Čas rány nezahojil - nelehký osud naší demokracie

Během současné napjaté situace na bránící se Ukrajině, která čelí ruské agresi, se velmi často srovnávají dvě osoby – kancléř Adolf Hitler a prezident Vladimir Vladimirovič Putin.

Jejich politika je v pravdě velice podobná. Používají podobnou, ne-li stejnou nacionalistickou politiku, která se opírá nejen o jakousi starost o v cizině utlačované příslušníky jejich národa, ale vzhlédla se také v imperiální politice ruských carů. Tady asi není o čem více hovořit a popírat toto srovnání.

 Ale! Co také srovnat Evropu v těch nešťastných třicátých letech minulého století, kdy obdiv k německému kancléři a jeho rázné politice rezonoval celou tehdejší Evropou, s tou naší současnou? Vždyť se tenkrát hajlovalo napříč celým kontinentem, počínaje Albionem, přes Francii, Belgii, Španělsko, Itálii, Rakousko, Československo. Polsko, … A současné výstřelky putinovských nohsledů také nevěstí nic dobrého. Stačí v médiích sledovat rojení těchto bojůvek pod vlajkou s ruskou trikolorou na náměstích velkých evropských měst. A to vše nechutně okořeněno všudypřítomným radikálním islamismem. 

Pravdou je, že tenkrát Evropa podcenila kontrolu zbrojení hitlerovského Německa, které bylo součástí Pařížské mírové konference, a důsledky této naivní pohodlnosti následně pocítil celý svět! Současná situace na válčící Ukrajině se právě v otázce vyzbrojení a hlavně funkčního zázemí Evropy nápadně podobá té v třicátých letech dvacátého století. Lidové moudro říká, když se dva perou, třetí se směje. No a krvavý teroristický atentát v moskevském divadle, ke kterému se údajně hlásí tzv. „Islámský stát“, je v zrcadle historie velice podobný stavu zmiňovaných let.

Naše demokracie to neměla, nemá a jak vidno nikdy nebude mít lehké. Ty mezníky její existence jsou bohužel součástí běhu světa. Být optimisty a obdivovateli tohoto fenoménu, jak nám historie připomíná, určitě nestačí. Je třeba neustále hledat a nabízet smysluplné argumenty pro její a naší svobodnou budoucnost.