Tomu říkám bariéra nepochopení

Když mi někdo říká (tedy píše) něco v tom smyslu, abych si nestěžoval a řešil to vstupem do politiky (aspoň té komunální), mohu to považovat za jednu z nejhloupějších knížecích rad.

Tak jsem pod svým minulým blogem měl zajímavý příspěvek, který uvádím níže a odpovídám na něj tímto článkem.

Příspěvek: Pane kolego, ono to ale musí přijít zdola. Chcete něco změnit? Sepište petici, sesbírejte podpisy, vytvořte občanskou iniciativu, jděte do politiky, třeba komunální. Samo od sebe se nic neudělá.

Tady se podařilo skupině občanů zarazit nesmyslný projekt a zbavit se nehodných jedinců. Ale pokud se uchýlíte do matky přírody a bude si jen stýskat, jak je ten svět zlý, ničemu tím nepomůžete.

Takže odpovídám. Naprosto souhlasím s tím, že změny musí přijít zdola. Od lidí. A že se dá mnohem věcí snáze vyřešit a ovlivnit na místní (lokální) úrovni. Samo od sebe se nic neudělá: také naprostý souhlas, dřevo se samo nenaštípe, záhon se sám nevypleje, pečení holubi do huby sami také nepřiletí.

Ano, do přírody se uchyluji, ale ne proto, abych si postěžoval, ale abych získal energii k přežití v systému, který mi nevyhovuje. Ničeho nelituji a na nic si nestěžuji. Jen jsem udiven tím, jak se lidé nechávají manipulovat, jak nevidí, jak se jim lže a že existují i jiné cesty, než je lidem předkládáno. A o tom také píšu.

Byl jsem angažovaným občanem. Psal jsem do místního Zpravodaje, jako přistěhovalec jsem původně znal jen kolegy v práci a sousedy, ale časem jsme se skamarádili s dalšími lidmi. Byl jsem členem loutkového souboru, pak jsem vedl deset let dětské divadlo, stal jsem se starostou místní sokolské jednoty. Tak jsem byl povšimnut a byl mi nabídnut vstup na volební kandidátku. Osobně mi volal tehdejší starosta města. Ikdyž to tenkrát bylo předposlední místo a neměl jsem šanci, pana starosty jsem si hluboce vážil a o několik let později v roce 2010 se (ale na jiné kandidátce) dostal do Zastupitelstva.

To způsobil kamarád ze Sokola, který zde zakládal místní buňku TOP 09 (když byla nová a v kurzu). Dostali jsme se tři: jeden člen (předseda) a dva nečlenové. Po nějaké době se rozešel se zakládajícími členy a založil STAN. Tak jsem s ním ještě jednou šel a tentokrát se už do Zastupitelstva nedostal. Potřetí jsem už nechtěl, ale nechal jsem se ukecat s podmínkou, že chci být až v druhé polovině kandidátky.

Přeskákal jsem hodně kolegů, ale do Zastupitelstva to nestačilo. Ale jsem do nových voleb prvním náhradníkem, pokud by někdo ze dvou zastupitelů za STAN odstoupil, budu osloven, resp. mám nárok se stát zastupitelem.

Kandidovat do Zastupitelstva už nehodlám. Navíc zrovna se současným předsedou STAN a ministrem vnitra snad v ničem nesouzním. Má angažovanost skončila. Skončil jsem i s funkcemi v Sokole a končím i v komisi města. Ke svým dřívějším funkcím jsem přišel jak slepý k houslím. V podstatě šlo o to, že jsem neuměl říkat NE a všechny ty funkce byly neplacené. Nyní poprvé (od roku 2018) jsem na volené funkci placené čili jsem uvolněný předseda bytového družstva. Jsem na straně „buzerované“, přičemž předtím jsem byl na straně „buzerující“. Přesto jsem ze státní správy odešel.

Bylo to sice pohodlné, ale nevyhovovalo mi to, připadal jsem si jako parazit, škůdce a paradoxně jsem škodil nejvíc sám sobě. Jako znalec Parkinsonových zákonů a divák britského sitcomu „Jistě, pane ministře“ jsem se moc fungování státní správy nedivil, ale zkrátka to nebyl šálek mého čaje. Paradoxně se cítím více svobodný, byť jsem tou legislativou stále více spoutáván. Nicméně rozhoduji si sám o sobě a nemám nad sebou žádného šéfa.

Z dříve „angažovaného“ občana jsem se stal občanem „nepřizpůsobivým“ (už neskáču jak kdo píská a neříkám to, co chce druhý slyšet). Zkrátka jsem se naučil být „svůj“ a to je ta nejzásadnější změna v mém životě, provedená jak jinak než zespodu. Dávno nejsem v módu oběti, nikoho neviním, nikoho nesoudím, nikomu nic nevnucuji a na nic si nestěžuji. Ale také si nenechám nic vnutit. Hlavně pozoruji a také o tom, čeho jsem si všiml, občas napíšu.

Jsem založením spíše introvert, lidí (různorodých) si užiju hodně ve své pracovní činnosti, takže v té mimopracovní už je tolik nevyhledávám. Snažím se být hlavně s rodinou.

A je pro mě důležitější pozorovat drozda, než sledovat nějaké politické komentáře. Věnuji pozornost a energii tomu, co sám mohu nějak ovlivnit, a to je hlavně můj život.

Jo, a děkuji za inspiraci milý kolego.