Je to takové neštěstí žít ve lži?

Cha, vždyť ve lžích žijeme neustále a je zjevné, že čím dál víc. Citoval zde před nedávnem jeden vážený autor slova z jakéhosi Havlova dopisu G. Husákovi z 8.4.1975. Psal v něm Havel o tom, jak a proč společností prorůstá strach,…

… pokrytectví, udavačská atmosféra, vnucený „život ve lži.“ No, byl to Havlův vnitřní pocit, jestli dělal průzkumy o životních pocitech u tzv. pracujících, to nevím. Já jsem se s tzv. pracujícími, v důsledku mého celoživotního působení v inženýrské branži, setkával celý život. Nějak mně nepřipadalo, že by se zrovna tento (podle mne životně nejdůležitější) segment společnosti příliš trápil myšlením o tom, zdali žije v pravdě nebo ve lži.

Už v letech 56 a 57 jsem dělal letní brigády v jedné strojně-traktorové stanici v severních Čechách – a co jsem tam zažil: chlapy, kteří docela rádi dělali svou práci, traktoristy, kombajnéry, zámečníky v dílnách, atd. Ti chlapi tam nejspíš netrpěli nějakými pochybnými myšlénkami. Kromě toho, že dělali práci, která je bavila, měli tam také spoustu srandy. Tam byla v podstatě uvolněná radostná atmosféra, a přitom se tam dělalo. Na polích od rána do večera. V tom r. 56 jsem byl se dvěma traktoristy i na 3-týdenní žňové výpomoci u Terezína, kde byly žně dříve, jezdil jsem s jedním na samovazu. Jeden měl asi 35, byl ženatý s děckem, druhý svobodný 27. Spal jsem s nimi na nějaké farmě v jedné místnosti, a ti měli základní životní téma: ženské a souložení. Jaký to ušlechtilý životní zájem! Nějakými jalovými myšlenkami o životě ve lži se nejspíš netrápili. O rok později jsem jako pomocník kombajnéra (který byl ještě o rok mladší, než já) jezdil na kombajnu, který jsem dost často řídil i já – takže paráda. Protože jsem právě končil průmku, tak mě tam dokonce lákali, abych tam zůstal jako technický náměstek – což jsem neudělal, měl jsem v plánu po vojně udělat večerně ČVUT, což jsem také udělal (s průměrnou známkou za 65 zkoušek 1,7 – já to neflákal). Což vedlo k tomu, že jsem v podstatě celá 60.léta věnoval studiu, dokonce mi zcela ušlo odstřelení Stalinova pomníku na Letné.

Také si pamatuji po r. 70 u nás na venkově, s jakým rozjařením tady hned za naším plotem jezdil houf kombajnérů o žních. Nemyslím, že by se tito lidé trápili nějakými pochybnými myšlénkami.

Už před vojnou jsem nastoupil do technického rozvoje jednoho pražského ČKD, a pak v r. 64 přešel do inženýrské branže. A vždy jsem si všímal pracujících, jak se jim za onoho socialismu vedlo, atd.

V té inženýrské branži jsme často pracovali pro české a slovenské podniky. Vzpomínám, jak jsme brzy po r. 70 dělali něco pro menší strojírenskou fabriku v moravském Bílovci a vzpomínám, jak s kolegou nás pozval technik z tamního technického rozvoje k sobě domů na večeři. Dovezl nás svou škodovkou, měl pěkný domek právě modernisovaný, s modřínovým schodištěm do patra, chovali si prase, a k večeři bylo zavařené studené vepřové maso z domácího chovu – což bylo skvělé. Ten manželský pár vypadal naprosto spokojeně, že by zrovna tyhle lidi trápilo, že žijí ve lži? To si dovedu těžko představit. Ta fabrika měla asi 600 zaměstnanců a zrovna se tam jedna holka vdávala. A tak s matkou (obě tam byly zaměstnány) roznášela po podniku v koši velké svatební koláče, takže každý v podniku dostal. I my dva pražáci, co jsme tam právě byli na pracovní návštěvě. To byl hezký projev moravské národní kultury, neovlivněný politikou.

