27. etapa cesty kolem republiky (Rumburk - Višňová)

O prvním prodlouženém květnovém víkendu nastalo pro některé z nás páté roční období – období pochodu kolem naší republiky. Vyrazili jsme 128. den roku 2019 a  ... a zážitky z pochodu jsou v textu níž

Stejně jako v předchozí etapě byla doprava do startovního místa (Rumburk) hvězdicovitá ze tří míst, ale nakonec jsme se všichni potkali až ve Varnsdorfu. Už po příchodu na olomoucké nádraží bylo jasné, že je problém, všechny vlaky na Prahu měly velké zpoždění. U pokladen jsme se dozvěděli, že máme štěstí na skokana z mostu pod vlak. Plánovaný sraz s brněnskou sekcí v Kolíně byl i přes

velkou časovou rezervu na přestup pasé, do Kolína jsme dorazili asi patnáct minut po odjezdu vlaku s brněnskou skupinou. Brňáci zase zažili horkou chvilku hned po odjezdu vlaku z Brna, když si chtěli sednout na rezervovaná místa a museli tak z nich vypudit jeptišky. Za odměnu se prý dostanou do pekla :) . Díky skokanovi jsme čelní skupinu následovali s dvěma přestupy v Nymburku a Mladé Boleslavi. Protože vlaky na sebe úplně nenavazovaly, tak jsme si v Bolce na nádraží dali Krakonošův párek v rohlíku. Pak jsme šli na náš vláček, který nás (krajem proslaveným otcovraždou v roce 1836) měl dovézt až do Rumburku. V Novém Boru se k nám připojila pražská sekce reprezentovaná Pavkou, která využila našeho zpoždění a přispala si.. Vzhledem k tomu, že jsme nabrali dvě hodiny zpoždění, tak Ilka, Jitka a Pavka vystoupili v Krásné Lípě a pochod zahájili návštěvou pivovaru Falkenštejn. Teoreticky se tam mohli potkat s Brňáky, ale ti zvolili jinou občerstvovací strategii. Do Rumburku jsem dojel s jen Jirkou a hned jsme vyrazili jsme po žluté značce na vrch Dymník. Pod Dymníkem je restaurace, kde doplnili zásoby Luďa, Peťan a Roman. Na samotném Dymníku je kamenná rozhledna

z roku 1896 a díky tomu, že stále ještě převyšuje vrcholky stromů, je z ní krásný kruhový rozhled po okolí. Nedaleko vrcholku tu nabízí i netradiční formu golfu – fotbalgolf. Vzhledem k stavu mých kolen jsme pokračovali raději dál, mohlo se totiž lehce stát, že místo míče skončí v jamce moje noha :) Pokračovali jsme žlutou značkou na Skřivánčí pole, kde jsme odbočili na cyklostezku do Krásné Lípy. Minuli jsme domov pro seň(i)ory a mířili neomylně na Křinické náměstí. Z vrchu vypadá, že dominantou náměstí je kostel sv. Máří Magdaleny, ale po příchodu na náměstí nás (a můj osobní názor je, že negativně) zaujala budova správy Českého Švýcarska. Jenže náš cíl byla místní osvěžovna – pivovar Falkenštejn, kam jsme dorazili asi hodinu po odchodu průzkumné skupiny a dali jsme si jen jedno rychlé pivko. Škoda, bylo velmi dobré a zastávka si zasloužila prodloužit. Z Krásné Lípy jsme vyrazili po silnici, šli jsme určitě dobře, ulice se jmenovala Varnsdorfská, minuli jsme sochu cyklistky – připomínku na cyklistický 5ti etapový závod „Tour de Feminin - a po chvíli jsme se dostali do lesa a po další chvíli k pramenům říčky Křinice, což jsou tři studánky a jeden altánek. Pokračovali jsme přes

Studánku, kde jsme překonali hlavní silnici na Rumburk a obdrželi jsme zprávu o tom, že Brňáci už v cíli zabrali stůl rezervovaný na moje jméno. K této výzvě jsme se postavili čelem – a to tak, že jsme zvýšili tempo :) Kousek za Studánkou se otevřely výhledy na začátek zítřejší etapy – vrch Jedlovou a hrad Tolštejn. Pak už jsme s Jurou vlezli do lesa a mírně klesali do Varnsdorfu. Zde nás čekala další jobovka, další tři místa u stolu obsadili naši spolucestující z vlaku :). Těsně před koncem lesa nás překvapilo něco, co vypadalo jako sníh, kterého jsme se podle předpovědi měli dočkat až v sobotu, ale bylo to chmýří z kytek. To už nám na naše ubytování scházel opravdu kousek a po chvíli jsme se objevili na zastávce Varnsdorf – Pivovar Kocour. Tento pivovar je zřejmě jediný v ČR, který má svou vlakovou zastávku. Pivovar Kocour se nachází v budově bývalé továrny na keramické roury a už hodně dlouho dopředu bylo jasné, že tuto zastávku díky Peťanovi nemineme. Když jsme ještě neměli

