Indiánský běh

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neviděl přehlídku tolika prapodivných běžeckých stylů jako na bombajské Marine Drive.          

Vytáhlí, přičmoudlí kolohnáti v apartních šortkách indických deblistů nenuceně předbíhají holky, kterým jejich přítel netaktně naznačil, že mají zadek jak almaru. Za nima na kilech nepříliš ztrácejí dýchavičné, oplácané mamky nadité v zeštíhlujících joggínách, které přidaly do kroku proto, aby jim neujel vlak a nedohnalo je černé svědomí za to, že občas zhřeší s kyblíkem oříškové zmrzliny u bollywoodské telenovely táhnoucí se líně jako med. Roztažený, několika kilometrový peloton pak uzavírají obzvláště excentričtí chodci, kteří namísto nordických hůlek používají selfie – tyče.  

Krása běžců je nepochybně v očích pozorovatele, který momentálně sedí na ochozu promenády a ačkoliv ze slušnosti klopí zrak, zmocňuje se jej  pocit, že se celá ta za něčím se ženoucí fronta postupně mění v nepatřičné panoptikum, klopotně a špatně rozfázovanou animaci lidských shromáždění, které utekly z divokých fantazií Brueghela staršího.

Kupředu levá a mládí vpřed, motají se do sebe kabely fejkových Dr.Dre Beats, útržky přežitých hesel a běžci, kteří si navzájem vytvářejí překážky, přepadají přes sebe, a smoothie šejkry, které jim přitom vypadnou z rukou na chodník, vydají bezobsažně dutý, plastový zvuk.

Bezesporu: na naše poměry hlučný a přelidněný brajgl, ale oproti všemu tomu ruchu kolem zde Bombaj přede líně jako mourovatá kočka, která se párkrát za den protáhne a sejde těch pár schůdků dolů, aby si blízla husté průmyslové kaše ochucené rybinou.   

Netuším, a vlastně ani nechci, co všechno do této zátoky ústí, ale v těchto místech rozhodně nepřipomíná onen pekelný, zapáchající chřtán Huxleyho Bombaje, "nejohyzdnějšího města obou polokoulí“. Blahosklonnost tmy a zlatavý lem pouličního osvětlení navíc promění zátoku v „náhrdelník z perel“, zářivou runway,  po níž se  lidé pouze neběhají, ale přicházejí sem relaxovat, přicházet na jiné myšlenky, užívat si volný čas, fotit selfíčka, a hlavně hodně snít.

„Na prázdninách, nebo pracuješ?“ rozčísne pěšinku ticha mladík se skin fade pompadourem, nahodí si čupřinu a společně  s kamarádem si ke mně přisednou na ochoz. "Spíš pozoruju," odpovím mu po pravdě. "Ve půl druhé ráno odlétám a na víc už nemám energii."

"Tohle je něco jako posvátný místo," provalí Rahul, který se do té doby spíše držel zpátky, chuchvalce ticha. "Marine Drive?" - "Myslím posvátný místo pro všechny, co přijeli za prací do Bombaje, aby si splnili svoje sny."- "A tak...chcete bydlet v prestižní čtvrti, vzít si Saniu Mirzu či nějakou bollywoodskou star?" Sania mladíky z Hajdarábádu pobaví, takže začnou své životní plány svěřovat v otevřeném duchu: "Já bych chtěl vydělat peníze, a pak odjet za prací do Kanady," maluje si Mahesh, "nebo tady založit nějakej start - up. Točit motivační vlogy, koučink, to by mě bavilo." Rahul se - možná s ohledem na joggující -  zajímá o sport a chtěl by se prosadit ve sportovním marketingu.  "Fajn, a co teda teďkonc děláte? -  "Pucfleky v IT byznysu," ale to se brzy změní, přivře Rahul oči a zadívá se přes zátoku do tmy, která mezitím pohltila  Malabárský vrch.

Nejde mi sice na rozum, jakými kroky jsou jednotlivé kariérní skoky provázány, ale nechci působit jako starý demotivátor a brzdit mladé v rozletu. Většina Indů navíc vyniká v pro mě esoterickém a pokrokovém IT odvětví, a vůbec ve všem neviditelném,  zásvětním a tom, co k nim lze outsourcovat a zpátky pro jistotu poslat po sítí. Spousta mladých vlčáků by navíc - po vzoru Bílého tygra "v pasti úspěchu" - nejraději sežrala všechna moudra motivačních a koučinkových videí světa, přeskočila všechny ranky, zaměstnanecké třídy i kasty, a stala se rovnou lídry a entrepreneury. "Success stories" jsou samy o sobě úspěšný mediální žánr, pod jehož hlavičkou se dá prodat téměř vše, hlavně když to má  příběh.

