25. etapa cesty kolem republiky (Nová Ves v Horách - Dolní Žleb)

Další pochod kolem republiky proběhl ve dvou termínech. A oba dva pochody začínaly poslechem rádia či čtením článků s názvem "Meteorologové varují ..." - tahle věta je snad povinná pro každý náš pochod :)

V předtermínu, který se konal v původně zamýšleném datu koncem září 2017, se jej zúčastnili skoro všichni přihlášení až na hlavního organizátora, tudíž mě. Trochu jsem byl v podezření, že jsem se zalekl počasí - mělo pršet, v pondělí sněžit, přes noc pod nulou ... a ve skutečnosti jsem střádal přesčasy v práci. A protože jsem se tuhle nepříjemnou zprávu dozvěděl na poslední chvíli a už jsem

měl na říjen i půlku listopadu už vyprodané termíny, tak jsem vyrazil zdolat poslední část pochodu po nejdelším českém pohoří o prodlouženém listopadovém víkendu s Pavkou. Snažili jsme se co nejvíce zkopírovat trasu a pokud možno i zážitky průzkumné skupiny, no a za tu čtyřdenní expedici jsme se snad užili víc než za poslední 4 roky. Potkali jsme se v Praze na hlaváku a vyrazili vlakem do Teplic, kde jsme přesedli na OB vlak směr Litvínov - zástavky Osek, Háj, Louka a Lom :) V Litvínově jsme si na rozdíl od průzkumné skupiny nedali Lounskou dvanáctku a místo toho raději našli zastávku a modlili se, aby nám poslední bus směr Nová Ves v Horách neujel. To se povedlo a my stoupali busem na hřebeny, od 600 mnm jsme začali registrovat první posly zimy. V hospůdce jsme měli mít zajištěnu nějakou jednoduchou večeři, abychom nešli spát hladoví. No byla to docela jednoduchá večeře – utopenci. Navíc nám sdělila, že snídani nám připraví na šest hodin, protože musí do práce. A protože nás druhý den čekalo asi 30 kilometrů prakticky mimo civilizaci (takže to ani nebylo kde zabalit) a taky proto, že jsme nechtěli testovat připravené čelovky a reflexní pásky (a vypadat tak jako Dan Nekonečný = je vidět, ne jako blbci) hned první den pochodu, tak jsme byli i rádi. Po večeři jsme se odebrali na penzion a po taktické přípravě jsme zalehli do postele.

Protože se rádi procházíme téměř liduprázdnou krajinou a fascinuje nás osídlení na kraji republiky, tak jsme ráno bez problémů stihli snídani, po ní jsme se sbalili a vyrazili do neznáma. Sice nás trochu zaskočil článek v novinách, že se do Krušných hor vrací vlci. Naštěstí v tom samém článku nějaký

odborník sdělil, že poslední člověk, kterého prokazatelně snědl a napadl vlk, byla slečna Karkulka. Hned na startu jsme se rozdělili, Pavka šel napřed po červené (ale ne Karkulce) a já jsem ještě seběhnul dolů k státní hranici – na místo, kde skončila jarní část pochodu. Za listopadového krušnohorského počasí (mlha, počasí kolem nuly) jsem ho začal stíhat. Setkali jsme se dle domluvy v Mníšku. Vypadalo to ale, že jsme si dali sraz v jiné zemi, Vietnam to ovšem nebyl, ač by tomu stánkový kolorit podél silnice napovídal. No naštěstí jsme odsud rychle zmizeli. Pokračovali jsme po červené značce i přes upozornění na padající stromy. No občas by se nám motorová pila i hodila, abychom nemuseli obcházet ta vývratiště. Po celkem nudném úseku, který jsme zpestřili oblézáním, přelézáním, přeskakováním či podlézáním stromů jsme se dostali k Flájské oboře. Ta je bohužel pro

