Jednadvacátá etapa z plánovaných 68 etap nás opět zavedla na západ Čech. Tentokrát jsme nechali auta doma a jeli jsme vlakem. Ráno pršelo a my v Olmíku na nádraží čekali, až připluje vlajková loď Českých drah „Pendolino“.
To je takový vlak, který má méně zastávek než naše oblíbená "Čunínská strela". Ve vlaku jsme nejprve potkali Boba a Bobka (Pepu Kroupu a pana Škvařila), kteří jeli fandit našim hokejkám (a Jágrovi) do Prahy proti Finsku a v Praze pak brněnskou kliku naší skupiny. Chvíli po poledni jsme se tak všichni turisté objevili v Plané na vlakovém nádraží a jako malou rozcvičku jsme si zaběhli i na to autobusové, kde jsme nasedli do busu směr Chodský Újezd přes železniční nádraží. V Chodském Újezdu po velmi krátkém proslovu jsme začali stoupat do kopce po silnici a pak po cyklostezce až k rybníčku Podlesák, kde jsme během krátkého odpočinku vypili svatokopecké pivo J.W. a pak pokračovali směr Broumov.
Skal jsme se nedočkali (jsme v okrese Tachov), ale klesání ano. V Broumově jsou dle mapy 3 nezajímavé zámečky a u jednoho z nich – Svatovítského jsme se občerstvili. Pak jsme pokračovali po silnici k Farskému rybníčku a míjelo nás hodně osobních vozidel se značkou TIR. Nejspíš nějaká přeshraniční espézetka. Za rybníčkem jsme zašli doprava do lesa a po červené jsme pokračovali k rybníčku Kajetán. Zde červenou značku vystřídala žlutá, která nás dovedla až na místo našeho ubytování s vražedným názvem Tři Sekery. U nás v Konici jich máme habafuk, tak jsme se ani nebáli :) Ubytováni jsme byli v bývalém feťáckém doupěti – Penzionu Makovna.
Ráno po snídani jsme vyrazili na dlouhou túru. Kluci ještě chtěli nakoupit něco v místním obchůdku, ale paní měla už jen balenou vodu. Pokračovali jsme po žluté až do obce Krásné, kde jsme přehodili výhybku na zelenou značku. U Helmutova kříže jsme si připomněli, jak chutná prostějovský Ječmínek a pokračovali dál na rozcestí Hřebínek a dál po cyklostezce až do bývalé obce Slatina.
Zde se nachází vydatný Janovského pramen. A i když my na Moravě preferujeme kvalitu před kvantitou (myšlena slivovice), osvěžili jsme se. Kousek od pramene se nachází pomníček bývalé obci. My pokračovali dál po červené kolem bývalého uranového dolu Dyleň. Šli jsme po rovných signálkách, naštěstí nám přálo počasí. Kolem signálek se občas objevovaly suvenýry na zimu. Na střed Evropy jsme došli po druhé hodině odpolední a hned jsme si dali pozdní oběd z vlastních zásob. Středů Evropy je asi 10, tento určil sám Napoleon. Ale protože se nachází v Karlovarském kraji,
připili jsme si raději domácí becherovkou. Poté následovala pravá středoevropská ochutnávka vzorků piva – Van Pur (nejexotičtější pivo z Kauflandu), Kvasar ze Sentic a nově též i novodvorský Mědák. Při otevírání Měďáku jsme způsobili potopu v severní části Evropy. Na Dyleň už jsme nešli, s Jitkou jsme zde byli na první společné minidovolené a vzpomínka na ostré psy za dráty se nemusela moc oživovat. Jinak na samotném vrcholu k vidění nic není. My jsme šli traversovkou k ruinám bývalé turistické chaty Na Dyleni, která byla stržena někdy kolem roku 1948. Dnes ji připomínají jen základy a torzo bazénku. Kousek odsud jsme začali prudce klesat až k bývalému Oldřichovu
a pak jsme stále (i když mírně) klesali k Kyseleckému Hamru, což je nejstarší doložený pramen u nás. Zde jsem zjistil, že jsem si spletl Doubravu s Mýtinou a tudíž náš časový náskok je v čudu. Pokračovali jsme po žluté údolím Stébnického potoka až do Doubravy, kde se nachází památková rezervace - zachované roubené usedlosti z 18. století. A jelikož zde hospoda nebyla otevřená, rázem se nám ztracená časová rezerva vrátila. Došli jsme na železniční zastávku Lipová,
kde jsem z batohu vytáhl Černého Petra – třírmutově vařené černé pivo z Novodvorského pivovaru. Vlakem jsme dojeli do Dolního Žandova, pěšky pak do Horního Žandova na ubytování. Kvůli tomuto ubytování jsem vymyslel tuhle cestu, abych se zde podíval za manželi Štětinovými, kteří tam provozovali penzion. Ale časy se mění, Žandovem jezdí Pendolino, Štětinovi jsou už v důchodě a o penzion se stará jejich dcera. Naštěstí jsme dostali náš „červený pokoj“ a trochu nostalgicky zavzpomínali na první dovču.