"Co tady děláš?" zeptal jsem se onehdy v Góe jednoho indického mladíka, který si to s nějakou technikou šinul k západu slunce nad pláží."Vloguju, dělám motivační a  cestovatelský vlogy." Fajn, říkám si v duchu, ačkoliv jsem příznivcem spíše klasické transformační cesty a do Góy jsem se vydal vlakem hledat hrdinku z Tabucchiho Indického nokturna.

"Ok, ty se tim živíš?" snažím se věc včas zakotvit, protože se pohybujeme nebezpečně blízko "Earth Village" přetékající nabídkou namasté jógy a plážových meditací.

"Jasně". "A o čem to je?" - "Tak, cestování, komfortní zóny, lajfstajl, netradiční zážitky a občas nějaký ty motivace. Víš co myslím?" pokračovali jsme naplaveným, mělkým mořem směrem k skalnatému horizontu a já si u toho pro jistotu nezapomenul vycvaknout pár pozadí na motivační citáty, propagaci digitálního nomádění a podnikání z pláže.

"Snad jo, na mě to ale nijak nefunguje, moc tomu nevěřím." - "Jak to?" - "Nejsem na to ideální...ehm...říká ti něco teorie systému?" snažím se kontrovat a naznačit, že nejsem úplně blbej, a  že jsem o tom taky něco přečet´.

Záhy si uvědomím, že se to pro  danou chvíli příliš nehodí, ale na zkažení příjemné společenské atmosféry mám neoddiskutovatelný talent a  zpravidla si neodpustím  blbé kecy ani u hezkých obrázků:

"Zkrátka si myslím, že naprostá většina koučingů a motivací na hlubší úrovni nefunguje a nezpůsobí nějakou podstatnou změnu. Samozřejmě, nějak tě to nakopne a postrčí, zarezonuje to v tobě, koupíš si ze sebe lepší pocit, ale za chvíli si zase tam, kde´s byl. Síla zvyku...to nastavení lidský psychiky je trošku složitější...a hlavně, skutečná změna může přijít jen zevnitř...

...ale, třeba se pletu," dám si trošku zpátečku a pro jistotu si zatáhnu ruční brzdu. "Můžu teda ty tvoje videa někde vidět?" - "No, víš, já to nemám na youtoube po jedním účtem, asi bys to nenašel."

Dík, kámo. Jak typické! To staří latifundisté ještě stavěli na půdě, něčem hmatatelném,

co se dnes na divokých a zarostlých okrajích vesnic rozpadá v půvabné ruiny, 

ruiny, v nichž lze narazit na prvobytnou, neobydlenou prázdnotu a pokoj prozářený jemným, stvořitelským světlem

a jednu obydlenou místnost s hrnci, začouzenými vařiči a malou, blikající obrazovkou do zemdlení nekonečné permutace příběhu  "milionáře z chatrče".

Ono mnohdy okázalé pohrdání hmotným a vnějším světem je pro indické myšlení typické. Maďarský Žid Arthur Koestler to lépe než jiní popsal v knize Jogín a komisař.

Navrhuje v ní pojmout celé dějiny jako svár dvou typů sociálních reformátorů. Komisař je "technolog moci", věří ve změnu zvnějšku¨a shora, změnu, která je ordinována "vědecky" a bez ohledu na emoce a či názory "nekompetentních lidí".

Jogín zase naopak věří jen v dialog s nitrem a má za to, že se lepší uspořádání světa rodí jen ze změny vědomí lidí a jejich lepšího sebepochopení. Mezi těmito silami lidé žijí a pozicují své životy a zatímco u nás spravují "evro - panství" eurokomisaři prostřednictvím byrokratické kontroly, jejíž pozornosti neujde nic, kromě tisíců problematických migrantů proudících nekontrolovaně polopropustnýmí hranicemi, zatímco v Indii...

"Hele, je pravda, že v tý čtvrti kromě bollywoodských hvězd, zbohatlíků a politiků bydlí i mafiáni?" obrátím se ještě na rezidenční čtvrť  Malabar Hill zahleděného Rahula, protože jsem usedlíky tohoto bájného kopce pravidelně zaznamenal v téměř mýtickém vyprávění lidí ze slumů a chudinských čtvrtí,  kteří k nim - svým způsobem - vzhlíželi. 

