Gaius Porsena Cicero - 1.část

Jak snadné a správné je soudit a odsoudit císaře Tiberia. Ano Tiberia, krutého, nelítostného, chlípného člověka beze cti a zábran. I tohle byla myšlenka, kterou se Gaius zabýval na cestě do Germánie. Myšlenka, že bude velet nové posádce, a navíc celé legii ho nečinila nijak nervózním a myšlenka na službu u hranic Rýna ho spíše těšila, než-li cokoli jiného. Snad to bylo proto, že byl připraven za Řím položit život. Nikoli s nadějí, že půjde do nebe nebo že bude odměněn za svoji oběť, odměnou byla už jen možnost Římu sloužit. Tak asi probíhal Gaiův myšlenkový pochod. Jenže co vlastně o Tiberiovi věděl. Velel legiím právě u Rýna, i když krátce a jako velitel se hodně držel zkrátka. Jenže, jak Tiberia soudit, když byl donucen rozvést se se svou ženou, kterou nato ještě desítky let miloval. Jak Tiberia soudit, když mu zemřel jeho bratr. Jak ho soudit, když jím matka nemilosrdně manipulovala? To vše však ještě nemohlo být věděno. Pravda o Tiberiově skutečném osudu měla zaznít až za dalších devatenáct století, přesně tak, jak předpověděla známá věštkyně císaři Claudiovi:

 „Clau, Clau, Claudie

Řím musí plakat a naříkat

Aby smyl svou vinu

Neb Kartágo lehlo popelem

Clau, Clau, Claudie

O podstatě věci bude vědět svět

Až za devatenáct set let

Až pak bude moct

kdo bude chtít, vše se dozvědět

Gaiovi na Tiberiovi však jedna věc přece jen imponovala, vojáci, kteří pod ním sloužili říkali, že Tiberiův výcvik byl jako krvavá lázeň a jeho bitvy jako pravé peklo. V podstatě to byla pochvala. Ve své podstatě to byl život hodný pravého římského vojáka, občana.

Když Gaius dorazil k jednotce, nechal nastoupit centuriony a ostatní velitele, včetně velitelů auxilií, aby se seznámil se situací. Díky Germanicovi byl dojednán na hranici dočasný mír a zrak císaře Claudia se začínal upírat spíše směrem k porážce Caractaca v Británii. Legionáři tak trávili čas stavěním věží a táborů, tvrdou prací, výcvikem, hlídkami a byli připraveni k nasazení, pokud by byly vydány rozkazy.