přejité Beskydy, tak Peťan při domácím samostudiu budoucí trasy pochodu nabyl dojmu, že majitel pivovaru pan Kočka se rozhodl změnit pohled na české pivovarnictví - pivečko pijem a vesele žijem, desítku, dvanáctku do sebe lijem :). Chvíli po šesté jsme my dva jako poslední dorazili do pitovaru, připojili se k ostrovu dobré nálady a mohli jsme tak konečně oficiálně zahájit další část naší anabáze. Dalo by se napsat hořký začátek, hořký konec :). Zatímco já jsem řešil dilema, zda si objednat svíčkovou s knedlíky nebo s topinkami, Peťan se rozhodl pro zábavu na celý večer a objednal si uzená žebra. Takže my ostatní jsme místo poslední dobou tolik oblíbeného pexesa nakonec hráli kámen nůžky papír. Pan majitel je zřejmě opravdu železniční fanda, kromě vlastní zastávky dokonce nabízí stylové ubytování na jednu noc (ale opravdu na jednu noc) ve vlakových kupé. Jsou to vyřazené lůžkové vagony ČD se vším nekomfortem, který se po pár velmi dobrých pivech mění na komfort. Prostor je opravdu malý, ale na přespání a příjemný netradiční zážitek to bohatě stačí. Na výběr byly ještě pokoje nad pivovarem, ale řekli jsme si, že ten rozdíl v ceně raději projíme a propijem a plánovaný večerní úklid pokoje jsme vyřešili tak, že jsme zhasli světlo.

No a protože v noci žádný vtipálek neodbrzdil vagóny, tak jsme se probudili na stejném místě. Po nezbytném sbalení věcí jsme vyrazili na slibovaný švédský stůl, ale nakonec jsme museli vzít zavděk vydatnou servírovanou snídaní na stůl z IKEY. Snídani jsme si prodloužili, protože se všechny naše meteorologické programy v mobilech shodly, že do hodiny přestane pršet. No a tak jsme vyrazili z Varnsdorfu po zelené turistické značce do Jiřetína pod Jedlovou. Jiřetín je původně hornické městečko (Ag, Cu, Sn a Pb – kdyžtak si to vygůglete) s šachovnicovým půdorysem a zajímavým náměstím. Pod zdejším kostelem Nejsvětější trojice - prý je to jeden z posledních kostelů zde na severu, kde mše začíná slovy miluj jižního svého :) - následovala občerstvovací pauza šéfkuchaře Pavky, který nám nabídl vlastnoručně připravené sušené maso Biltong. Po dobré svačince jsme po zelené stoupali na Křížovou horu, a jak název napovídá, cestou nahoru jsme nemohli minout křížovou cestu s jedenácti (vzhledem k naší únavě i více) zastaveními. Na konci cesty je kaple sv. Kříže a kaple Božího hrobu.

Zajímavé místo. Na Křížové hoře se zelená značka narovnala a pomalu stoupala k Jedlové. Vzhledem k porci kilometrů, která nás ještě čekala, jsme nešli na vrchol, ale pokračovali po zelené značce dál. Některé z nás zaujalo, že zde na Jedlové v lese převažují smrky a břízy :) Na rozcestí U Ranče jsme poděkovali zelené značce za spolupráci a dál - a v podstatě až do cíle - jsme pokračovali po červené značce. První zastávkou byla zřícenina hradu Tolštejn – Kavčí hrad, který měl ve středověku vynikající strategickou polohu, jenž umožňovala hlídat jediný schůdný přechod z Lužických hor do Čech. Hrad byl založený Vartenberky, pak ho vlastnili Berkové, Šlejnicové a další rody. Ať už na Tolštejně vládl kdekdo, tak dole v hospůdce byla vždycky pohoda :). Hospůdka je stylová a za hezkého počasí je odsud krásný pohled na Jiřetín i dál. Slečna servírka si tuhle práci s rozhledy natolik oblíbila, že na každou směnu nachodí deset kilometrů. Před návštěvou hospůdky jsme Tolštejn prozkoumali, samotná zřícenina teda nic moc, ale ty rozhledy jsou odsud pěkné. V současnosti je hrad centrem mikrokroregionu Tolštejnské panství a

