Jestli vás zajímá, jak proběhla třetí etapa v dubnu 2009, můžete se začíst do následujících řádků tohoto lehce opožděného, ale zato časem prověřeného cestopisu. Přeji příjemné počtení.
Třetí etapa našeho pochodu (zatím stále jako expedice YDYSKEB) měla opět sraz na olomouckém nádraží. Trošku jsme si připadali jak na arabské tržnici, mezi námi chodci čekali na vlak i lyžaři, kolaři, vodáci či návštěvníci rodin. Opravdu zvláštní kombinace. Na druhém nástupišti jsme počkali na náš oblíbený expres „BESKYD“, který nás tentokrát zavezl do Ostravy – Svinova. Zde jsme se potkali s Luďou a Romanem, kterým se nechtělo jet na sraz do Olomouce a vyrazili tak z Brna. No a pak jsme nasedli do osobáku směr Frýdlant, zde přestoupili do osobáčku do Ostravice. Rekreační oblast v přísně chráněné oblasti Beskyd nás uvítala dusivým černým kouřem, který se valil z komína místní pily. Ale za chvilku se kotel rozhořel a všichni zelení mohli být v klidu. Nám však dobrodružství teprve mělo začít. Vyrazili jsme po modré značce z Ostravice a cestou se shodli na tom, že železniční inženýři nemuseli stavět všechny zastávky v údolí. Aspoň jsme se zahřáli a sundali ze sebe hodně vrstev.
V tričkách jsme asi po pěti kilometrech dorazili k pramenu Cyrilka, který slouží jako zdroj kojenecké vody. Přestože jsme tenhle věk už dávno překonali, voda nám chutnala a také osvěžila. No a pak jsme vyrazili přesně podle krizového plánu, který jsme kvůli sněhu vymysleli v Kinobaru – tzn. traverzovou cestou , která obchází Velkou a Malou Stolovou a mířili do Ráztoky k lanovce, která nás měla vyvézt na Pustevny. Nakonec jsme však – díky slunečnému počasí – udělali asi blbé rozhodnutí. Z Vyrubaniny jít prudce nahoru do sedla Tanečnice a pak kousek po hřebenu na Pustevny. Bohužel ve vyšších partiích zůstalo hodně sněhu, cca 1 metr, navíc byl díky teplému počasí z posledních dnů kašovitý, za což jsem vyslechl nejednu větu. Raději je zde nebudu publikovat. Kolem třetí jsme konečně dorazili na Pustevny, kde jsme mohli obdivovat dřevěné stavby Maměnka a Libušín od architekta Jurkoviče, techniku lyžařů a dokonce jsme se
podívali i na horní stanici lanovky. Kousek od ní jsme se občerstvili (Radegast a červená valašská kyselica) a holky se rozhodly, že do Bečvy sjedou autobusem. No a pánský zbytek vyrazil kolem altánku Cyrilka k hlavnímu cíli dnešní cesty – soše pohanského boha úrody Radegasta s býčí hlavou, rohem hojnosti, kačenou a valašskými krpci. Dnes už je tam její kopie, originál z umělého kamene od amerického sochaře Albína Poláška je vystaven ve frenštátské radnici. Zde jsme udělali vrcholovku, pro tento účel jsme táhli z domu pivko od konkurence. Přímo od sochy vede do Prostřední Bečvy žlutá značka. A po chvíli pátrání jsem klukům oznámil dvě dobré zprávy – že jsem žlutou našel a že podle sněhu tama nikdo nešel. Adrenalinový sešup tak mohl začít …. V pořádku jsme došli do Bečvy, kde holky před hodinou vystoupily z busu a teď už hledaly ve Viganticích slibovaný nocleh. Já jsem v Prostřední Bečvě konečně mohl schovat mapu „Moravskoslezské Beskydy“ od firmy Shocart, která nás spolehlivě provázela od našeho startu v Třinci a vytáhl mapu „Beskydy – Javorníky“, také od firmy Shocart. Ve Viganticích, kam jsme asi po hodině došli přes nekonečné dědiny, jsme měli zajištěno ubytování na místním hřišti. A to hřiště nás překvapilo, z fleku by se na něm dala hrát i první liga. Asi tu mají dobrou práci s mládeží, jejich nejslavnější odchovanec Milan Baroš v té době plnil stránky bulváru kvůli pozápasovému flámu po prohře se Slováky :(Nicméně v hospůdce, kde nám uvařili vynikající guláš, na něho nedají dopustit. Na jedné straně dresy z klubů, kde působil, na druhé šály z utkání naší repre, kam štamgasti pořádají výlety, na třetí okna a na čtvrté výčep.