veřejnost nepřístupná, chová se tam hlavně jelení zvěř krušnohorského původu. Zde si Pavka nasadil protipryskýřové fusky a pádili jsme po silnici dál na hráz Flájské přehrady. Zde jsme opustili třiatřicetikilometrovou trasu Jury (i kvůli popadaným stromům) a podívali se na startovní místo zbytku pole, který do Moldavy z Flájské přehrady ušel 13 km. Fláje jsou zajímavé vodní dílo, při pohledu z hráze na krásně černou vodu, za kterou může kromě hloubky i rašelina, není vidět žádná stopa po lidské činnosti. Po malém občerstvení, kontrole hodin a samozřejmě i zhodnocení svých sil, jsme se rozhodli pokračovat jinak než předchozí skupina, a to delší cestou kolem zbytků Flájského kanálu, což je nejstarší plavební kanál na našem území - pochází ze 17. století. Kanál byl dlouhý přes osmnáct

kilometrů a sloužil k plavení dřeva z Čech do Saska. Plavilo se jen na jaře, kdy bylo dost vody, což většinou netrvalo ani dva týdny. Začínalo se ráno ve tři, aby se dřevo do setmění dostalo do měst na saské straně hor. Také jsme chtěli zhlédnout dřevěný roubený kostel sv. Jana Křtitele, který sem byl přesunut z obce Fláje, která byla zatopena stejnojmennou přehradou. Zatímco první část jsme bez problémů splnili a užili si leteckých pohledů na Český Jiřetín, tak tu druhou část jsme právě kvůli velkému převýšení (nebo spíš kvůli přenížení) vzdali a pokračovali na červenou značku. Jak jsem se zmínil o výhledech, počasí už stálo na naší straně a my se nekoukali jen do mlhy a stejně jako průzkumná skupina jsme si užívali větru a sluníčka. V Horní Vsi jsme se napojili na Jurovy stopy a po krátkém stoupání jsme došli k Chatě Barbora, která měla být podle mé emailové komunikace s majitelkou zavřená. Přestože podnik už dávno prodala a přestěhovala se kousek vedle, tak se snažila potenciální zákazníky odlákat k sobě … ale naštěstí my měli cestu kolem a tak jsme si zde mohli zabernadovat a dát bramboračku. Po příjemném občerstvení jsme pokračovali na konec dědiny a zde jsme se skamarádili se žlutou značkou, aby nás dovedla až do cíle dnešní etapy. Zezačátku se

šlo lesem a za Žebráckým rohem jsme se ocitli na pastvinách. Dokonce tu dříve existovala i vesnice Pastviny. Abychom dorazili do cíle, tak jsme na Pastvinách čerpali solární energii. Čerpali jsme i švestkovou energii, těžko říct, která nám pomohla. Nebo že by to nakonec byl ten hezký pohled po okolí? Odsud už je jen kousek do Moldavy (ne do Moldávie). Klesali jsme z plání ke kostelu Navštívení Panny Marie. Původně byl dřevěný, během třicetileté války byl přestavěn na kamenný, dnes tento zajímavý kostel nemá využití. Od kostela jsme mírně stoupali podél řeky Muldy, která kousek odsud emigruje do Německa, aby se pak nějaký ten kilometřík za Drážďanami vlila do Labe. Na vrcholku nás zarazily nevkusné betonové sloupy. Jednalo se o zbytky lanové dráhy, kterou se dopravoval materiál na stavbu Flájské přehrady od železniční stanice Moldava. Tam jsme také po chvíli došli a v podstatě přímo na nádraží jsme měli domluvené nádherné ubytování v Penzionu Florian. Ještě předtím jsme

doplnili ztracené kalorie v kruhové restauraci U Hanky. Přestože se Moldava tváří jako asijská, tak půlku hospody tvořili Češi a druhou půlku Němci. Obsluha i jídla super, dobře jsme se najedli asi za stovku, byly to poctivá česká jídla, žádné bramborové kungpao :) Stejně jako předchozí skupina jsme u Krušovic a Březňáka udělali energetický plán na zítřejší den – nejdřív jsme se podívali na trasu, kde budeme ztrácet kalorie. A abychom neskončili v negativních číslech, tak jsme vybrali tři místa (Cínovec, Komáří Hůrka a Adolfov), kde je doplníme :) To, že to nakonec pro nás dva dopadne trochu jinak, jsme v tu chvíli netušili.