jeho patronem je dobrotivý loupežník Vilda. Po této zastávce se od nás odpojil Pavka, který šel na opačnou stranu na zastávku Jedlová. To je zastávka v lese úplně mimo civilizaci, křižují se tu čtyři vlakové tratě a prý nakonec nastoupil do správného vlaku. My jsme taky z Tolštejna klesali, ale po červené do Lesné, kde jsme se dostali do Lužických hor. I když zde ty kopce podle mapy nejsou vysoké a z Tolštejna vypadají jako pohárky ze zmrzliny, stoupání na ně jsou většinou velmi prudká. O tom jsme se mohli hned přesvědčit, protože jsme z Lesné zahájili stoupání na nejvyšší vrchol

Lužických hor – na horu Luž do ohromující výšky 793 nadmořských metrů. Minuli jsme přírodní zajímavost Lužická porucha, což je geologická linie rozdělující lužický žulový masiv a pískovec České křídové pánve. Samotné stoupání na Luž náročné moc není, je to příjemná serpetinová lesní cesta zakončená hezkým výhledem. Výhledy jsem si užil jen s Jirkou, ostatní se „zalekli“ stoupání a šli rovnou na chatu Luž doplnit energii. Po občerstvení na chatě Luži vyhnuli jsme se kaluži a pokračovali jsme přes Horní Světlou do Dolní Světlé a následně do Krompachu, kde se nachází údajně tisíciletý tis. Zde jsme se opět rozdělili, já a Jura jsme vyrazili zdolat Hvozd a zbytek skupiny zvolil pohodovou obchůzkovou trasu, což potvrzoval název prvního rozcestí – Babiččin odpočinek. Výstup na Hvozd byl náročnější než na Luž a na vrcholku Hvozdu jsem musel uznat, že náročné cesty vedou na krásná

místa. Ten podvečerní rozhled z vrcholu byl nádherný. Po nezbytném pokochání jsem zjistil, že mi Jirka „hodil úhel“ a tak jsme klesali až k rozcestí Na šestce, kde jsme se napojili na stopy druhé skupiny. S malým odstupem jsme dorazili na naše ubytování v Petrovicích do Penzionu Cleopatra. Zde jsme dostali večeři a po ní se pan majitel se zřejmě zalekl představy večerního kurzu moravského jazyka a tak jsme se místo plánované kryglistiky a pexesa odebrali na pokoje, kde jsme klepali kosu. Nerad kritizuji, ale při ceně za ubytování by snad neměl být problém nám pokoj ohřát. Takhle jsme z ubytování překřtili na Petrovické provizorio.

V sobotu ráno mělo přijít slibované ochlazení s deštíkem. A taky přišlo. Na to, že se kvůli obsazeným (případně velmi předraženým) ubytovacím kapacitám posouvalo ubytování až na konečných 42 km, to byla dobrá zpráva. No a i když předpověď počasí spíše vybízela k brouzdání po internetu či k shoppingu, tak jsme vyrazili dál. Z Petrovic jsme to stihli ještě za sucha, ale už po kilometru začalo mírně pršet. Protože máme zkušenost, že po vytažení pláštěnek přestane pršet, tak jsme tento marný pokus učinili. Pozitivem bylo, že jsme tolik nepromokli. Zde je nutno podotknout, že pokusu se nezúčastnil jeden člen expedice s odůvodněním, že má pleštěnku :). Šli jsme po červené až k rozcestí Tobiášova borovice. Ta už tam nějakou dobu není, dožila se asi 250 let a pak ještě asi deset let její suché torzo připomínalo příběh z pašeráckých dob. Tehdy jistý Tobiáš Kunze o vlásek unikl kulce

zlodějů dřeva a jako výraz vděku nechal strom při kácení někdy kolem roku 1800 stát. Zde jsme se napojili na modrou značku a začali jsme v protisměru potkávat cestonauty, většina z nich byla velmi překvapená z toho, že už máme obrátku turistického pochodu Lužické stovky za sebou. Zdolali jsme Sedlecký Špičák a mířili po modré ke skalnímu útvaru Kohoutí vrch. Je tu i hezká vyhlídka do kraje, bohužel dojem z rozhledu kazí žlutá barva okolních polí. Za sílícího deště jsme klesali do Hrádku. Na začátku civilizace jsme se rozhodli, že to Trojzemí i přes nepřízeň počasí dáme a tak jsme pokračovali po cyklostezce kolem bývalého dolu na lignit. Těžba tu byla ukončena v roce 1969 a postupně byl důl zatápěn, vzniklo jezero s názvem Kristýna a dnes slouží k rekreaci. Od jezera jsme měli na trojstyk hranic asi kilometr, což pro nás byla brnkačka. V 11:11 jsme (podle časomíry mého mobilu) dorazili na

