24. etapa cesty kolem republiky (Boží Dar - Nová Ves v Horách)

Protože chodit po horách je mnohem zábavnější než chodit do práce, tak jsem naplánoval další část našeho příhraničního pochodu. A tak mohla naše osmičlenná skupinka původem téměř z Krušnohoří = z Moravy :) vyrazit za zážitky.

Podle předpovědi meterologů měla na trase pochodu hrozit zima, vítr, bláto, sníh, voda, mlha i led a výjimečně jim to vyšlo. Naštěstí ne zaráz, ale každý den jsme měli něco :) Z Olomouce jsme jeli vlakem „Bouzov“ v 6:31, takže to byl oproti předchozí etapě docela luxus (a taky oproti brněnské sekci, která musela jet kvůli výluce o hodinu dřív). Náš vlak přes seriálový název nebyl řízený

žádným převlečeným Rumburakem a tak jsme se v Praze přesně podle plánu mohli potkat s Brňákama a společně pak vlakem dorazili do města s největší spotřebou žvýkaček v ČR  - do Chomutova. Zde jsme po chvíli tápání nalezli busové nádraží, odkud náš autobus zdolal na Boží Dar vertical kilometer :), ale zas za odměnu byla nejvyšší hora Krušných hor Klínovec (1244) dostupná vycházkovým tempem. Ještě předtím jsme zašli do Zeleného Domu pokřtít druhou pochodovou knihu, což je jistě slavnostní událost, na kterou je třeba si vzít aspoň kravatu :) Po malém obídku (měli zde třeba tomatovou polévku) jsme vyrazili na sjezdovku Neklid a blížili se k nejvyššímu bodu nejen

Krušných hor, ale i Karlovarského a Ústeckého kraje – k již zmiňovanému Klínovci. Areál na vrchu bohužel chátrá a jediná funkční stavba zde je osmiboká zděná rozhledna. Po vystoupání 75 schodů se nám naskytnul parádní kruhový výhled nejen na Krušné hory, ale i na Lužické a Doupovské hory, České středohoří nebo Šumavu. A také přímo pod nás na vyhlášené lyžařské středisko, kde se ještě před dvěma týdny lyžovalo. Po zdejší Dámské sjezdovce nás vedla červená značka do Loučné

a myslím, že některým pochodovákům by se k trekovým hůlkám lyže hodily :) Nakonec jsme sestup do Loučné bez problémů zvládli a pokračovali směr Háj. Zde Michala zaujala Chata u Janičky a pozval nás na narozeninové pivko ... dodatečně teda gratulujeme a děkujem :) My jsme od Janičky pokračovali po silnici a u Johanky jsme se napojili na zelenou turistickou značku. Pokračovali jsme

kolem chaty Apolena, Iva a tipovali jsme, po jaké svlečně bude pojmenována další chalupa … no to neuhodnete, byl to David. Lesní silničkou jsme se dostali k bývalé vápence u Kovářské, která zpracovávala vápnitý dolomit těžený ve dvou nedalekých lomech. Pokračovali jsme přes železniční trať přímo do Kovářské, což je úplně jiné město, než na jaké jsme zde na hřebeni zvyklí, žije pro nás normálním životem a je zde i práce. A v Kovářské jsme měli domluvené ubytování v Boudě u pana

Nácovského. Náš příchod vzbudil v okolí velký zájem: „hele mámo, sousedovi přijel zájezd“. Ubytování se nacházelo naproti zbytkům uhelny v Kovářské (zde se zpracovávala vytěžená železná ruda, stříbro či olovo). Lehčí otravu laktátem jsme se rozhodli úspěšně detoxikovat v restauraci Avionika a také zde proběhla příprava na neděli. Jak? Klasicky tak, jak v našem věku :)

Druhý den ráno jsme nakoupili pečivo u obchodníka s univerzální otvírací dobou a po snídani jsme se opět rozhodli otestovat vytrvalost svalů dolních končetin. Za nepříliš ideálního počasí jsme prošli Kovářskou a stoupali k železniční trati. Kousek za ní se mlha roztrhala a začalo polojasné počasí, které nás provázelo celý den. Takže jsme mohli prozkoumat oblohu, kde se koncem roku 1944 odehrála největší letecká bitva na našem území a jejíž pomník je právě v Kovářské. Asi o půl desáté jsme dorazili k Mědníku, což je výrazný kopec nad horskou obcí Měděnec a dříve se zde těžily nerostné suroviny. Na vrcholku stojí rotundová kaple Neposkvrněného početí Panny Marie a konají se

