Mladá Boleslav pracuje, zatímco řecké město se baví.

Tento příspěvek zdaleka nedosahuje odborné úrovně příspěvků Markéty Š., ale ekonomická aktivita se projevuje i v docela obyčejném životě, nejen formou čísel a ekonomických analýz.

U nás myslím v poslední době ochabnul zájem médií o dění v Řecku, ale na německém teletextu se tomu stále věnují, naposled byly uváděny další „výživné“ miliardy Řecku v posledních dnech května.

A v poslední den května se v boleslavském divadle konalo výroční vystoupení tanečního oboru místní umělecké školy. K tomu se sejde vždy množství rodičů, babiček a tetiček, aby zatleskaly svým „umělkyním“. Také my jsme vyrazili na delší cestu do tohoto elegantního města, zatleskali naší vnučce, a pak se celá rodinná tlupa dovlekla do nějaké kavárničky, kde jsme chvíli poseděli. Z kavárny jsme vyšli před devátou večer, tedy ještě za bílého dne – a bylo překvapující, jak v tuto dobu je M.B. už téměř opuštěným městem, skoro by se dalo říct městem duchů, sem tam po hlavní třídě přejede osamělé auto, na chodníkách skoro ani noha, místní kavárny a cukrárny už prakticky zejí prázdnotou.

Nojo – v M.B. se holt pracuje, to ještě běží odpolední směna, a ostatní se chystají na ranní směnu nebo celodenní intenzivní pracovní úsilí.

To v typickém řeckém městě je tomu jinak. Před časem se k nám domů dostával páteční magazín Lidových novin, a ty měly tehdy nějakou novinářku, která nedělala nic jiného, než cestovala po světě a psala o zážitkách ze svého poflakování. Reportáž z nějakého řeckého města byla úchvatná. Tato dáma se rozplývala nadšením nad nočním životem Řeků, podrobně popisovala, jak je celou noc ve městě rušno, všechny lokály plné, všude hlahol a zábava, a když ve tři ráno provoz na ulicích a chodníkách ještě zesílí, tak to není proto, že by už konečně šli spát, aby pak ve dne něco udělali – to teprve mění lokály. A to prý v létě každý den. Že by Řekové něco měli dělat, to tuto retardovanou dámu vůbec nenapadlo.

Také co by konec konců měli dělat – když jim evropané financují bezpracný rozverný život. Vlastně mi není známo, že by něco vyráběli – kromě trochy toho ovoce, zeleniny a alkoholu.

A jak se starají o návštěvníky? O tom vím své. Vyskytly se tady pochvalné příspěvky na adresu Řecka, já učinil zkušenost zcela negativní. Bylo to koncem 90.let, když už žena přestala snášet slunce a tak jsem v r.2002 vyrazil do Řecka sám, po prvé s cestovkou, na ostrov Korfu – a byl jsem znechucen. Ono už tehdy mělo Řecko špatný rok. Nedivil jsem se. Bylo tam draho a Řekové nepříjemní.

V apartmánu (studiu) nesplachovalo WC. Denně jsem to přes delegátku CK urgoval, za celých 12 dnů na to nikdo nepřišel. Ubytovatele jsme nikdy neviděli. Bylo nutno splachovat opakovaně hrncem. Místo bylo zamořeno komáry. Nikoho nenapadlo dát do oken sítě. Zejména malé děti byly celé sežrané a tak jedni zoufalí rodiče zajeli 20 km do města Korfu, nakoupili silonovou záclonovinu a samolepku a svépomocně si oblepili okna.

Veřejná pláž nevelká, nicméně jeden řecký hulvát ji považoval za své lénum, ráno rozestavěl drahá lehátky a slunečníky, na které jsme my Češi a Maďaři nereflektovali (nikdo jiný tam nebyl), takže jsme se museli mačkat mezi nimi. Z toho byl onen hulvát velmi vzteklý, takže našim rekreantům přehazoval věci, byl na ně agresivní a dokonce je fyzicky napadal.

Později jsem v nějakém magazínu četl životní zážitky jedné Češky, která se jako mladá delegátka Čedoku provdala na Korfu za místního řeckého lékaře a žije tam. Měli postupně dvě děti, a zejména její zážitky z porodnice či nemocnice byly úchvatné: sprchy a toalety v příšerném stavu, ty nikdo neuklízel, a ona dáma rodila na papírovém prostěradle – ale už použitém. (Těžko si představím, jak vypadá použité papírové prostěradlo po porodu).

Co z toho pro mne vyplynulo: už nikdy Řecko – i když samozřejmě jiní naši rekreanti mohou mít zážitky jiné. Od té doby jsem řadu let jezdil do jednoho příjemného menšího městečka v Bulharsku jižně od Primorska, s jednou známou  CK, k mé úplné spokojenosti. Ceny přijatelné i pro seniory, lidé příjemní, když si zapamatovali mou vyčouhlou postavu, tak mne pak prodavačka v krámě i servírky v oblíbené restauraci každoročně srdečně zdravily. Však se tam každým rokem setkává řada našich seniorů, kteří také už léta jezdí na stejné místo.

Ale že v té Boleslavi je večerní pusté město zcela normální, to mi potvrdil i můj „mladej“. Nicméně boleslaváci o nic nepřicházejí – jak pravil klasik: nic není nudnější než zábava. Přeju hezký den.