Trojzemí Česka, Německa a Polska. Vlají tam čtyři vlajky, ta čtvrtá patří EU. Hranice se nachází někde v řece, tak součástí tohoto místa by měly být tři mosty, které by se nad Nisou v místě Trojzemí potkají. Jenže tenhle zajímavý návrh už je to dlouho na papíře a zřejmě ještě dlouho bude. Škoda :(. Takže na tomto místě kousek od Hrádku měli jsme obrátku, opustili jsme hranice dvoutaktního Německa a dál už půjdeme po po polské hranici. Po cyklostezce jsme mířili do Hrádku a hned na jeho kraji jsme zapadli do restaurace Lidový dům. I když to zvenku vypadalo spíše jako restaurace pro Alemany, tak jsme byli velmi spokojeni. Zde jsme se rozdělili na tři skupiny, já a Jirka jsme chtěli dojít do Frýdlantu, Roman s Luďou na autobus do Albrechtic a zbytek na vlak do Bílého Kostela. Kde jiní končí, my začínáme a tak jsme postupně vyrazili z Hrádku na počasím řízenou popravu dlouhou 35 (resp. 22 km do Albrechtic a 6 km do Bílého Potoka). Do Grabštejna, jehož dominantou je hrad a zámek, nám počasí ještě jakž takž přálo, ale kousek za Grabštejnem se spustil solidní slejvák. Původně jsem chtěl napsat, že chčilo a chčilo, ale třeba ten můj deníček někdy budou číst děti. O obnovu Grabštejna se významnou měrou zasadil i operní pěvec Národního divadla Luděk Vele. Jakožto představitel Kecala z Prodané nevěsty to měl

docela jednoduché, stačilo sehnat jednu dívku, co má dukáty :) No zas tak jednoduché to nebylo, Stezku smíření (obdobu křížové cesty), která vedla na hrad, nakonec zlikvidovala byrokracie úřadů a na místě zrušených zastavení zasadili lidé růže. Skupina 3 šla nejkratší trasou po žluté z Grabštejna do Bílého Kostela nad Nisou. Když jsem tuhle „zkratku“ plánoval, tak jsem netušil, že kostel tam bude opravdu bílý. Zde si počkali na motoráček a přes Liberec dojeli do Frýdlantu na ubytování a předběžnou rekognoskaci situace. Další dvě skupiny postupovaly nezávisle na sobě po zelené značce směr Václavice. Ve Václavicích nás předjel šedý VW Transporter, který měl místo levého zadního skla karton s nápisem „Pozor, couvání mi moc nejde“. Kousek za zajímavou autobusovou zastávkou, kde jedna židle byla posazena našikmo, jsme odbočili do kopce a bylo hůř, déšť se změnil ve sníh a tak se

cesta po Hřebenovce omezila na boj s větrem,mlhou a mrazem, naštěstí jsme nezabloudili. My vepředu jsme to s orientací měli horší, Roman s Luďou šli doslova po našich stopách. Zelená značka nás vyhodila v Horním Vítkově kousek od repliky středověkého dvorce Curia Vítkov. Zřejmě je to zajímavé místo, ale my jsme měli úplně jiné myšlenky. Kousek za Horním Vítkovem se naše cesty rozešly, kluci pokračovali na autobus nebo taxík do Albrechtic. Byli rychlí a při čekání na autobus se naučili říkanku: březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem, květen topím jak kretén. No já s Jirkou jsme  pa(j)dali dolů do Heřmanic. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na začátku této obce stála dvanáctsettrojka se dvěma Arnošty. Tak jsme se dostali k přístřešku Heřmanické peklo, ve kterém jsou dřevěné makety čertů. Díky počasí jsme byli jedni z mála, kteří začátkem května viděli zasněžené