Na Slovensko jsme jezdili až do nejvýchodnějšího cípu, až za Humenné (do podniku Vihorlat Snina). Také tam byli pohostinní lidé. Technik nás odpoledne vyvezl do zajímavého okolí Vihorlatu – nasbírali jsme houby, pak udělal oheň, na kterém jsme opékali slaninu, a ty houby nám udělali v hotýlku. Slovensko za socialismu prošlo obrovským rozmachem, to bylo všude vidět. Jednak spousta nového průmyslu, všude rozsáhlé panelákové výstavby a spousta nových rodinných domů. To bylo vidět i z vlaků. Všude nové hotely, kulturné domy, nové školy a nemocnice, atd. Pokud jedna zdejší propagandistka označuje dobu socialismu za „rozprostřenou bídu“, tak zřejmě o té době neví skoro nic. Ostatně už vícekrát jsem postřehl, že ta dáma dokáže psát mega-nesmysly. Pokud byla někde bída, tak to bylo právě v Horní zemi, pozdějším Slovensku, to za Rakouska a za 1.republiky.

Zrovna na tom Slovensku bylo možno zažít i zajímavé postřehy. A tak v jednom podniku v Prešově se mezi řečí rozhovořil mladý inženýr, jak ho štve přílišná propagandistická horlivost Slováků – a skutečně, to bylo hesel přes silnice, atd. To v Čechách nebylo, nebo zdaleka ne tolik. A nějak nejevil strach a neměl obavu z nějaké udavačské atmosféry. Ale byly vidět i jiné jevy. Myslím, že to bylo v Trnavě, kde jsem dělal něco pro Pozemné stavby, spal jsem v hotýlku v centru, kde naproti hotýlku přes ulici byl nevelký kostel. A tam každý den v 6.ráno byla ranní „omša“, a na ni se scházelo tolik lidí, že se ani všichni nevešli a ještě houf postával na chodníku. Trvala omša jen do půl sedmé a pak se dav rychle rozešel do svých zaměstnání. Pobaveně jsem to shledal roztomilým – dojít si ráno pro boží požehnání a s boží pomocí jít budovat socialismus.

Ale ani na mém pracovišti v Praze jsme nějak netrpěli strachem, pokrytectvím, udavačskou atmosférou, vnuceným „životem ve lži“, atd. Příklad: někdy kolem r.80. přišla řeč na to, že mladší kolegové chodili na ČVUT s holkou, kterou já jsem odkudsi znal. A mladší kolega ke mně: …a Pepíku, víš, že to byla taková komunistická svině? A já na to: to je možné, já ji zas tolik neznal. I tak se u nás mluvilo. (Osud jí nepřál, už není na živu). Také jsem v té době s humorem sobě vlastním často ráno zdravil při příchodu na pracoviště křesťanským pozdravením: Pochválen buď pán Ježíš Kristus. Až mne starší kolega nabádal, abych neblbnul.

Také byl v naší organisaci vcelku pohodový život. Např. asi v r.80 byl jmenován vedoucím velkého projektového oddělení nekomunista, ale znamenitý odborník. Byli jsme si sympatičtí a tak mi jednou vykládal, jak to bylo. Do partaje ho už nenutili, ale k VUMLu ho přiměli. A protože to byl také poťouchlík, tak provokoval lektorku všelijakými uštěpačnými dotazy, jako např. jestli platí teorie elit a tak podobně. A to už jsme se chechtali. Přitom partajníků bylo v našem podniku velmi mnoho. Naše organisace čítala 400 duší a partajníků tam bylo něco málo přes 100 – tedy partajníků bylo daleko víc, než koryt. A ještě do podzima r.89 se tam tlačili další jednotlivci do partaje. A paradoxně byl vstup do partaje tehdy na pořadník – v době když na auta už dávno pořadníky neexistovaly. To bylo totiž tak: v 80.letech už partaji prý vadilo, že v Praze už z partaje téměř vymizely modré límečky a do partaje se tam cpaly jen bílé límečky. A partaj prý nechtěla stranu jen úředníků. Tak byly limitované pořadníky, u nás v podniku prý byly povoleny jen 2 kusy ročně.

Také se tu kdysi uvádělo, že v 80.letech už bylo v partaji v ČSSR zhruba 1,6 mil. lidí, v ČR asi 1 milión, tj. každý šestý dospělý člověk byl v partaji. A podle mne v té době už jich bylo tolik, že o ostatní lidi neměli zájem, já jsem nějaký „vnucený život ve lži“ nepociťoval. To byli převážně lidé-kariéristé, kteří pak hned po vypuknutí svobody zahodili rudé knížky, mnozí restituovali majetky, protože to byli potomci dřívějších majetných lidí, rychle se překabátili, hned začali podnikat, atd. Tenhle segment populace existuje stále, jdou za tím, co je výhodnější. My ostatní jsme se bavili takovými zásadními problémy, jako např. jestli si máme nebo nemáme na těch chatách nebo chalupách postavit či nepostavit krby, jak postavit na zahradách bazénky a tak podobně.

