na smutečním obřadu neuronil slzu, ani potom, když na hřbitově spouštěli rakev, do toho hrály trubky smutnou melodii a všichni s kapesníkem u nosu tklivě naříkali. Jeho otec stál celou dobu rovně jako voják, podpíral maminku a bez navenek čitelného žalu, jemuž mnozí bez zábran podléhali, vše jakoby z povzdálí sledoval.
Tak se jedlo, pilo a hodovalo na počest té staré ženy, která ho v jednom kuse nabádala, aby byl opatrný, aby v zimě nosil čepici a rukavice, aby si dával pozor na zlý lidi, aby se učil a byl hodný … bylo mu to pokaždé protivné, ale kdo ví, třeba mu to bude teď chybět, pomyslel si, ta babiččina úzkostlivá starost o něj. Nikdo druhý krom maminky mu tak bezprostředně neprojevoval lásku. I proto mu ty hodovní bakchanálie přišly nepatřičné, nevkusné. Ti, co ještě před chvíli nemohli zadržet slzy, najednou před jeho očima mleli pantem a smáli se jako na zábavě s dechovkou. Měl všeho a všech plné zuby. Vstal a šel pryč. Přímou cestou k místu, kde se to všechno ten den odehrálo.
Stál před rodinnou hrobkou, kde bylo pochováno několik generací rodinných předků, a teď i babička. Jediná z těch mrtvých, kterou znal a která znala jeho. Bylo to zvláštní, ale měl chuť ji v té chvíli něco říct, ale nevěděl co - třeba že ji měl rád, nebo že mu chybí, nebo že nikdy nezapomene, na její hlas, na její tvář, na její ruce, které ho hladily a on jim pošetile uhýbal.
„Co tady děláš?“, zeptal se děda, který stál z ničeho nic za jeho zády. „Proč nejsi mezi ostatními?“
„Nechce se mi.“
„Vidíš, ani mně ne.“
Byl rád, že tam děda je. S ním na tom místě, kam obvykle sám nechodil. Vždycky jen s mámou nebo s tátou, třeba na dušičky, nebo někdy jen tak, když byla příležitost a oni přijeli z velkého města na vesnici, kde chodit na hřbitov bylo stejně běžné, jako ve městě chodit nakupovat do marketu. I s babičkou tam párkrát zašel. Vždycky dali do vázy čerstvé květiny, zapálili knot petrolejové lampičky, babička pak chvíli postála a cosi si mumlala pro sebe a on netrpělivě běhal kolem, rozhlížel se na všechny strany, aby mu čirou náhodou něco neuteklo. Bylo mu pět, šest, sedm, osm let, a to holt stát dlouho na jednom místě nikdy nevydržel.
„Snad se jí tu bude líbit,“ utrousil děda s upřímnou obavou, jako by snad na tom záleželo. Vždyť byla mrtvá, tak co by se babičce mělo líbit nebo nelíbit, to je už přece všechno fuk, nebo ne?, pomyslel si.
„Víš, ona sem babička do týhle rodinný hrobky moc nechtěla. Chtěla, aby ji rozprášili, aby její popel vítr roznesl na všechny strany. Ale co já? Kam bych pak za ní chodil?“
Děda byl v tu chvíli moc smutný a docela netečný vůči dění kolem. Měl za to, že kdyby odešel, ani by si toho dědeček nevšiml. Ruce měl svěšené podél těla, sako na něm viselo jako na věšáku a kravatu u krku měl ležérně povolenou, aby ho neškrtila, aby se při všem tom zármutku dokázal alespoň volně nadechnout.
„Půjdeme,“ řekl dědeček po chvilce nečinného stání před rodinnou hrobkou. Podíval se na vnuka, vyloudil úsměv, chytil ho za ruku a spolu pak šli mlčky pěšinkou mezi stromy s výhledem do zpola zalesněných kopců. Celým prostorem se v tu chvíli šířil zvuk kostelních zvonů. Bylo to jako hudba z nebes, která zněla babičce na rozloučenou.
Pozn.: Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 2. 11. 2011