Druhý den byl státní svátek, ale moje spánkové můzy to jaksi nezaregistrovaly a probudil jsem se normálně do práce. A protože jsem se nechtěl válet v posteli, vyrazil jsem do mlhy na obhlídku nádraží. Nádražní budova, ve které jako výpravčí sloužil Adolf Branald  - Dědeček automobil, kdybyste se nechytali :), už má svoje nejlepší léta za sebou. Kousek dál – na německé straně - to vypadá, jako

se Indiálni chystali na přepadení a vytrhali koleje. O zrušení této části tratě rozhodla Moskva zřejmě za odměnu za to, že v roce 1945 se po kolejích řítily 1945 sovětské tanky ku Praze. Další problém je na českém území, je tu nestabilní podklad a v době naší návštěvy byly nahrazeny vlaky náhradní busovou dopravou. Třeba na tuhle příležitost čeká velký žlutý boss pan Jančura a brzy sem bude jezdit vláček z Hrobu. Takže po dobré snídani jsme se vypravili do nepohody po vzoru našich vzorných badatelů a sledovali jsme fáborky Moldavského půlmaratonu až k turistickému přístřešku. Zde jsme opustili trasu závodu a vydali jsme se testovat (samozřejmě pěšky) značení lyžařských tras. A protože jsme chybu neshledali, po hodině jsme se napojili opět na červenou turistickou značku, která nás neomylně vedla kolem rašelinišť do Cínovce. Bylo tak hnusné počasí, že jsme čekali každou chvíli krušnohorského Baskervilla. Poté, co jsme vyšli z lesa, jsme míjeli zdejší golfové hřiště a také hotel Krušnohorský dvůr. A protože na naše poměry vypadal luxusně a také proto, že jsme měli od předchozí skupiny doporučenou jinou restauraci s 12 - kou Lobkowitz, jsme udělali tu chybičku, že jsme pokračovali dál. Ta doporučená restaurace otvírala totiž až za hodinu po našem příchodu … a ty u bývalé hlavní silnice zas v nás budily dojem, že švýcarská kvalita za asijské ceny prostě nemůže fungovat. Takže jsme

prošli Cínovcem, je to hodně zvláštní městečko, takové příhraniční a nabízí guláš stavu a stáří domů. Dříve se tu těžil hlavně cín a teď se tam objevily zásoby lithia – paliva budoucnosti do baterek. Takže Cínovec možná čeká na třetí šanci, tu první mu vzal nedostatek cínu a tu druhou dálnice. Na konci Cínovce je zvláštní kostel Nanebevzetí Panny Marie a hned za ním je Dlouhý rybník, co vypadá jako řeka. My jsme šli dál podél Dlouhého rybníku a po asfaltové erzetě jsme zabočili do prehistorického hvozdu z dob Sámovy či Velkomoravské říše do kraje, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Ale les tu byl hezký, takový už severský s převahou břízek. A to jsme netušili, že ještě hezčí nás čeká zítra před Sněžníkem. Podle průvodce se měly na této trase vyskytovat hezké rozhledy, ale naštěstí byla mlha, takže jsme hnědouhelné pánve neviděli. Za stále nepříjemného počasí jsem si aspoň zopakoval vyjmenovaná sprostá slova po P :). Kousek před Komáří hůrkou je kaple zasvěcená patronovi horníků sv. Wofgangovi. Zde byly nejvíc při našem krušnohorském putování vidět pozůstatky po těžbě. Aby ne, když se tu dolovalo už v 15. století. Od kaple už nás čekal jen kousek na vrcholek Komáří hůrky, kde měl být druhý záchytný bod na doplnění ztracených kalorií. A i když to zvenku nevypadalo a počasí

