1. etapa cesty kolem republiky (Třinec -Mosty u Jablunkova)

Tak tahle kapitola se měla původně psát už loni v listopadu. Jenomže varování meteorologů, že v celých Čechách napadne sníh, start expedice odložilo. Sníh tehdy opravdu napadl v celých Čechách, ale v Beskydech prý nic nebylo ...

Sraz účastníků byl na Bílou sobotu na olomouckém nádraží. Sešlo se nás tam celkem devět (o dva víc než

v tom westernu) a nasedli jsme do expresu s příznačným názvem „BESKYD“, který nás po deváté hodině vyplivl v Třinci. Na nějaké oficiality nebyl čas, tak řekněme, že start expedice byl dán písknutím výpravčího, že kolej je volná. My jsme vyrazili přímo podél místních železáren dobýt nejvyšší vrchol Slezských Beskyd – Velkou Čantoryji. Zezačátku se šlo hezky po asfaltce, ale pak jsme se dostali krátkým trháčkem na hraniční cestu mezi Českem a Polskem. Část cesty jsme šli doslova mezi ploty a těsně před dvanáctou hodinou jsme dorazili na hlavní hřeben Slezských Beskyd. Po asi kilometrovém prudkém stoupání jsme se dostali z jara do zimy a litovali, že s sebou nemáme nějaké staré práskačky. Pod vrcholem je chata s občerstvením, kterého jsme samozřejmě využili a získali první skalpy – zelnou polévku a pivo Radegast. Po půl hodině jsme se sešli pod chatou a v půlmetrových

závějích jsme vyrazili dobýt první vrcholovou kótu. To se nám za chvíli povedlo a tak jsme mohli na Velké Čantoryji (995 mnm) vytáhnout produkty z té našé Hané. Chtěli jsme navštívit i rozhlednu, která tu stojí od roku 2002, ale byla – jak jsme správně předpokládali dole – zavřená. Všichni jsme byli spokojeni, že máme těžší půlku za sebou a že si užijem hřebenovečky. No a pak jsem poslal celou skupinu z kopce dolů, bohužel na polskou to stranu. Celá grupa se rozběhla radostně z kopce dolů, nálada super, Jura nám dokonce předvedl, jak se leze po lanech, ale když jsme dorazili k lanovce, tak jsem trochu znejistěl. Po důkladném prostudování mapy jsem zjistil, že za pět let od vydání mapy se značka prodloužila i na polskou stranu. Takže nezbývalo nic jiného, než jít zpátky na Čantoryji. Druhé dobytí vrcholu už tolik radosti nepřineslo a ještěže všici čerti v čele s Luciferem měli dovolenou, jinak by expedice předčasně skončila. Podruhé jsme se vydali správným směrem. Bohužel to ale

nebyla klasická hřebenovka, výškové rozdíly tam byly dost velké. Takže jsme sešli do jarního počasí, které panovalo na Beskydském sedle, vyšplhali na Velký Sošov (885 mnm), kde jsme se museli vyhýbat lyžařům a kde nás čekal velký šok – pohled na Velký Stožek, který jsme museli zdolat o šest kilometrů později. Jitce navíc v nepříjemném sněhu začaly docházet síly a začínalo být jasné, že se do tmy na chatu nedostaneme. Když jsme zdolali Velký Stožek (978 mnm), začalo se stmívat a půl kilometru za vrcholem jsme zatměli. Naštěstí Majkl s Naďou měli u sebe svítilny a tak jsme mohli po strastiplném putování kolem půl osmé dorazit na chatu Bahenec. Prý je odsud jeden z nejhezčích výhledů na Tatry. Vzhledem k pozdní době a taky k našemu fyzickému stavu jsme zavolali paní z penzionu v obci Bukovec, jestli by nebyla té lásky a pro nás nepřijela. Naštěstí tam paní Uršula měla rodinnou návštěvu a tak jsme kolem půl deváté mohli ochutnat její výborný guláš. Penzion paní Uršuly se nachází v nejvýchodnější obci naší republiky a je asi i nejvýchodnějším oficiálním ubytovacím zařízením.

Ráno po probuzení jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jura, Roman a já jsme absolvovali původně naplánovanou trasu kolem nejvýchodnějšího bodu Česka, přes bývalou celnici do Polska a pak podél hranic do Jaworzynky. Zde jsme zhlédli zajímavý kostel a zjistili, že tu mají i bazén. No a pak nás cedule neomylně navedla na Trójstyk. Nebojte se, nic erotického za tím nevězí, v češtině to znamená Trojmezí. Stýká se tu Polsko, Slovensko a Česko a vlastní trojmezí se trošku překvapivě nachází v deset metrů hluboké rokli. Pak jsme šli do Hrčavy,kde jsou nejvýchodnější stavení v republice a na rozdíl od Bukovce toho dokázala využít. V obci se nachází řada roubenek, dřevěný kostel Cyrila a Metoděje, pamětní deska na budově školy vzpomíná na návštěvu Václava Havla a taky nejvýchodnější hospoda – tu jsme po krátkém hledání určili, je přímo naproti kostelu a má název Na Vyhlídce. Po krátkém občerstvení jsme šlapali příjemnou cestou na Komorovský grúň, kde se asi před dvěma hodinama napojila druhá část tlupy. Ti

využili restauračních kapacit chaty Gírová a pomalu ťapali do Mostů. Zatímco naše rychlá trojka stíhala umazávat cenné minutky, stíhali jsme se dívat i na hezké okolí. Celá cesta dolů proběhla za příjemného počasí, sem tam poprašek sněhu, škoda jen, že to tak nebylo i včera. Do Mostů u Jablunkova jsme sešli kolem zasněžované sjezdovky a nějakého toho adrenalin parku a mířili k vlakové stanici. Hlavní peloton jsme bohužel nedošli, chybělo asi pět minut. Co nám ale nechybělo, byla dobrá nálada a chuť k jídlu. V restauraci nám představili místní specialitu – misku na tatarku, která se dá i sníst. A tak jsme mohli s plnými žaludky nasednout do vlaku, s přestupem v Ostravě jsme dojeli do Olomouce a ukončili první díl cesty.