Azore, ke mně!

„Pojďte dál,“ pověsí se na těžké dřevěné dveře mladá a drobná senhora. „Jí si nevšímejte,“ mávne rukou nad dorážejícím štěnětem, které mi laškovně okusuje lýtka. „Je to ještě tele, dělá jak praštěná.“  

„To je v pohodě, já jsem na psy zvyklý,“ sehnu se a nechám ji očichat hřbet ruky. „To je boxerka?“ zaváhám nad netypicky rovným a dlouhým profilem, který dokladuje, že ještě od života pořádně nedostala  přes čumák. „Ano,“ přisvědčí pyšná majitelka a porovná rozparáděné parádnici červenou sametovou mašli. „Říkáme jí Lady Gaga…“

Tak to jí to bláznění hned tak nepřestane, pomyslím si  a  zároveň trochu znejistím, zda jsem zazvonil na správný zvonek a nejsem „muž na špatném místě“.

 „Vy jste Guillermo …?“ ujišťuje se majitelka rozjívené rohovnice a snaží se mé jméno dohledat v proskleném, improvizovaném ofisu. „Ne, proč…“ „Aha, tak to potom budete Joao S.,“ zvedne krátce oči od papírů a její výraz téměř úřednicky zváží. -„To také nejsem já.“ „Lituji, ale v tom případě vás  nemohu přijmout, sem se musíte předem objednat," uzavírá agendu a vrací papíry zpátky do složek.  „Ale já jsem Michal, sv. Michal,“ snažím se věc odlehčit  a narážím přitom na jméno ostrova, na němž se právě nacházíme (Sv. Michal, Azory). „Co prosím?“ snaží se "vrátná" mírnit  záchvat štěkavého smíchu, „Svatý Michal? Tak to je jiná, tak to prosím, běžte…támhle tudy nahoru“….

Stoupám rozvážně po chladných kameninových schodech, procházím ambity kolem "rajského dvora" i prázdnými, pléróma(n)tickým světlem prozářenými chodbami. Nevím, kdo jsem, nevím, za koho mě považují, mé já je nerozlišené, věčné a konečně i nekonečné.

Stěny jsou napité vlhkostí a vzduch ztěžklý zatuchlostí knih. Ticho, které násobí mé neslyšitelné kroky, se od nich odráží jako ocelové, ložiskové kuličky.  

Nejsem nemohoucí, ani odkojen myšlenkou sociálního státu, ale stále podvědomě čekám, že se mě někdo ujme.  

Město Duchů přeskupuje své prostory, apsidy se obracejí naruby jako kapsy před praním. Svěcená,  aviváží obohacená voda rozpouští hranice mezi několika  církvotvárnými sociálními institucemi: univerzitu, nemocnici, ústav sociální péče i psychiatrické oddělení nevyjímaje. 

Sestry, které se v tomto bludišti skrývají,  se ze zásady zjevují tiše, diskrétně a neočekávaně. V jedněch dveřích se objeví, v druhých zmizí, a přehazují si při tom zástěry, z jejichž podoby není patrné, zda sloužily v ordinaci, či v refektáři v rámci "duchovního cateringu".

"Vy jste Michal, sv. Michal?"  obrátí se po čase, kdy jsem svobodně a neomezeně procházel chodby kláštera, na mě jedna z nich. "No ano...to jsem... "

"Tak víte co, když už jste tady, a vážil jste tak dalekou cestu, tak my si vás tady necháme přes noc," vyloží karty na stůl, na nichž se zvláště vyjímá postava tarotového Le Fou, potulného blázna a  poutníka "bloudícího nad vodami".

"Ale co, alespoň budu mít od světa venku na chvíli pokoj," podvolím se s notnou dávkou sebezapření  zvůli sestry výše představené, která mě internuje v nevábném pokoji  s číslem 0.

Zbloudilý poutník má kde složit hlavu, ale "prosťáček boží" a  "blázen v Kristu" si dále vymezuje své bezmezno bez tvaru a plnost bez struktury.

Prochází zdmi a chlév přidělený pastýřem rozšiřuje na idylické stadium arcadium.  

Každý skutečný mudrc a vládce k sobě potřebuje šaška a blázna, aby ztělesňoval  to neskutečné "das ganz Andere", to naprosto jiné, roztodivné, běžné obzory, aspekty a kontexty transcendující. "Na cestě za poznáním" lze totiž narazit na prahy, které nelze překročit jako nezasvěcený novic věřící v obvyklá stadia přechodových rituálů. Ale pokud už se je překonat podaří, není příliš  ku podivu, že v záscéní kláštera rozkládá se bazén a sofistikované hédonické centrum poskytující vybrané duchovní slasti.

Vítejte v Pleasantville. Obejměte své vnitřní dítě a svezte se na tobogánu v akvaparku, v němž se Duch vznáší nad vodami. Svěřte se do péče našich sester, kterým není nic svaté. Kuřte, pijte, hodujte, naši chráněnci zběhlí z osidel  "nanny politiky". 

Love & Peace, bro. Ve snaze vyrovnat se s morálně protichůdnými stavy žijícími v těsném sousedství, vystoupám na střechu,  nadechnu se  omamné směsi petrichoru, oceánu a hortenzií a dosáhnu odpuštění rozpuštěním v "oceánském pocitu". 

Na druhý den ráno opustím klášter stejně volným a svobodným způsobem jakým jsem do něj vešel.  Jakmile však za  sebou zavřu dveře, začne mě mrzet,  že jsem nebyl dostatečně duchapřítomný a nevyfotil si boxerku "Lady Gagu" i s její majitelkou. 

„Dobrý den, Lady Gaga je doma?“ zvoním u těch samých dveří pár dní poté. Tentokráte mi otevírá  neznámý  muž. "Není," odpovídá mi s  naprosto vážným tónem v hlase, " dělala tady strašný bordel, tak jsme jí museli odvézt domů a zavřít na dvoře..."