Tichá revoluce ticha

Lidský mozek,  často popisován jako necvičená opice, skákající v myšlenkách a asociacích z větve na větev, si v hluku dnešního světa užívá jak v cirkuse.

Enjoy the Silence jako Depeche Mode.

Zlámané beaty, řev reklam, dunění motorů, staccato příkazů, reprodukovaná hudba v restauracích (...) to vše vytváří všudypřítomnou kakofonii.

Plochy ticha, rozetřené jako olej na plátnech impresionistů, již téměř zneklidňují. Ticho a usebrání se jakoby bylo již jen doménou náboženství, meditací a filosofů spřádajících nad nocí zklidněné myšlenky.

Některé zvuky mizí a vytváří tak jakousi zoo či rovnou muzeum vymřelých zvuků. A také plochy, za něž se platí zlatem a za nimiž lidé  z center putují na venkov a dopřávají si ten   luxus, že občas uslyší klepání kosy, vítr v komínech či výry.

Podobně cestují děti od rodičů, aby je věčně nemusely "poslouchat" a nebo městští neurotici, kteří už se dovtípili, že větší množství zvuku a hluku působí jako stresor a způsobuje nejrůznější psychosomatické obtíže.

Přesto člověk dlouho nesnese "volání divočiny" a je-li klidu příliš, bývá to pro něj znamením, že se nic neděje a míří zpátky do "ruchu velkoměsta". Touží být klidný a vyrovnaný jako vláčně se přelévající moře, ale střídá fázi přílivové expanze s odlivovým stažením sebe sama.

Vybrat si dnes, co a koho poslouchat, znamená většínou personalizovat si zvuk v MP3 přehrávači.

Přibývání zvuků a jejich vrstvení jakoby ve skutečnosti působilo zvukovou kolektivizaci, zastiňovalo prázdnotu a snažilo se překřičet a přehlušit každého jedinečný vnitřní hlas.

A také nostalgii po zvucích,  přízvucích či smysluplném mlčení, které už neslyšíme nebo slyšet nemůžeme.

Zdálky jakoby bylo občas slyšet hlasité volání po tiché revoluci ticha. 

MJ