Ráno jsme se vypravili na vlak, který nás zavezl zpátky do Lipové. Odsud jsme vyrazili zpátky do Doubravy a pak do kopce směr Mýtina. I když se to nezdá, dřív měla Mýtina asi 800 obyvatel, bohužel ji po válce Komančové vymýtili:( Nad Mýtinou jsme potkali červenou značku. Tu jsme překřížili a pokračovali k nejmladší sopce republiky (samozřejmě nečinné) Železné hůrce,
za jehož objevitele je považován pan Goethe. Není ale známo, jestli tu s ním byla i Markétka :) Sopka prý naposledy podle pamětníků vybuchla v pleistocénu. Ale bylo to zajímavé zpestření naší cesty, protože se nacházelo kousek od hranic a tak jsme se šli podívat k hraničnímu přechodu do Německa. Zde se zřejmě natáčela známá pohádka Tři veteráni :) Udělali jsme zde společnou fotku (a já si klekl do kopřiv) a vrátili jsme se stejnou cestou k rozcestí nad Mýtinou.
Po červené značce jsme pak klesali až k rozcestí u obce Kozly, kde jsme ochutnali Yetiho krev. Pak jsme pokračovali k poutnímu místu Maria Loreto nad Starým Hrozňatovem. Poutní areál za dob socialismu málem zchátral, naštěstí se hned po sametové revoluci začal opravovat a my jsme tak mohli obdivovat tuhle barokní památku. V Hrozňatově jsme narazili na restauraci Pod pergolou – což bylo první otevřené pohostinství na cestě. Dali jsme si pozdní oběd a nějaké to pivko.
S pivkem jsme to nepřehnali, protože více se podpírajících lidí kličkujících po cestě nebudí dobrý dojem :) Z Hrozňatova jsme vyrazili směr Cheb, bohužel někteří z nás si měli dát k obědu ještě „seduxenovou polívčičku s plovoucími kousky diazepamu“. Ve Slapanech na bývalém nádraží – odkud přijel do Chebu první vlak - jsme se po debatě rozdělili, já jsem pokračoval sám na Svatý Kříž (památník obětem železné opony) a zbytek skupiny šel po staré slapanské trati rovnou do Chebu.
Zde jsme se potkali, prohlédli centum, Špalíček i kovový pás zachycující hlavní historické milníky města. No a pak jsme se vrátili na ubytování.
Ráno jsme s plnou bagáží šli opět na dolnožandovské nádraží a vlakem pokračovali do Chebu. Chebem jsme se propletli až na konec sídliště Skalka a kolem psího hřbitova pokračovali směr Horní Pelhřimov. Nad ním se nachází zřícenina kostela sv. Anny a ještě kousek dál je Zelená hora
s Bismarckovou rozhlednou. Ta je ovšem ukrytá za stromy a tak nás mátl televizní vysílač, který se nachází opodál. Samotná rozhledna je kamenná, má asi 116 let a je jednou z 171 dochovaných rozhleden (z 238), které byly pojmenovány po zakladateli německé říše Otto von Bismarckovi. Zajímavostí je, že jedna rozhledna stojí v Chile. Z rozhledny se otevírá hezký pohled na Chebsko.
My jsme pod rozhlednou dojedli zbytky jídla a pokračovali po zelené značce (jak jinak) do Horní Hraničné, odsud po žluté do Pomezí nad Ohří. Zde jsme si (někteří) dali hokejové světlé pivo. No mělo být černé. Potom jsme pokračovali na vlak, který nás zavezl do Chebu a pak jsme pokračovali Pendolinem. Zajímavostí bylo, že jsme v Praze přesedali z porouchaného Pendolina na nové.