peklo :) Dle neoficiálních a opravdu ničím nepodložených informací se zde natáčel reklamní videoklip s dvojnásobnou olympijskou vítězkou slečnou Esterkou „Pro tvůj smích, opatřím ti v létě sníh“. Přímo naproti peklu je zachovalý čedičový skalní masiv Kodešova skalka a také hospoda, tu jsme ale raději nenavštívili, nechtělo se nám 2x rozmrzat. Raději jsme zrychlili tempo (a já si přitom v duchu říkal, estli nésu óplně blbé) a dorazili do Dětřichova skouknout zbytky úzkokolejky. Bohužel už mi nešel nahodit fotomobil, jak jsem měl zmrzlé ruce. Takže pokud vás to zajímá, zajeďte si tam ... Po modré značce jsme dorazili do Frýdlantu a zdálo se, že máme vyhráno. Zadarmíko to ještě nebylo, protože první ulice za značkou FRÝDLANT se jmenovala Dlouhá. Nedalo se nic dělat, jen doufat, že dorazíme na naše ubytování v restauraci Beseda. Naštěstí zde radiátory fungovaly a teplá voda s peřinami udělala malý zázrak, takže jsme se po chvíli setkali před restaurací (já teda v té zimě v sandálech) a vyrazili dobýt

frýdlantský pivovar. Frýdlantský pivovar se nachází nedaleko dominanty města – hradu. Frýdlantský hrad byl roku 1801 první zpřístupněnou památkou svého druhu v Evropě. Jenže my jsme se tam dostali až po zavírací době a tak jsme pokračovali do pivovaru a byla to opět výborná zastávka. Někteří z nás zvládli - nejen v rámci genderové vyváženosti - ochutnat všechna piva z nápojového lístku. Celkové hodnocení pivovaru bych asi shrnul tak: není sice ideální posilnit se zde před cestou, ale po výletě rozhodně doporučuji navštívit. No a cestou na ubytování jsme řešili filozofickou otázku, že když už jdeme na východ, tak jestli se zámek zamyká stále na dva západy nebo už na dva východy :).

Ráno jsme se probudili a zkontrolovali, jestli nám na noze nevisí cedulka a tím bylo dané heslo posledního dne pochodu: „to rozchodíš!!!“. Vyrazili jsme na další část túry. Hned na začátku jsme viděli muzeum Frýdlantské úzkorozchodné dráhy. Její provoz skončil v lednu 1976 trochu neočekávaně, ranní vlaky ještě odvezly dělníky do továrny a děti do školy, odpoledne už místo motoráků vyjely

autobusy. Vzhledem k blízkosti Trojmezí se nabízí skvělý přeshraniční projekt, obnovit úzkokolejku v plné parádě od Frýdlantu až do německého Oybinu přes polskou Bogatyni, jenže původní trasa přes polské území zcela zanikla díky dolu Turów. No a jak nám bylo při exkurzi ve frýdlantském pivovárku sděleno, všechny tři oblasti na sebe bývaly dříve hospodářsky závislé, což se později přerušilo a nedaří se to obnovit zejména kvůli naprosto nevyhovujícímu spojení. Takže Frýdlantu prý zbývá Liberec, Žitavě (Oybinu) Drážďany a Bogatyni modlení. My jsme od muzea pokračovali po zelené značce, která vedla nad říčkou Smědou, po chvíli jsme začali stoupat na kótu Harta. Po další chvíli jsme se objevili na žluté značce u Bulovského potoka, kde jsem si zaběhl krátký trénink s místním atletem. To už jsme byli kousek od našeho cíle v obci Višňová. Bohužel se nejedná o Višňovou z Chalupářů, i když chalup je tu v současné době docela dost. Před nádražím jsme přešli řeku Smědou. Vůbec to nevypadalo, že její povodí je (díky malé délce a blízkosti Jizerek) jedno

z nejvodnatějších u nás. Na nádraží jsme byli docela brzy a díky našemu vražednému tempu jsme přes hodinu čekali na vlak do Liberce. V Liberci jsme se naobědvali a mířili na rychlík do Pardubic. Zřejmě se tu pokouší zapsat do Guinessovy knihy, rychlík byl složen ze tří vagónů. V Pardubicích jsme se rozpojili, Brňákům jel vlak dřív a já jsem chtěl využít čekání na náš vlak k návštěvě pivovaru Bahno. Byla na něm cedulka, že dnes je z provozních problémů zavřeno. Další zádrhele už žádnou skupinu nečekaly a protože v Olomouci strýček kombík na nás čekal na svém místě, tak i do Prostějova jsme dojeli bez problémů.