taky nic moc - kvůli mlze dokonce nejezdila z Krupky nejdelší a nejstarší lanovka v ČR, asi hrozilo, že v té mlze netrefí do cílové stanice - tak restaurace naštěstí fungovala, dali jsme si po vzoru Jirky a Ludi guláš z kance. Někteří si dali jako zákusek palačinku s rumovou omáčkou. A protože jsme měli super čas a vypadalo to, že do Adolfova dorazíme brzy, ozvali jsme se (bezúpěšně) na ubytování. Takže jsme si nemohli po takovém dobrém obědě lehnout na gauč, ale museli pokračovat a doufat, že se nenaplní náš krizový plán, natož abychom museli vymýšlet krizový plán v krizovém plánu. Z Komáří hůrky jsme mírně nervózní pokračovali směr Adolfov. Aspoň to počasí se nám snažilo vylepšit náladu, mlha zmizela a už jsme se mohli nouzově kochat. Bohužel ta kráva, která se při zářijové expedici před třemi dospělými svědky drbala zadní nohou za krkem, už byla zazimována v nějakém místním kravíně a my

s Pavkou tak přišli o jednu kuriozitu. Na Fojtovické pláni jsme podnikli druhý neúspěšný pokus o spojení s ubytovací základnou. To už jsme šli po silnici, která potvrzovala, že zdejší silnice jsou na jedničku, problém nastává, když se zařadí dvojka :) Do Adolfova jsme dorazili kolem třetí hodiny a v penzionu podle našeho očekávání nikdo nebyl, dokonce ani pes Ozzák. Po krátké poradě jsme se šli podívat na druhé ubytování a zřejmě se na nás domluvili. Aspoň jsme zhlédli zdejší lyžařský ministadionek. A protože všechny pokusy o spojení s penzionem ztroskotaly, tak to vypadalo (kromě toho, že jsme přišli o medový speciál z Rakovníku) na mrazivou noc na seníku … naštěstí kousek pod Adolfovem je Telnice, takové menší lyžařské středisko, kde bylo použito první sněhové dělo na území naší republiky. Díky zařízení, které vysílalo signál 3000 km nahoru, jsme v si v Telnici vytipovali několik nabídek ubytování a v případě, že bychom nic nesehnali, tak co by kamenem dohodil to jistilo Ústí. Kamenem jsme házet nemuseli, vyšla hned první možnost – Penzion Tereza. Pan ubytovatel je bývalý fotbalista, hokejista a lyžař a také otec jednoho našeho mládežnického fotbalového reprezentanta. No vzhledem k tomu, že nehraje za Spartu, tak by z něj něco mohlo být. Kuchyně, hospůdka (skvělá náhrada Rakovníku byl benešovský Ferdinand) i nálada byla výborná a málem došlo i na zpěv … neklesejme na mysli, číšník nám to vyčíslí :) Takže tímto ještě jednou děkujeme panu Kušejovi za záchranu naší expedice a poskytnutí azylu.

Třetí den našeho putování jsme se vzbudili do mrazivého, ale slunečného rána. Poprvé jsme měli odlišné počasí než předvoj skupiny a kéž by to vydrželo až do odpoledne, kdy budeme šlapat a prozkoumávat Tiské stěny! My se po dobré snídani rozloučili s pohostinným penzionkem a po modré

značce jsme stoupali na rozcestí Pod Liškárnou, kde jsme se napojili na trasu skupiny 1 a stejně jako předchozí dva dny jsme šlapali stejnou cestu a také sbírali odpadky po předchozí skupince :). Šlo se hezkým lesem a my si to užívali. Po chvíli jsme dorazili k Stříbrnému rybníku, který byl před dvěma měsíci vypuštěný. Teď jsme si ho mohli vychutnat v plné kráse, fakt hezké místo. Odsud jsme stoupali na louku, ze které je vidět jeden neznámý Špičák a kde už jsme zaregistrovali přítomnost dálnice. Zde u osady Panenská je druhý nejdelší dálniční tunel a také jsme mohli těsně před osadou přejít nad

nejvyšším místem dálnice u nás. V Panenské se podle mapy nachází soukromá vyhlídková věž a za ní jsou opravdu hezké a fotogenické skály. A protože bylo hezky, na lavečce jsme dopili čaj, který jsme si uvařili na Moldavě – kupodivu byl za ty dva dny putování při teplotách kolem nuly vlažný. Pak už jsme začali klesat, abychom obešli vojenský prostor, údajně se zde cvičí chemické útoky. Takže jsme po červené značce zbytečně spadli až k Libouchci a pak zase stoupali sto výškových metrů k Tisé. A naskytl se nám zvláštní pohled, který je většině autoturistů neznámý - panorama Tisé a mohutné