tu slavnosti a hornické poutě. Na svahu kopce stojí horská modlitebna Nejsvětějšího srdce Ježíšova a kousek od ní jsou i dvě štoly - Štola Země zaslíbená a Štola Marie Pomocné. Do prvně jmenované štoly jsme měli na 10 hodin domluvenou prohlídku, ale zůstalo jen u domluvy. Ve zdejším spolku to funguje jak za komunismu – nikdo nic neví a odkazuje nás na toho druhého. Škoda, mohlo to být příjemné zpestření cesty. Takže jsme si jen nafotili důlní vláčky a pokračovali dál. Já s Jitkou jsem ještě zašel k jiné zdejší zajímavosti, což jsou Sfingy. Jsou to až 15 metrů vysoké skalní útvary a jak název napovídá, svým tvarem připomínají egyptské sfingy a je z nich krásný pohled na Krušné a Doupovské hory. Po pokochání krásami krajiny jsme se vydali stíhat zbytek skupiny. Pokračovali jsme

po červené kolem malého pomníčku obětem požáru Ústavu sociální péče v Měděnci z listopadu 1984, při němž tehdy zahynulo 26 chovanek. Událost proslavil Filip Renč filmem Requiem pro panenku, ve kterém pánská část diváků mohla obdivovat výstavní jedničky Ani Geislerové :) Pak nás červená značka zavedla na docela frekventovanou silnici a přes zaniklé obce Kotlina a Dolina jsme šlapali 4 kilometry k vodní nádrži Přísečnice. Kousek odsud ležela obec Rusová, která společně s předchozími obcemi a městem Přísečnice ustoupila přehradě. A právě zde jsme dohnali skupinku, která se na zdejší louce chystala na zasloužený oběd, navíc zpestřený Holbou s příchutí horských bylin. Aspoň se

mi pak šlapalo lépe, když mi z batohu tahle pivní zátěž zmizela. Pak jsme po červené pokračovali do lesa a užívali si panoramat. V lese se cesta napřímila a mírně klesala bez jakéhkoliv známky nerovnosti. Zde někde jsme Luďovi určili tisící kilometr cesty. Bylo zde i rozcestí, u kterého to na první pohled vypadalo, že nejdříve traséři byli v hospodě a pak teprve v terénu. Až po podrobném prozkoumání jsme zjistili, že jedna směrovka je turistická a druhá lyžařská, nešlo by to nějak barevně rozlišit? Před Novou Vsí měla silnice mít zatáčku anebo mapařovi při kresbě ujela myš? Nakonec tam

byla zatáčka, malé zpestření po nudné rovince. Kolem větrných elektráren jsme mířili do Nové Vsi, kde měla být restaurace na ukrajinské speciality. Bohužel jsme opět nebyli úspěšní, takže základy ukrajinštiny (čto vy mňa móžetě doporučať k jídlu) jsem si cestou zopakoval zbytečně. Takže jsme podél dálnice pokračovali směr Hora Sv. Šebestiána a jak název obce napovídá, šlo se do kopce. Průchod městem jsme pojali jako předváděčku vztahu místních podnikatelů ke krajině, v níž žijí (žili) a mysleli jsme na něco hezkého. Zde jsme měli domluvené ubytování na náměstí v Hotelu Hubertus. Našli jsme ho snadno, byl to jeden ze dvou fungujících podniků na náměstí … a byli jsme jediní hosté,

bohužel ne proto, že se sem víc lidí nevejde :) Náš včasný příchod jsme oslavili žateckým pivkem. Při naších cestách Krušnohořím jsme si na poněkud vyšší ceny už zvykli, ale tady je to tak trochu svéráz národního podnikání, za tu cenu aspoň mohla být na pokoji telka, když už ne wifina. A protože jsme tu byli docela brzo a taky proto, že počasí stále ještě bylo na naší straně, tak jsme s Jitkou vyrazili ke Krušnohorskému oku, což je jáma vzniklá zasypáním těžební šachty, do které prosakuje podzemní

voda a vytváří tak poloumělé jezírko. No samo očko o sobě nic moc, ale výhledy odsud jsou super! Mimo jiné i na odsvěcený kostel ve Výsluní, kde prožil dva dny života král Jindřich IV. Alespoň na filmovém plátně, protože místní nadšení obyvatelé tu zachránili rozpadající se chrám, známý jako Krušnohorská katedrála. Po našem návratu jsme se navečeřeli, my si dali řízek SPECIAL, ze kterého se nakonec vyklubal Plumlovský řízek a načatý večer jsme ukončili několika hazardními hraními dobbla či pexesa. Na závěr večera jsem koupil poslední pivo ze sedmého schodu Sedmý schod a pak už se šlo na kutě.