Ráno jsme po snídani vyrazili na Soláň. Tentokrát důsledně po silnici, sice to byla nudná část, ale v tuhle
chvíli asi nejjistější. Na Soláni jsme také minuli sjezdovky a protože jsme byli asi v půli cesty, využili jsme pohostinství Horské chaty na Soláni. Paní hostinská nám do krýglů natočila zdejší specialitu – točený Radegast a někdo si objednal i polévku – vegetariánský kuřecí vývar (bez kousků masa) a pak jsme si šli sednout na zahrádku a užívat si jarního sluníčka. A tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se malý čiperný klučina a ptal se nás, jestli nám může přinést pivo. Jura mu ze srandy odpověděl, že může donést klidně dvě. Načež se kluk se slovy zařídím, ztratil. Za chvilku přišla na zahrádku paní hostinská, jestli jsme si doopravdy objednali dvě piva. Tak se Luďa s Romanem museli obětovat :) Klučina, který se nám představil jako Martínek, s náma ihned navázal družbu. Nejdříve nás donutil si s ním zahrát fotbal a když ho to přestalo bavit, tak nám s pýchou v hlase oznámil, že nám ukáže své nové kolo. No a my jsme z jeho nového kola byli fakt v šoku – chyběl mu řetěz, jedna šlapka a sedlo bylo k rámu přilepeno izolepou. Dokonce nám do kroniky nakreslil autíčko a na závěr nám ukázal, kudy máme jít do Karlovic na vlak. Kdybychom se drželi jeho rad, bylo by toho popsáno mnohem víc a tak jsme raději šli předem vytipovanou lesní cestou, která pomalu klesala do Karlovic. Kousek nad dědinou jsme vyšli z lesa a kochali se a při tom kochání jsme si mohli prohlédnout i začátek trasy příští etapy. V Karlovicích jsem měl v plánu pozvat skupinu do Restaurace u Pepiša, ale kluci navrhli odzkoušenou dobrou a levnou restauraci
U muzea. Jura tam šel prohlídnout jídelní lístek a po chvilce se mu rozzářila očička – v jídelním lístku objevil svého oblíbeného moravského vrabce. Jsem zvědavej, co bude jíst v Čechách. Objednali jsme si, snědli, zaplatili (ještěže je Peťan tak poctivej, jinak by měl vrchní manko) a pak jsme vyrazili k muzeu udělat první společnou fotku z výletu. No a potom jsme čekali na vláček motoráček, který nás zavezl přes Huslenky, Hovězí a Halenkov až do Vsetína. Zde jsme měli asi hodinku čas na přestup a tak jsme se vyrazili dojíst do místní kavárny. Konečně jsme objevili jiné pivo než Radegast, a to světe div se – Gambrinus. Spokojeni jsme sedli do elektrického vláčku, který nás zavezl až do Olomouce. V Olmíku na nádraží nás překvapilo množství policejních aut a uniformovaných příslušníků VB. Naštěstí nečekali na nás, ale na návštěvníky večerního utkání ve fotbale Olomouc – Slavia (1:0). A svoji práci zvládli natolik dobře, že jsme nebyli nuceni předělat naše fofrklacky na napichovátka a v klidu domova se těšit na další etapu naší cesty.
