Šestá část našeho pochodu kolem republiky měla původně být o víkendu 10. a 11. října. Bohužel o tomhle víkendu zasáhla republiku sněhová fronta a po ní zůstalo na horách půl metru sněhu. Takže jsme šli o týden později ...
Poslední etapu jsme ukončili pro nás v "nepřátelském" Starém Hrozenkově. Tentokrát jsme nevyužili kvůli špatnému spojení vlak ani bus a do Uherského Brodu jsme jeli autama. Dojeli jsme tam všichni včas, i když cesta místy připomínala Rally Valašská mlha, a netrpělivě jsme počkali na bus do Kopanic. Pěkně jsme se v něm uvelebili, akorát nás zarazilo, že kousek před
Hrozenkovem řidič zapnul stěrače. Zřejmě nejen pro nás je to nepřátelské město. My jsme se na zastávce rychle zorientovali a v mlze a za stálého mrholení (pláštěnka poprvé zůstala doma) vyrazili po naučné stezce směr Mikulčin vrch, což je turistické a rekreační středisko Kopanic. Zezačátku se stoupalo mírně, pak prudce, pak znovu mírně až se o 3 na deset před náma z mlhy vynořila horská chata Valmont, lákající nás na Starobrno. Vešli jsme dovnitř, doufajíce, že se během občerstvovací pauzy počasí zlepší. Přivítání od odborného personálu však předčilo naše nejčernější obavy. S úderem desáté se však nálada obsluhujícího číšníka zdvihla asi o 1200 procent, a protože na Valmontu ten den nevařili, zajistil nám oběd na horské chatě Jana a holkám jedněm zapomnětlivým věnoval tři sáčky čaje. Při tom jsme si vyslechli z rádia hlášení meterologů, že se počasí neočekávaně zhoršilo a že čekají během dne zlepšení. No aspoň jsme nebyli sami kdo čekal zlepšení počasí. Po chvilce jsme vyrazili podél vleků k chatě Jana. Cestou jsme potkali skupinu, která šla z chaty Jana a ptala se nás na cestu na chatu Valmont. Že by náhoda? Na chatě Jana jsme z jídelníčku vybrali Cikánku z čuníka a u Budějovického Budvárku se bavili navzájem různými historkami a zajímavostmi. Mezi nima byla i Nadina poznámka o tom, že muži, kteří se denně dívají deset minut do výstřihu, omládnou. Nepíšu to tady proto, že jsem to okamžitě uvedl do
praxe, nýbrž proto, že tahle historka měla zítra gradovat. Na úplný závěr jsme všichni až na jednoho sabotéra ochutnali místní specialitu Lopenický likér a vyrazili (i se sabotérem) zpátky na Mikulčin vrch. Po půl kilometru jsme si chybu naštěstí uvědomili a stále s dobrou náladou klesali do Lopenického sedla a pak jsme byli nuceni stoupat na Malý Lopeník. Zde jsme pochopili, odkud čerpalo duo Svěrák & Smoljak námět ke hře Dobytí severního pólu (jdu na Lopeník = chata, vrchol, rozcestí, dědina a Frištenský ví co ještě … ). No a pak jsme vyrazili do stále houstnoucí mlhy zdolat čtvrtý nejvyšší vrchol Bílých Karpat – Velký Lopeník (911 mnm). Na Lopeníku je rozhledna, odkud je prý krásný kruhový rozhled na moravská i slovenská pohoří. Přestože jsme na rozhlednu vylezli, tak jsme neviděli vůbec nic. Po vrcholovce a malém občertvení nás čekala nepříjemnější část cesty – prudký sestup z Lopeníku k obci Březová, nepříjemné stoupání na Novou Horu (552 mnm) a pak už jen klesání do obce Květná, kde jsme měli zajištěné ubytování.
Ráno nás po probuzení čekala vrchařská prémie první
kategorie – Velká Javořina (970 mnm). Na pěti kilometrech jsme museli zdolat asi 600 výškových metrů. Největší záhul nás čekal hned na začátku, to se šlo kolmo na vrstevnice snad pod úhlem 30 stupňu. Stoupání se zvolnilo v místech, kde jsme vyšli z mlhy a mohli se konečně kochat azurem a skrz stromy jsme se mohli i podívat na ostrov Velký Lopeník v mlhovém moři. Když jsme došli na hřeben, tak jsme se rozdělili – holky šly rovnou na Velkou Javořinu a chlapi na 600 metrů vzdálenou rozhlednu na vrchu Jelenec (925 mnm). Je to bývalá vojenská kovová rozhledna, dnes už chátrá, nicméně Jura, Peťan a dokonce i já jsme vylezli do druhého patra a za odměnu se nám naskytly parádní rozhledy. Pak už jsme šli dobýt nejvyšší vrchol Bílých Karpat – Velkou Javořinu. Holky na nás čekaly na Holubyho chatě pod vrcholem, tak jsme se na jeho zdolání
posilnili zabijačkovou kapustnicou, kávou, kofolou a točeným plechovým Zubrem. Na vrcholku jsme se opět pokochali pohledem, který opravdu stál za to a kolem vysílače zamířili k pomníčku setkání Čechů a Slováků, je na něm nápis, že v roce 2018 budeme znovu v jednom státě, tentokrát se snad už nebudeme hádat o pomlčku. Kousek od tohoto pomníku je pomník bývalého ministra životního prostředí federální vlády Josefa Vavrouška, který zahynul pod lavinou ve Vysokých Tatrách. Zatímco jsme vedli debatu o tom, že kvůli délce trati bylo lepší rozdělení republiky, cesta začla prudce klesat, Na konci tohoto prudkého klesání nás zastavila značka, že se silnice v zimě neudržuje. No řekl bych, že ani na podzim se neudržuje … Stále jsme pozvolna klesali po červené značce a po chvíli jsme potkali (když nepočítám ty kočárkáře a kravaťáky na Javořině) jediné dobrodruhy, kteří se snažili vyjet až na vrchol na kolích. U pomníčku partyzánského velitele Ilji Alexandroviče Dibrova jsme opustili červenou značku a dali přednost zelené. Kousek před Kubíkovým vrchem ( 684 mnm) jsme na louce dali občerstvovací pauzu a stále jsme klesali přes chatu Megovka až k Liščí boudě, kde nás zarazilo, že na nádraží v Javorníku je 23,5 km. Po půl kilometru – u hotelu Filipov – už to bylo jen 2,5 km. Inu, překlep se občas vloudí i na cedulky. Kousek za hotelem jsme narazili na kozí stádo, Peťan zde navrhoval čtvrt hodiny zůstat a dívat se na kozy, abychom omládli :D Po nezbytné chechtací pauze jsme po asfaltu mířili do Javorníku nad Veličkou, kde nás čekala Javornická hospůdka s lidovými cenami a taky vlaková zastávka, která ukončila naše chodící trápení. S dvěma přestupama jsme dojeli do Uherského Brodu a odsud autama zpátky do svých domovů.