Na státní svátek jsme měli mít s úderem osmé nachystanou snídani, ale přišli jsme tam dříve než překvapená paní majitelka. Takže jsme chvilku počkali na obložený talířek a pak už nám nic nebránilo pokračovat po cestě směr Třinec. Klesali jsme k Chomoutovce, která zde v nedalekých rašeliništích

pramení a narazili jsme na zbytky železniční trati, zub času se na ní teda podepsal docela dost. Vlastně ji připomíná jen těleso a dva betonové pilíře, koleje jsou už dávno ve šrotu, stejně jako most. Údajně zde prý byly nejkrásnější rozhledy. Kousek za zbytky tratě začalo pršet a my v pláštěnkách pokračovali dále k Novodomskému rašeliništi, které prý připomíná sibiřskou tajgu, takže jsme to díky

počasí měli full version – žádnou betaverzi :) Za deště jsme přišli do Zákoutí a na zdejší upravené autobusové zastávce jsme se naobědvali. Během zastávky přestalo pršet a kolega Rákosníček nám poslal mlhu. Stoupali jsme Zákoutím a naštěstí jsem v mlze zahlédl odbočku červené značky, takže jsme za chvíli dorazili do Svahové, kde se mělo nacházet místní horské fitness a kupodivu bylo v tomhle počasí otevřeno. V tomhle počasí zastávka i díky příjemné obsluze bodla a my doplnili energii

i teplo. Cestu ze Svahové na ubytování v Kateřině mírně zkomplikovalo plnotučné počasí – mlha v kombinaci s mžením a krutým severním protivětrem. Takže plánované rozhledy s realitou měly tolik společného jako čabajka s racionální výživou :) Naštěstí jsme dopadli lépe než ve známé písničce, vlci se neobjevili a tak dorazili do Hory Svaté Kateřiny, kde se sen o zlaté hroudě v minulosti zdál mnoha lidem.  Na náměstí jsme měli domluvené ubytování v bývalé základní škole a celkem bez problémů

jsme ho našli a patřičně ocenili. Pak jsme navštívili Horský domov, kde jsme si dali pivo Klášter a k tomu jsme řešili důležité věci ohledně pochodu. Nejdřív to vypadalo, že budeme hlasovat, jestli budeme hlasovat, ale nakonec jsme se domluvili úplně bez problémů. A protože nás už v osm hodin „vyhodili“ na ubytování, večer jsme se zabavili jako obvykle na cestách hraním pexesa a dobbla.

Ráno Jitka vyrazila na ranní procházku s Procházkou k nedaleké kamenné rozhledně Hláska, která od roku 1902 umožňuje rozhled až na České středohoří. I přesto, že byla zavřená, tak jsme si rozhledů z kopce užili, škoda jen, že včera to nešlo. Ale aspoň budem ten hustej masakr ze Svahové na budoucích etapách dávat k dobru :) A protože byl pracovní den, tak jsme ocenili, že Svatá Kateřina žije

normálním (školním) životem. Po dobré snídani ve školní jídelně jsme se rozdělili. Michal utrpěl zranění neslučitelné s pochodem (pryskýře) a tak s Lenkou čekali na autobus do Litvínova. My zbylí jsme z hlediska dalšího pochodu pokračovali do 2 kilometry vzdálené Nové Vsi v Horách a zde čekali na autobus, ve kterém měli jet kromě řidiče i Michal a Lenka. A protože jsme tam dorazili s časovou rezervou, prošli jsme se i po sousední německé vesničce s podobným názvem Deutschneudorf. Během čekání na bus jsem pozoroval pána, který na předzahrádce domu pracoval se svým zahradním

Ferrari a posekanou trávu pak dal ke zkonzumování ovcím. Bus přijel a odvezl nás dolů do Litvínova na vláček. Litvínov je průmyslové město a kromě hokejového klubu je zde také křižovatka dálkových ropovodů. Známí mě popichovali, že zde mají v restauracích vyhlášenou specialitu Syrečky utopené v ropě :) Zde u vlakového nádraží je místní Veteran club a před garáží má vystaveny zřejmě normální veterány (ty cennější jako zelený Rapid jsou zřejmě pod zámkem). Místní courák se rozjel podle plánu, ale my jsme byli z pochodových cest zvyklí na jiné rychlosti :) a v Teplicích jsme přesedli na rychlík do Prahy, který postupně nabíral zpoždění. Naštěstí obě skupiny ještě pošetřily síly na doběh vlaku na pražském hlaváku, takže jsme se do cíle svých etap dostali včas. Každý úspěch se musí trošku oslavit! Jenom nevím, co je to trošku … my to pojali večeří v Kolibě a doma ve čtvrtém patře jsem úspěšně dopil pivo ze sedmého schodu. Takže už se těšíme na podzim, kdy bude náš pochod pokračovat.