On byl zkrátka život za socialismu všelijaký, městští intelektuálové, co v životě nevzali do rukou nic těžšího než tužku, to prožívali nějak, a tak zvaní pracující, lidé činorodí, co stavěli chaty, renovovali chalupy, a zejména venkované, co stavěli šumperáky, atd., také nějak. Nicméně žili jsme tehdy v mírové pohodě, i když jsme si to možná příliš neuvědomovali a neoceňovali. Považovali jsme to samozřejmost. Vždyť jsme tehdy přece byli součástí Neporazitelného Tábora Míru, a heslem doby bylo „mírové soužití dvou soustav“. To až po vypuknutí svobody se začalo harašit zbraněmi – a sotva jsme vlezli do NATO, už jsme se zapojili do „humanitárního bombardování“ Srbska.

Já mám pocit, že zde na blogu, a ve vědecké obci vůbec, se o život tzv. pracujích nikdo nezajímá. Zaujala mne proto zcela ojedinělá akce v této oblasti (citovaná v tisku), když socioložka Kateřina Nedbálková se nechala zaměstnat u Bati v Dolním Němčí (na jižní Moravě) s cílem provést sociologický výzkum dělnické třídy – a vrátit pojem třídy do společenské diskuse. Příběh mizejícího obuvnického průmyslu nepsala od stolu, ale nechala se „u Baťů“ rovnou zaměstnat u pásu. Napsala o tom knihu Tichá dřina – Dělnictví a dřina v továrně Baťa. Stvořila tak kvalitní sociální dokument. Má moji úctu.

Na dělníky a jejich dřinu teď myslí málokdo. Největší popularitu mají polonahé, nebo raději zcela nahé modelky, anebo jak vysvlečená došla nějaká hérečka na nějaký ples.

Občas si vzpomenu i na dělníky z ČKD, kteří v listopadu 89 vypískali soudruha Štěpána, když je přišel přemlouvat. Skandovali „svobodné volby“ atd. O pár let později se jim mohl s. Štěpán vysmát, když jejich fabriku rozbourali a zbyly jen ruiny. Jak ti dělníci zkázu své fabriky prožili?

A to, co se zde na blogu píše o minulé době, považuji za málo vypovídající. Ta hrstka autorů(-ek), co sem píšou, to je zvláštní sorta lidí, která zdaleka nevypovídá o postojích těch statisíců až miliónů ostatních. Jak málo ty jejich příspěvky vypovídají o životě a postojích ostatních, to si také vysvětluji na jednom příkladu: občas zde zmiňují starší autoři, že v záplavě propagandy se utíkali k poslechu Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky. Ale už jsem psal, že nejméně od 60.let byla zhruba třetina našeho území pokryta signály VKV a TV vysílačů z Rakouska a Bavorska – a to v naprosté hi-fi kavalitě, a ještě se spoustou prima tehdejší pop-music. A pokud jsem mohl postřehnout, jsem zatím jediný zde na blogu, který tyto zdroje hudby a informací uvádí. Přitom signál ze šumavského vysílače Hoher Bogen zasahoval až do Prahy. Nedokážu odhadnout, kolik nás zde v Čechách bylo na příjmu. Desetitisíce? Statisíce? Přinejmenším celé plzeňsko a karlovarsko. Do dneška jsem pobaven tím, že také časopis pro kutily Amatérské Radio (vydávaný Svazarmem) uváděl desítky návodů pro dálkový příjem VKV a TV. Pamatuji, jak někdy v 80.letech na plzeňsku spustili do provozu vykrývací TV vysílač buď na 27, nebo 29 kanálu (to už si přesně nepamatuji), čímž plzeňákům znehodnotili příjem na 28k, kde běžel z Hoher Bogen západoněmecký program ZDF (to TVP nedokázaly odladit). Ale hned někdo vyvinul a publikoval v Amáru návod, jak to zvládnout. Zahlédnul jsem dokonce, že někdo bral signál z Ochsenkopfu (zpoza Chebu) snad až v Neratovicích – a to bylo přes 160 km (to se dalo snadno identifikovat, Ochsenkopf vysílal na nízkém kanálu s vertikální polarisací).

