Generace chápajících aneb Jak dál s valorizací důchodů

Tak nám přišly na přetřes důchody. Hospodářství se nedaří! Opravdu? No spíše se léta populisticky rozdávalo více, než co představovaly příjmy!

A nyní jsme tam údajně za cca za 2,8 bilionu korun. A to i navzdory tomu, že část výdajů měla být „prorůstová“. Je to tedy opravdu hodně a chlácholení, že jsou na tom jiní hůř, tu asi těžko obstojí.

Naše vláda se tudíž celkem pochopitelně pustila do škrtů na výdajích, aby finance ukormidlovala. Až potud je vše pochopitelné a chvályhodné. Dluhy se musí splácet. Tedy pokud tu zrovna není „milostivé léto“ platné také pro státní dluh. Pravdou ostatně je, že na africkém kontinentě je to jev zcela běžný. Ale u nás banány nerostou.

Ale to první, na co se nešťastně „sáhlo“, byla valorizace důchodů. V pravdě s tím nemám problém. Když se nedaří, nedá se nic dělat. A tady se údajně našla ta největší slabina nekontrolovaných výdajů. Co mě ale opravdu vadí, je heslo, které se pro tento krok zcela necitlivě použilo: „mezigenerační solidarita“.

Jen pro upřesnění. Je pravdou, že poslední dva roky důchody rostly mílovými kroky. Ale opravdu jsou důchody ve výši odpovídající nejen možnostem, ale také potřebám doby? Ta odvážná generace, která o výši důchodů rozhoduje, je ve většině tzv. generace plus-mínus „Husákových dětí“. A tady bych chtěl připomenout, že tyto důchody se týkají právě rodičů těchto generací.

Tito rodiče vychovávali své ratolesti (současné politiky) v dobách husákovské chudoby (nejen duchovní), ale také v dobách klausovského „utahování opasků“ s vírou, že bude lépe. Mezitím se jejich děti staly také rodiči s nebývalou a bohatou finanční podporou státu. Podotýkám, že právě jejich rodiče měli od státu jen jednu výpomoc, která se týkala pouze nižší daně ze mzdy jednoho z nich! A o nákupním košíku ze supermarketu si mohli nechat jen zdát. O dovolené na Jadranu ani nemluvě. Mít oni od státu podporu dnešních dnů, možná ani ten samet neproběhl (byla by to určitě škoda). A přesto si dokázali odepřít, tak to s příchodem potomků zcela zákonitě bývá, a dokázali své děti zdárně vychovat (?).

No asi zase ne tak zdárně, když v současné době přepychu, to myslím zcela vážně, rodiny neví, jak více natáhnout ruce ke státu, který populisticky zase neví, jak říci na jejich stále rostoucí požadavky NE. Možná, že je za tím také politický kalkul. Konspirace? Přeci jen to jsou na pár desetiletí oprávnění voliči, no a ti druzí, ti jsou na ústrky zvyklí. A opravdu zde nechci plýtvat vzletnými slovy o udřené generaci a podobnými nesmysly. Každá doba má svá netáhla, workoholiky, nepřizpůsobivé a velice přizpůsobivé. Tak ta naše civilizace prostě funguje.

Jak jsem výše uvedl. Je třeba dluhy splácet. Je také třeba šetřit na výdajích, hlavně pokud příjmy nerostou, ale prosím citlivě a s pokorou k těm, co už své odvedli. Napadá mě jedno moudro, které se týká také těch živých: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ A na úplný závěr. Neobhajuji zde sebe. Opravdu.   

Alvaro Grammatika: „Duchovní rozměr má přednost před politikou. Operativním kritériem není výkonnost, ale lidské, duchovní i sociální vnitřní zrání člověka, které zahrnuje všechny aspekty života".  

Foto: Pixabay.com