černošedé stěny skalního města. Na radu skupinky jedna jsme skončili v restauraci Refugio, kde jsme si dali polévku a nějaké tekutiny s chmelem a kofeinem. Předchozí skupina se tu rozseděla trochu víc, využili totiž toho, že v září slunce zapadalo o dvě hodiny později. Vyjedli nám polévku Čorba. Kluci si dali pečený bůček, což jim záviděl Jura a tak si to nechal od obsluhy připravit jako zákusek :) No a pak jsme vyrazili prozkoumat zlatý hřeb této etapy - Tiské stěny, které kdysi dávno byly opředeny závojem legend, mýtů a pověstí. Místní usedlíci věřili, že skalní útvary jsou výtvory ďábla a do oblasti

se proto báli vkročit. Svůj postoj přehodnotili, když do Tiských stěn začali pronikat turisté, a na pískovcovém městu začali záhy vydělávat a vznikaly tak hospody a turistické stezky. A skály začaly dostávat jména dle lidské fantazie – jako první byly pojmenovány skalní útvary Doktor a Starosta. Většina z nás má s Tiskými stěnami spojené útvary Hřib a Želva. Tiskými stěnami nás provedly dva okruhy, které vycházely ze Skalního náměstí – Velký a Malý. A přestože je vstup do skal zpoplatněn, stejně jako průzkumná skupinka jsme měli to štěstí, že pokladna byla zavřená. Jaký to paradox, do roku 1918 zde byl vstup bez průvodce zakázán. Takže jsme se pokochali Tiskými stěnami a pádili dál

po červené značce do dalšího skalního městečka Volské kameny. Ty nejsou tak známé jak jejich jižní sestřička, ale přesto jsou také krásné a jejich návštěvu doporučuji. Po lesní cestě jsme klesali do Ostrova, nad kterým se vypínají Ostrovské skály. Ve skalním komplexu jsou vysoké skalní věže a masivy z tvrdého pískovce (např. Císař, Orel, Obr i pochmurně znějící Popravčí kámen), díky kterým se staly přitažlivým terénem pro horolezce. Sama vesnice vypadá, že se probouzí z letargie a že ji díky turistice čekají lepší časy. Skupina jedna turistiku podpořila tím, že v restauraci Pod Císařem nechala

nějaké peníze za tekutiny, my už jsme v listopadu takovou možnost neměli. A pak už zbýval jen poslední úsek cesty, vystoupat do obce Sněžník, kde jsme měli zajištěno ubytování - u hranic, jak napovídá název – na Hraniční boudě. Ještě předtím jsme se museli vyhnout několika skupinkám vyznavačům Nordic walkingu. Večeře byla oběma skupinkama hodnocena pozitivně. Zatímco já a Pavka jsme si mohli užívat klidu, hlavní skupinka v rámci obhlídky sledovala číšníka, jak panáčkuje. Samozřejmě ne jako zajíc, ale s Němci nějaké rumíčky, tak jim kvůli tomu odložil placení útraty na ráno. No a večer jsme si udělali jako obvykle plán na zítra. Jelikož jsme byli na Sněžníku, tak jsme očekávali, že by mohlo zítra sněžit :)

Poslední den ráno jsme vyrazili po osmé hodině směr Sněžník. Vzhledem k času startu a zřejmě i k atraktivitě části bylo opět „přelidněno“, nepotkali jsme žádného pěšího ani cyklo výletníka. Po startu

jsme se museli vrátit asi kilometr k Hřebenové boudě a začali stoupat na nejvyšší stolovou horu ČR – Děčínský Sněžník, který měří 723 výškových metrů. Kousek za rozcestím je maketa věže na Sněžníku. My jsme nebojácně zdolali těch ten krátký prudký kopeček a dorazili na Drážďanskou vyhlídku, která je asi 1 km od vrcholu. Za ideálního počasí (které zrovna ten den panovalo) lze spatřit i Drážďany vzdálené vzdušnou čarou asi 50 km. Je zde umístěn bytelný stůl s lavicemi, odkud si

