Hledala málo používanou adresu, na niž by poslala pohled s přáním Všeho Nejlepšího. Tahle vágní formulka ji odjakživa přiváděla k šílenství. Co je, sakra, NEJLEPŠÍ?
Deset kilo švýcarské čokolády? (Jí vůbec sladkosti…?) Vstupenka na koncert oblíbené kapely? (Která to momentálně je? A nemá náhodou dotyčný fobii z davu?)
J.Juránková
Alkohol? Smrt nenáviděného souseda či úraz protivného kolegy? Zájezd do tropů? Výlet do hor? Bože!!!
Na všechny tyto otázky má univerzální odpověď: Nevím. Zahanbeně se vrací k původní frázi. Listuje sešitem. Několik let staré poznámky, stopy vyvanulých emocí a vztahů.
… kéž bych si navždy vepsala do paměti den, kdy jsem si přestala toužebně přát být neviditelnou, čte. … něco se změnilo. někdo ve mně. probudil se a nedá mi pokoje. kéž bych si dokázala pamatovat… každé slovo toho dne, kéž by ten film ani po tisící repríze v osamělém kině pro jednoho, na rubu očních víček před usnutím… neztratil své kouzlo. přeju si nesplnitelné – a vím to. dopíjím další studenou kávu a ty tam někde; za řekou; možná.
Nechápavě potřásá hlavou. Jako by ten deník psal někdo zcela cizí. Už jen ten protivný zlozvyk ignorovat velká a malá písmena!
Film se tenkrát zadrhl po několika málo reprízách; a nešel posunout. A nedal se vzít zpět. Hysterická část jejího já se lehce vzpírala, ale nakonec to přežila ve zdraví a s úsměvem. Nakonec je dnes za tu lekci jen vděčná.
Otvírá pero a bere pohlednici.
Nauč se zapomínat. Připisuje rozevlátým rukopisem. Jak mává pohlednicí, aby písmo dříve zaschlo, v průvanu o síle několika motýlích křídel to jemně lupne. Sotva slyšitelně. Cítíš?
Tam kdesi uvnitř za očima se tiše rozvrčel prastarý promítací stroj.