Takže samozřejmě mohl mít Havel nějaké pocity o životě „ve lži“, ale takový fenomén není nic neobvyklého: sleduji, jak některé dějinné události probíhají jen v hlavách některých jedinců nebo skupin, aniž by v reálném světě jiné lidi nebo jiné skupiny nějak moc zajímaly, nebo si jich všímaly, atd. Vpodstatě nevím, jaké duchovní dědictví Havel národu zanechal. Ale část populace si pamatuje nejspíš jeho (možná trochu překroucený) výrok o „humanitárním bombardování“, a také výrok o králikárnách – to když se prolétl helikoptérou nad pražskými sidlišti. A to by teda nebylo moc potěšující. Po r. 1990 začala rychle vycházet jeho knižní díla, ale stejně rychle se ocitala ve výprodejích. A z výprodejů se několik brožovaných tisků ocitlo i v naší domácí knihovně. Zkusil jsem aspoň jeden tisk číst – a musím přiznat, že jsem to prohrál. Jen slova, slova, slova,… Když mi náhodou vypadla záložka, už jsem příští den nedohledal, kam jsem předchozí den dočetl. A to snad nejsem zcela tupý. Jsem zvyklý číst i Jiráska a hlavně Tolstého, a to zejména jeho úvahy o společnosti, válečných strategiích ve Vojně a míru, atd. A to není zcela lehké ani zábavné čtení. Ale má to hlavu a patu.

Nevím, co si mám myslet o autorech, co tak těžce prožívali tu „temnou totalitu“ (přitom lidé, kteří byli dospělí v letech 48 až 53, tedy v raném období socialismu, už nežijí). Měli snad méně myslet a víc si užívat života? Ale jsou lidé, kteří si potrpí, aby si potrpěli. Často mě pobaví Woody Allen. Ve filmu Annie Hall on, rozervaný neurotik, se ptá na ulici pohodově vypadající mladé dvojice, jak to dělají, že vypadají tak šťastně. Mladá žena odpovídá: no…jsem povrchní…prázdná…nepřemýšlím, …a muž jí přitakává…já to samé. Je toto cesta k pohodovému životu?

A nevím, jak ti autoři prožívají dobu nynější, kdy jsme se pohodovému životu zcela vzdálili. Jsou ze současné doby znechuceni tak, jako mnozí tzv. pracující? A zejména senioři? Vždyť i anti-socialistický propagandista musí vidět, jak dopadáme 32 let po vypuknutí „svobody“? Nacházíme se na pokraji války, a budeme moci mluvit o štěstí, když k nám vzdor válečnické euforii bruselské fialové vlády nedorazí, ohrožuje nás nevídaná drahota, obydlí se už po mnoho let stalo pro početné vrstvy populace nedostupným – a bude to zřejmě ještě horší, a vlastnictví auta (elektrického nesmyslu) se už pomalu nedostupným stává. Zažíváme největší evropskou sociální krisi od druhé světové války, která zasahuje stovky tisíc českých domácností, které s velkými obtížemi čelí rostoucí drahotě. A o politické atmosféře je zbytečné mluvit (svoboda?, demokracie?, suverenita? …a neznáte náhodou vládu, která udavačství vyhlásila jako svůj program?). Kdo by takový debakl po třiceti letech „budování kapitalismu“ očekával.

A na závěr něco pro pobavení, jak se bavila část mládeže v 80.letech. Tehdy se u nás v inženýrské organisaci občas v létě objevovaly na krátkou letní praxi (tedy kancelářskou „praxi“?) holky z VŠE. Takže jsme s nimi švitořili, byla sranda, a něco se od nich také člověk dozvěděl. Jedna taková jemná mladá dáma také vyprávěla, jak byla s někým na diskotéce (tehdy už byly běžné) a jak někdy pozdě večer vyhlásili soutěž o láhev vína, a vítězem se měla stát holka, která se co nejrychleji svleče do pasu. Ale bylo několik holek v sále, které si chtěly výhru jó pojistit a tak bleskově shodily všechno a v tu ránu tam stály za bouřlivých ovací nahé. O čemž ta jemná mladá dáma usoudila, že to není společnost pro ni a víc už tam nešla. Ale nesporně tato část populace se nezatěžovala „strachem, pokrytectvím, udavačskou atmosférou, a vnuceným životem ve lži.“