Má smysl česká justice?

Dlouho jsem nenapsal žádný článek, ale po posledních událostech, které proběhly v médiích nemohu tak neučinit. V tomto týdnu dospěly k soudu dvě kauzy, které ukazují na to, jak česká  státní zastupitelství nabírají směr, který přestává být srozumitelný snad pro každého rozumně myslícího člověka. Mám na mysli kauzu pana Daňhela, ale zejména obžalobu matky, která údajně citově týrala svou dceru, protože po ní chtěla, aby se učila, četla a pomáhala doma s úklidem!

Nevím jak vůbec si mám tuto skutečnost vysvětlit, protože je přece normální, že rodiče vychovávají své děti dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ano, jsou určitě situace, kdy ani rodiče se nechovají tak, že je vše v souladu se společenskými pravidly a umím si představit, že dítě, které má po celém těle modřiny je týrané a potom je správně, že správní orgán zasáhne. Ovšem v případě, kdy se rodiče ze všech sil snaží vychovat ze své ratolesti člověka, který bude ctít rodiče, bude se chovat tak, aby se jednou sám nemusel stydět jak sám před sebou, tak i před svými dětmi, potom je neuvěřitelné, že vůbec může státní zástupce, v tomto případě bych jej spíše nazval nevzdělaným prokurátorem, podat obžalobu. Tímto činem totiž v článcích nejmenovaná státní zástupkyně dává návod našim dětem, jak nedodržovat pravidla společenského chování, která již platí stovky let, jak se postavit vlastním rodičům, když se jim nelíbí, že si nemohou dělat vše, co chtějí! Myslím, že po takovémto návodu se budeme v nejbližších letech divit, čeho všeho se ještě dočkáme. A to úplně pomíjím skutečnost, že rodiče jsou za své děti do určitého věku zodpovědní a pokud děti něco provedou nebo spáchají trestný čin, tak jsou sami trestně postižitelní.

Jak tedy mají postupovat a jak se mají chovat, když státní zástupce bez jakékoli odpovědnosti za své jednání podá obžalobu za to, že se matka chovala odpovědně a tím se dopustila trestného činu citového týrání? Málokdo si dovede představit, co to znamená stát před soudem a zodpovídat se z něčeho, co ani vzdáleně trestným činem není a jak takové soudní řízení změní nebo dokonce zničí život člověku. Odpověď je velmi jednoduchá, ovšem špatně realizovatelná. Pokud nemají státní zástupci za své jednání žádnou odpovědnost, potom je nepotřebujeme a myslím, že ani nechceme, tedy já takové státní zástupce nechci a dokonce si myslím, že před soudem by za takové jednání měli stát oni za zneužívání pravomoci úřední osoby, za to že zničili někomu život, za to, že dali návod dětem a nastupující generaci, jak nedodržovat pravidla desatera a možná v budoucnu i třeba všechny postřílet, když nebude po jejich!

Takový státní zástupce bez odpovědnosti za své jednání a činy by měl být okamžitě vysvlečen z jeho taláru. Bohužel to není tak jednoduché, protože jej nemá kdo potrestat, neboť „kapři si rybník nevypouštějí“.

Děkuji, ale takové státní zástupce nechci a slova jejich velitele, tedy nejvyššího státního zástupce Zemana tím ztrácí smysl, protože pokud si chce státní zástupce v rámci systému vychovávat sám, tak to buď neumí  nebo to není realizovatelné. Možná by stálo za to se konečně zamyslet nad tím, že státní zástupce je vlastně advokát státu a pokud má zastupovat stát, potom by to měla být čest a měl by se o takovou funkci ucházet ve volbách, do kterých by jej navrhli jeho kolegové a navíc na omezené období třeba šesti let. Potom by měl odpovědnost a hlavně by svoji práci vykonával s vědomím, že pokud bude porušovat ne zákony, ale základní zásady lidskosti a slušnosti, tak příště zvolen a možná ani navržen nebude.

Za této situace je možná světlem na konci tunelu těch několik moudrých a rozumných soudců, kteří již situaci vnímají a citem a rozumem řeší jednání těchto nevzdělanců a troufnu si říci hlupáků v talárech s červeným lemováním, tedy státních zástupců, kterým není nic svaté a lidské osudy je nezajímají. Samozřejmě to neplatí na všechny, ale bohužel mám dojem, že je jich větší část a takoví, jako je paní Bradáčová by měli mít a určitě i mají podporu všech slušných lidí. Jen by se měli konečně a jednou pro vždy vypořádat s minulostí komunistických prokurátorů, kteří dál vychovávají své nástupce a dávají jim špatný příklad a směr.

Na závěr bych chtěl říci, že ovlivňování osudů lidí není profese jako kopání kanálů, které dělník provádí od osmi do šestnácti hodin, pak jde domů nebo do hospody a má svým způsobem čistou hlavu, čímž ovšem neříkám, že si této práce nevážím, spíše naopak. Práce v justici a policii z toho nevyjímaje, je ovšem poslání, je to rozhodování o osudech lidí a nezávislost, nestrannost a moudrost je to, co by mělo tuto práci provázet. Není to schovávání se za tupé čtení zákonů bez ohledu na zdravý rozum. Česká justice to bohužel většinou neumí a do práce chodí jen kopat „kanály“! Nechci urazit ty moudré a nestranné, ale nebudu si nikdy vážit těch hloupých a nevzdělaných, neznalých historie, ústavy a základních lidských práv. Justice s těmito lidmi smysl nemá!