Mé vzpomínky na listopad 1989…

Nepatřím k těm, kteří tyto listopadové události předpovídali. Tenkrát mně bylo třicet jedna let a se ženou jsme se chystali odejít z republiky.

Samet nás zastihl, když jsme tak říkajíc „skákali na kufrech“. Demonstrací jsem se tehdy od počátku aktivně účastnil a oproti některým současným škarohlídům říkám, že toho nelituji a šel bych i po těch třiceti letech života s naší demokracií znovu. I když pravdou je, že jsem očekával jiný průběh těchto let.

Avšak k tématu. O probíhající revoluci jsem se dověděl nepřímo z televize a pravdou je, že tyto nepokoje se z Prahy pomalu přenášely do menších měst a obcí. A to také díky „spanilým jízdám“ studentů a herců.

Od kamaráda jsem byl informován, že první demonstrace v našem okolí se budou odehrávat v Karlových Varech před hlavní poštou. A tak jsme hned od prvních dnů začali dojíždět do Varů. Demonstrujících lidí přibývalo, a tak se hlavní řečníci (vzpomínám na pana J. Horníka či J. Konečného a další) přestěhovali pod tehdejší prodejnu ESO naproti Mléčnému baru. Byly zde vysoké květináče a na nich řečníci stáli a pronášeli k dychtivým posluchačům své projevy. Byly to nádherné okamžiky soudržnosti občanů republiky. Po řečnických výstupech jsme se zapálenýma svíčkami šli v průvodu před krajské sídlo KSČ, dnes OSSZ. Zde na nás již čekali příslušníci SNB s plastovými štíty a pendreky. Ke střetu ale, bohu díky, nikdy nedošlo. Pokojně jsme vždy položili svíčky na schody dnešní VZP a rozešli se.

V našem Ostrově jsem ale prvně při demonstraci zažil zvláštní mrazení, a to, když jsem se chtěl účastnit protestu na Mírovém náměstí, a v prvních řadách demonstrujících před schody DK stáli aktivní komunisté. Nebo přesněji ti, kteří o sobě říkali, že jsou jen u komunistů. Šel jsem tenkrát raději domů.

A jestli jsem měl někdy strach? Po vyhlášení generální stávky za mnou přišli chlapi z dílny, a že tedy jdeme, ať je vedu. Tehdy jsem opravdu trochu zaváhal při vzpomínce na svoji rodinu a představě možných následků pro ni. Synovi bylo tenkrát pár měsíců. Ale šel jsem a jsem moc rád, za toto své rozhodnutí. Třebaže jsem vnímal také zodpovědnost za své pracovně podřízené.

Ale v následujících letech přišly větší rány od života, když se spustil internet a já ve svazcích StB četl jména známých včetně jejich rodných čísel a „pracovního“ zařazení. To je ovšem jiná kapitola, i když důležitá. A pravdou také je, že tehdejší komunisté ve vedoucích funkcích státních podniků i v našem okolí velice úspěšně privatizovali tyto majetky. Ale kdo jiný byl více informován o možnostech nové doby?  Rodinný přítel z tehdejšího západního Německa poukazoval na poválečnou situaci tam, když se příslušníci tehdejší vládní strany dostávali do vysokých politických funkcí. Dějinnou pravdou je, že se tak děje ve všech státech, kde padne totalita. Pak už záleží jen na tom, jak se v následujícím čase naloží s neznámou svobodou a demokracií. Myslím si, že v tom tápeme dodnes.

Vzpomínám také na léta, která předcházela sametu. Když jsem v osmdesátých letech po škole nastoupil do zaměstnání, začaly zmatky v řadách komunistů po nástupu pana Gorbačova. Bylo to směšné, ale dalo se tušit, že se něco děje. Vše začalo gradovat po pověstném projevu M. Jakeše na Červeném Hrádku. Popravdě, při poslechu těchto myšlenek, přehrávaných z magnetofonového pásku, jsem si myslel, že je to jakési imperialistické zesměšňování od undergroundu. Opak byl pravdou, a o to děsivější.

V době mého působení ve státních či národních podnicích mi byl také nabízen vstup do KSČ, ale vždy jsem odmítl, třebaže mi bylo řečeno (zcela na rovinu), že nedostanu vyšší post vedoucího, než byl mistr. Neměl jsem s tím problém. Už tenkrát jsem jaksi spřádal plány své budoucnosti v jiné zemi. Někteří moji kamarádi už tuto myšlenku s úspěchem uskutečnili. Možná i to mi pomohlo tuto absurdní dobu brát s nadhledem. Dnes se doba před a po bohužel porovnává jen těmi frontami na banány. Ale velice těžko se vysvětluje či popisuje TO neskutečné dusno těchto časů. Kamarád z vojny říkával, že ani plasticky se nedá tato absurdita vytvořit.

Možná by bylo dobré také vzpomenout na úsměvné momentky z prvních rozhodnutí OF v Ostrově. Tedy s nutností vyměnit stávajícího předsedu a místopředsedu MNV. Tenkrát se OF Ostrov scházelo v T-klubu v DK. Mluvčí OF pan F. Jankovský vyslovil tuto nutnost a zároveň očekával návrhy na obsazení daných postů. Po delším váhání z pléna zazněla otázka, jaký má takový úředník plat. A po odpovědi všichni v sále seděli a koukali se na své boty. Dnes je tento postup komický, ale tenkrát se vše dělo bez zkušeností dnešní doby a vše se dělo živelně, a tak říkajíc od srdce. Ale tak, jak je historií potvrzeno, s revolucí čistých srdcí paralelně ve stínu událostí, jak výše popisuji, probíhalo přerozdělování opravdové moci a majetků.

Ono je těžko o těchto událostech psát. Stále se objevují nové vzpomínky v různých životních situacích. A pravda je, že každý názor je více méně subjektivní a jsou pamětníci, kteří se mnou nebudou souhlasit. Toto jsou jen moje nesouvislé vzpomínky a názory na tu zvláštní dobu.

Ale jsem optimista. Kvalita našich současných životů se s kvalitou života před sametem nedá srovnat. To, že nikdy nebudeme se sebou spokojeni, je zákonité. Ale tvrdit, že před sametem bylo lépe, je do nebe volající hloupost. Jak říkám, nejde jen o ty fronty na banány, ale o to neskutečné všeobjímající a bohužel současné generaci těžko vysvětlitelné dusno. O to je to právě v současné době, kdy nám vůbec nevadí, že nám vládne bývalý člen StB, ještě více nebezpečné. Nyní pro změnu za naturálie prodáváme svoji svobodu.

Lidové moudro říká, že král myslí i na zítřek. Naši současní politici vládnoucí s naší podporou myslí, bohužel, jen na hodinu dnešního dne.            

Jak tento článek vznikl? Byl jsem redakční radou města Ostrovského měsíčníku vyzván, abych sepsal, coby pamětník, jak vzpomínám na listopad 1989 v Ostrově. Pro nedostatek místa na stránkách měsíčníku byl příspěvek krácen, a tak se chci o některé vzpomínky v plném rozsahu podělit na mém blogu.