Nedůvěra v instituce

Roste nedůvěra v instituce. Už nějakou dobu. Hodně to rozkryl Covid a jednostranná masáž médií. Podobně se děje s válkou na Ukrajině. Obě události zbořily jistoty a nabouraly náš komfort, naše pohodlí.

Také z nás vytáhly na povrch nahromaděné emoce a hluboce skrývané stíny, ale též světlo. Oboje přineslo těžkosti (které budou růst), ale zároveň to zvýšilo naši odolnost a ukázalo se, že se budeme muset spolehnout především sami na sebe a pomoct si sami. Je dobré to vědět.

Copak politikům a politickým institucím (parlament, vláda) se nikdy moc nevěřilo s výjimkou začátku devadesátých let a o něco déle i úřadu prezidenta. Největší důvěře se z tohoto ranku těšili starostové a komunální politici.

Věřilo se médiím. Věřilo se vědcům. U vědců je to složitější, věda by ze své podstaty neměla být dogmatická a nahlížet všechny možné cesty a způsoby řešení. Tato důvěra padla s Covidem. Jsou lidé, kteří médiím stále věří, ale obecně důvěra v média poklesla. Kde a proč by se jinak vzalo tolik „alternativ“? A zase místo vzájemné diskuse, argumentace a vysvětlování, se přistoupí k umlčování a cenzuře.

Čekám, kdy někdo v mainstreamu řekne „neříkali jsme Vám celou pravdu, něco jsme zamlčovali, něco zkreslovali a někdy jsme i museli lhát. Bylo to z těchto důvodů: nevěděli jsme, věděli jsme, ale báli se, věděli jsme a dělali něco jiného, protože jsme dostali zaplaceno. Stejně jako vy i my jsme byli ,zhypnotizováni´ a bylo těžké se probudit z hypnózy“.

Minimálně u Covidu víme, že se to dělo. Ať již byla důvodem hloupost, neznalost, pýcha, strach či chamtivost. Víme, že jiné názory (než oficiální) nebyly připouštěny, jejich nositelé byli často dehonestováni, ostrakizováni. Přitom obvykle jen s něčím dílčím nesouhlasili, o něčem vyjádřili nahlas pochybnost, většinou to byla plošná opatření (proč ne pouze lokální a směřující k ohroženým skupinám?) a odbornou kritiku vyvolávaly i nápady na povinnou vakcinaci a vakcinaci dětí. Experti, kteří našli odvahu jít proti hlavnímu proudu, to nečinili kvůli svému zviditelnění, ale díky svým znalostem a svému svědomí.

Kdo bude souzen za válečné zločiny a kdo bude pykat za zločiny covidismu? To jsou také, stejně jako válečné zločiny, zločiny proti lidskosti. Roušky a lockdowny se zpočátku pochopit daly, ale po roce už ne. Vakcinace byla sice dobrovolná, ale přitom byl na ni vyvíjen nátlak, kterému mnozí podlehli. Nakonec se ukázalo, že se žádná „tečka“ nekonala.

Sice nevíme, co dlouhodobě způsobí vakcinace, ale víme, jak jsme psychicky narušili děti, jak jsme jim narušili jejich fyzickou kondici, jak jsme jim snížili imunitu, odolnost a jak jsme jim zaseli strach do duší.

A za to nese někdo odpovědnost. Přizná se k tomu, aby ulehčil svému svědomí? Nevěřím tomu, že ze všech těch lidí nahoře nikdo žádné svědomí nemá.

Tu zodpovědnost neseme ale hlavně my sami, že jsme byli poslušní, že jsme děti nedokázali ochránit, že bylo málo těch, kteří se bránili a nepodlehli šíření strachu.

Sami od základů budujme tvořivou společnost spolupráce, vzájemné důvěry, úcty a respektu k sobě, k druhým lidem a přírodě. Společnost soucitu, lásky a úsměvů.

Je to naše naděje. A také nutnost. Nikdo to za nás neudělá. Nechme starý systém, který nás ovládá, padnout a poslat na smetiště dějin. Tvořme systém nový, v souladu s naším tvořivým božstvím. Staňme se silnými a vezměme si zpět svou moc, své zdraví, své štěstí, své lidství.