můžete pohodlně užívat výhledů do kraje. Krásně byly vidět zejména stolové hory Saského Švýcarska a pevnost Königstein. Málokdo ví, že tahleta významná vojenská pevnost patřila ve středověku do Českého království a dokonce tu jeden týden pobýval Karel IV. Z Drážďanské vyhlídky jsme přetraverzovali nad skalami na červenou značku a tak se co nejvíce přiblížili vrcholu Sněžníku, na jehož vrcholu stojí 33 m vysoká rozhledna, která patří k našim nejhezčím. Rozhledna svým tvarem připomíná hradní věž a zdobí ji řada pseudogotických prvků. Byla vybudována pro geografické měření jako jeden ze základních triangulačních bodů, potom věž začala přitahovat turisty, kteří si za mírný poplatek

užívali krásných dalekých výhledů. Zde také byl zachycen první televizní signál na našem území, jednalo se o vysílání z OH v Berlíně v roce 1936. Bylo tam fakt krásně, jinovatka a drsnější příroda udělala svoje. Zde se do prestižního klubu tisícovařů dostala Ilka, která nás tak definitivně přesvědčila, že věk je jenom číslo a chůze je elixír mládí :) Ze Sněžníku jsme pokračovali dále východním směrem dolů, až jsme došli ke skalnímu ostrohu Koňská hlava, kde jsme si užili dalších (a posledních) rozhledů do okolí. Kousek za Koňskou hlavou jsme se napojili na zelenou značku a dál pádili po zelené značce, která vedla po cestě zvané Telefonka. Bohužel les už nebyl tak hezký, jak jsme si zvykli z hřebene. Dorazili jsme do Maxiček, což jsou prvorepublikové lázně a vyhlášená rekreační oblast. I dnes si osada si uchovala zajímavý horský ráz a její domky jsou roztroušeny v pěkné krajině mezi lesním porostem. Já a Pavka zde přehodili výhybku na žlutou značku a řítili se po asfaltce k rozcestí U buku, odkud nás čekal nejtěžší úsek trati – sestup Hlubokým dolem až k Labi. Tady nám

Sněžník ukázal, že není až tak úplně vhodné dělat si legraci z jeho parametrů. Vzhledem k tomu, že jsme šli po bývalé koňské stezce a po kamenech a také bylo docela namrzlo, tak hrozilo, že si sestup vychutnáme až do dna Labe :) Naštěstí jsme to zvládli a tak se ocitli v obci Dolní Žleb, která se tak mohla pyšnit tím, že se stala další cílovou etapou. Předchozí skupinka mi v rámci rekognoskace terénu potvrdila to, co se dalo vyčíst z mapy – a to, že sestup z Maxiček do Čertovy Vody a následná túra nad Labem je náročnější. Také to Jitka a Roman odnesli pádem. Poté, co jsme dorazili do Dolního Žlebu, tak už zbývaly jen drobnosti, dát si cílové pivko a najít vlakovou stanici, abychom se mohli od pondělka zapojit s radostí do pracovního procesu. Ten první úkol jsme splnili docela dobře, až u Labe jsme našli restauraci Dolní Grund a je zaměřená na staročeskou kuchyni. Takže bylo jasné, že si nedáme stálici jídelních lístků českých pohostinství od Aše až po Jablunkov, a to smažený sýr. My jsme si z hrnce nabrali polévku a zapili to (dvoutaktním) pivem ze Cvikova. Zatímco Pavka ostře sledoval vlaky, já jsem šel splnit za slečnou servírkou razítkovací povinnosti. Takové štěstí jako pan Miloš Hrma jsem ale neměl, razítko jsem musel dát na papír. A navíc jsme prověřili přívoz, který nás (snad) na jaře převeze na druhou stranu. A tak jsme mohli po dobrém občerstvení pádit na nejnižší vlakovou stanici v ČR. Suma sumárum, obě skupiny dorazily na stejnou vlakovou stanici do Dolního Žlebu a tu další etapu už snad půjdeme společně jako  Klub nejlepších turistů...