"Už ne," rozhodně, ale nepříliš přesvědčeně opáčí Rahul, "to byly devadesátky. Od tý doby jsou mnozí vzorní podnikatelé, na něž se nemůže, zvlášť když mají kontakty s politiky. Ale to jádro se podařilo vystěhovat až za hranice Indie. Dawood má údajně rezidenci v Pákistánu, ale to se jen píše, do tak vysokých pater nevidíš. Tyhle lidi si ale žijou skvěle, zatímco pod kopcem a vůbec milióny lidí v Indii nemají milióny co jíst a všechno se rozpadá..." zvážní mladík z Hajdarábádu a mně  se vybaví Koestlerova "past svahu", v jejímž rámci je každá volba krokem po svahu dolů, a jelikož z jednoho kroku vyplývá další, tak se nakonec celé jednání "těch nahoře" řítí dolů samospádem, který dělá z politika zločince.

"Tak hlavně ať vám to vyjde...ať se vám podaří dostat tu vysněnou práci. Hodně štěstí," rozloučím se s dvěma indickými společníky v optimistickém duchu, protože se mi krátí čas a chci se přece jen naposledy ještě trochu projít po nočním, "duchovním světlem" ozářeném nábřeží. Oproti řečenému se všichni - alespoň na selfie oko - tváří šťastně, úspěšně a cool a já si jen tak báj voko odhaduji, kolik za to utrží lajků. 

O kousek dál - v místě s dobrým výhledem na celou tu marine drive scenérii - zakotvím u malého ostrůvku zeleně oddělujícího promenádu a čtyřproudou silnici. Na chvíli v klidu spočinu a odložím si po necelém měsíci v Indii zcela vyčerpané tělo vedle vyprázdněné, uvolněné mysli. Z příjemného, téměř meditativního stavu mě vytrhne ostré a krátké zašustění, které se po chvíli dvakrát zopakuje. Ohlédnu se a v tom ohraničeném, ostrovním prostůrku, spatřím mezi trávou a kořeny pobíhat vypasenou krysu. 

Vedle sedící muž, kterého jsem do té doby nevnímal, vyloví - jen tak mimochodem - z batohu balíček sušenek. Pomalu odtrhne svařený okraj a začne si - téměř obřadně - na sušenkách pochutnávat. A občas jich trochu nadrobí - pro krysu. 

"Dáte si?" nabídne mi z otevřeného paklíku  jak je u způsobných Indů zvykem. "Mockrát děkuju, já nejsem na sladký,"  zdvořile odmítnu a otočím se zpátky na - tu - krysu. Vyběhne z díry, sešrotuje naservírované sušenky, a pak zase na chvíli zmizí v trávě či labyrintu chodeb. "Ona je ochočená?" zeptám se téměř fascinovaně Inda. "Já jsem chodím každý den, mezi osmou a devátou." "Každej den?"

"Nechcete alespoň čokoládovou?  vytáhne další balíček. "Tak dobře," vložím si plátek sušenky do polootevřených úst a začneme si s dokonale vycvičenou a behaviorálně napodmiňovanou krysou povídat. 

Celý ten chaotický všehomír nezměrné Indie se smrskne do malého prostoru mezi mořem a silnicí, do pár chodbiček a  provrtaných drah.

Všechno má najednou smysl, vyvážený řád, už se nemusím za ničím honit, protože jsem došel pokoje a míru. Nepředstavoval jsem si sice, že se ono proklamované "duchovní prozření" a "vesmírné souznění" dostaví v rušné Bombaji s domestikovanou krysou za zády, nicméně proti Višnuově gustu...

"Už budu muset jít, musim na letadlo, tak děkuju," rozloučím se s Rohanem a přislíbím mu, že mu fotku na památku na dodanou adresu zahrady někde pod Malabárským kopcem pošlu. "Tak zase za rok mezi osmou a devátou," odlepím se z lavičky a  mávnu mu na rozloučenou. Zdá se mi sice, že bych v tom blaženém, vegetativním stavu nicnedělání mohl setrvat do nekonečna, ale zároveň už vím, že bych ze zvyku pohodlného usazení na jednom místě  a "duševní stability" ve výsledku pošel.

Podvědomě tedy přidám do kroku, a směrem k místu, kde lze na Marine Drive sednout na taxík, prostřídám indiánský běh s chůzí...