Proč neumím chápat lidi, kterým nejde televize?

Není to tak úplně pravda a snažím se lidem pomoct, jak umím. Přesto právě v souvislosti s televizí existují lidé, kteří mě dokáží vytočit.

Když je to spojeno ještě s psychicky náročným dnem a kdy ten televizní divák (snad fanatik a těžký závislák) je neodbytný a je přesvědčen, že mám povinnost mu to zařídit IHNED, jakmile přijde, nebo zavolá.

Když volá nebo přijde někdo normální, dá se mu celkem vysvětlit, že příčin může být celá řada a že je třeba zjistit, zda nejde jen o vypadlý jistič pro společnou anténu (STA), či zda to nejde i lidem, kteří bydlí na stejné stoupačce a teprve pak zavolám opraváře (anténáře) a snažím se s ním domluvit na co nejbližším termínu. Někdy ale nemá čas a obvykle to nejde hned ten den. Někdo to jeden či dva dny bez televize vydrží, ale jsou lidé, kteří tento vynucený televizní detox naprosto nezvládají a hysterčí.

A to ještě může být příčina u sousedů, kteří třeba rekonstruují byt a vrtali se neodborně v anténní zásuvce a tím způsobili škodu těm, kteří bydlí pod nimi. A samozřejmě mohou být špatné zásuvka v bytě a kabely k televizi.

Nejde mi televize, jste tu od toho, tak to řešte! Omlouvám se, mám zrovna jinou práci, ale zavolám anténáře nebo mu pošlu email či SMS. Nebo mu můžete zavolat sám (sama), číslo máme na stránkách nebo Vám ho řeknu (nadiktuju).

V poslední době se podařilo dvěma lidem mě vytočit tak, že už jsem je poslal někam. Starší pán přišel kvůli své mamince, když asi dvě tři hodiny před ním tu byla důvěrnice, s níž jsem se o tom pobavil a abych na to nezapomněl, poslal jsem opraváři email. Pán přišel už naštvanej a podařilo se mu naštvat i mě. Dobré to bylo v tom, že jsme si na sebe vzájemně zařvali, pak jsem se omluvil a zavolal před ním anténařovi a domluvili jsme se na návštěvě snad ještě ten den. Nakonec tedy spokojeně odešel.

Druhý den jsem shodou okolností něco vyřizoval na tom domě, tak jsem zazvonil u jeho maminky a zeptal se, zda jí jde televize. Řekla mi, že už včera u ní byl opravář, že to funguje a poděkovala mi. Že by se někdo obtěžoval se zpětnou vazbou, to nehrozí.

Je to asi pořád dokola, prostě mi nesedí lidé, kteří jsou přesvědčení o své pravdě, svém nároku, chtějí všechno hned a vy asi nemáte vůbec jinou práci, a hlavně máte povinnost dané osobě okamžitě vyhovět (dle její představy a přesvědčení).

Minulý týden stál za to. Po klidném pondělku v úterý náročný návštěvák zakončený schůzí předsedů. Vrátil jsem se domů vyšťavený a úplně odkecaný. Středa se dala přežít, čtvrtek jsem hlavně odpoledne vyřizoval věci, které jsem nestíhal, protože jsem aspoň dopoledne zažil světlou chvilku v Praze. V pátek jsem si prožil den „blbec“, telefony drnčely neustále, zakázal bych jako v Cimrmanově Dobytí severního pólu dvě slova: televize a topení.

Topení chápu, ale televize? Droga a metla lidstva. Kdyby ji centrálně vypnuli, mohli by možná ušetřit za důchody. Ale kam by zase chodili politici plkat, že jo.

Paní, která mě v pátek doslova rozpálila do běla, když několikrát předtím volala mě i opraváři, na něhož jsem ji dal číslo (to byl čtvrtek). Pak přišla ještě ve čtvrtek s účtenkou, že si to zařídila a zaplatila jinde a abychom ji to proplatili, řekl jsem, že hotově to nemáme a že ji to kolegyně pošle na účet. V pátek přijel marně druhý (ten náš) anténář, kterého původně několikrát otravovala a chtěl proplatit hluchý výjezd, protože mu nikdo nedal vědět, že už to funguje. Paní, která hystericky obíhala celý barák, nám v pátek přišla vyčíst, že jsme ji ty peníze ještě neposlali. Když jsme ji řekli, že by ten výjezd měla platit, a že ji částku odečteme, byl oheň na střeše. Tak jsem se vytočil a řekl jí, že to klidně zaplatím sám, ale že už ji nechci nikdy vidět a ať k nám už nechodí a nic po nás nechce.

Pak jsem to musel rozdýchat, naštěstí jsem brzy potom už šel domů a začínal víkend. Jen si říkám, co mi to má říct? Co mi chtějí „vyšší síly“ naznačit? Co bych měl změnit, když se ještě nechám takto emočně ovládnout?

Možná jsem byl já tím „učitelem“, který mohl s paní pohnout, ale obávám se, že si to vysvětlí tak, jako obvykle. Já jsem ten arogantní blb, který jí sice nakonec vyhověl, ale s řevem ji vyhnal (a nejspíš i urazil). No jo, nehřeš slovem, ale nešlo to, resp. jsem to tentokrát nezvládl, nechal jsem se unést. Emoce proběhla a já ji přijal (navíc teď zpracoval do článku). Mezitím si užil sníh na chatě, něco jsme tam minulý týden zapomněli, tak jsme se tam na otočku stavili a přivezli si i vanilkové rohlíčky z místního cukrářství.

Paní mě zřejmě pomluví a pro mě zpětně to může být impuls, abych začal pracovat na změně. Jasně, plánuju to, ale možná je čas už to urychlit.