Odkaz Tiberia Claudia Caesara Augusta Germanica

Každý si hned pomyslí, že odkazem by mohlo být například, že si muž ve zralém věku nemá brát mnohem mladší ženu (Messalinu), obzvláště pokud je sám mírné povahy. Já bych však chtěl pohovořit o jiných aspektech sdělení, jež nám je nabídnuto ze života císaře jmenovaného v nadpisu.

Velmi zajímavá se zdá být otázka například válečnického umění. Když císař Claudius dobýval Británii, právě kvůli mírnosti svojí povahy mu záleželo na co nejnižších ztrátách na lidských životech, a proto se snažil co nejvíce uplatňovat diplomacii tam, kde to bylo možné. V bitvě ale na druhé straně prokázal, že právě záměr co nejnižších lidských ztrát vede k obezřetnosti a ta zase vede k nacházení nejrůznějších kreativních řešení. Takovým řešením se ukázalo například přestrojení několika vojáků za duchy tamějších lesů a bažin, kteří skutečně zahnali na útěch část Caratacových vojsk. Císař Claudius byl sečtělý a vzdělaný, ale nebyl voják, konec konců nemohl ani pořádně chodit, přesto se však prokázal jako vynikající vojevůdce a Británii nakonec k říši připojil. Vzdělání a podrobné studium bitev společně se záměrem neplýtvat životy se tedy ukázalo jako cennější, než charismatický vůdce, jenž nepřečetl jediný Caesarův deník.

Ještě bych se chtěl zabývat jednou věcí a tou je Claudiův výrok: „Žáby v tůni chtěly krále, a tak dostaly krále kládu.“ O tomto výroku by podle mého šlo napsat dalekosáhlé akademické pojednání a stojí za pozornost. Co tím vlastně císař chtěl říct? Ono se to má tak, mluvíme totiž o věku ranného císařství a v této době Římu na jedné straně již vládl vynikající císař Augustus, po něm však již také Tiberius a Caligula, oba prohnilí a zkažení. To a nejen to stále ještě rozdělovalo veřejné mínění na dva proudy a sice monarchistický a republikánský. A právě císař Claudius byl republikánem. On sám vlastně svým způsobem nechápal svůj vlastní lid, který císaře a pevnou ruku chtěl. Tímto výrokem to pak dával najevo. Z mého pohledu to zajímavé na daném výroku však začíná teprve tehdy, když si větu spojíme s faktem, že Claudius byl mimořádně dobrý císař. Spravedlivý, uvážlivý, vzdělaný, snad by dokonce (a to je pouze spekulace) odpovídal Platónovým názorům na ideálního vladaře, ale to by bylo na další text. Při svojí cti a sečtělosti podle mého názoru nedokázal dohlédnout ještě o jeden krok dál. Právě ona čest a poctivost císaři Claudiovi kalila zrak, protože pokud by byla skutečně republika obnovena, je velmi pravděpodobné, že by nakonec došlo ke krvavé občanské válce. Moje úvaha je opřená o několik senátorů, kteří by sice rádi hlasovali pro obnovení republiky, ale jakmile by se císař zřekl moci, snažili by se moci chopit sami. Navíc legie rozeseté všude po světě přísahaly císaři věrnost a vojenská přísaha nelze jen tak přestat existovat, obzvláště když si na ní tehdejší armáda tolik zakládala. Pointa úvahy tedy spočívá v tom, že příliš cti a jakési až stoické pokory vůči moci, by připravilo o život mnoho lidí a rozvrátilo by životy mnoha dalším. Kvůli této Claudiově cti a kvůli jeho dobrým úmyslům, o které se opíral celou vládu pak také bídně zahynul jeho syn Britanicus a vládu převzal odporný, otylý, podle některých osobně slizký Nero.

I čest je tedy pouhým nástrojem našeho ega a není tomu jinak. Čest tedy může být vodítkem, ale nesmí být náboženstvím. Když se ze cti stane ideologie, napáchá hrozné škody.