Měla ČSR v roce 1948 jenom pár set obyvatel?

Možná ještě méně.  To kdybych měl soudit podle novodobých historií, dostupných v okresní knihovně, kterou pilně navštěvuji, tak jich snad byly jen desítky. Protože jen o nich různí historici napsali po 90.roce nějaké knihy.  (Varování: příspěvek je neaktuální a zdlouhavý).

A tak se dočítám, kteří politici utekli před komunistickým terorem,  a co dělali Pavel Tigrid a František Moravec a další, a jak Ferdinand Peroutka trpěl v osmačtyřicátém,  když  shledal, jak bylo zničeno celé jeho životní dílo a jak třicet let pracoval nadarmo.  Tedy vesměs lidé, pro které byla nejtěžším nástrojem v ruce tužka. Jen souhrnně se dále uvádí, že před komunistickým terorem uteklo v osmačtyřicátém asi 10 000 lidí.  Akorát vrahům a banditům Mašínovým je v knihovně věnováno hned pár knížek.  Ostatní jakoby neexistovali. 

A tak se mi nedaří najít jediné historické dílo, kde by bylo zapsáno, tj. uchováno pro budoucnost(!), jak prožívali dobu asi tak od roku 45 do roku 60 tzv. obyčejní pracující lidé, a jak se tehdy cítili, tedy ti, co orali, seli a sklízeli obilí, stavěli přehrady a vyráběli lokomotivy.  A těch byly milióny. Nemohu očekávat, že nějaký traktorista nebo svářeč z oné doby si na stará kolena sednul a sepsal historii oné doby.  A na to, aby je vyzpovídal nějaký píšící  historik je už pozdě.  Ti lidé jsou už většinou mrtví.  A že by tuto dobu seriozně zpracoval ten obskurní Topolánkův Institut Pro Překrucování Dějin, tak na to už vůbec nepomyslím.

A je to určitě škoda.  Je historie Pavla Tigrida důležitější než historie nějakého traktoristy nebo svářeče.  A byl vůbec život Pavla Tigrida důležitější než život nějakého svářeče?  Má vůbec taková otázka smysl?  

A tak v dějinách našeho státu zeje zřejmě velká historická mezera, kterou už se nepodaří vyplnit.  A pokud přece jen nějaké takové dílo vzniklo, ještě jsem na něj v okresní knihovně nenarazil. A také z čeho by se ty historie lidí daly dělat?  Kroniky a memoáry veškeré žádné, a noviny byly jen samá propaganda. A mám zato, že naši historici období těsně po roce 90, kdy ještě pamětníci byli naživu, zcela promarnili. Nepochybně bylo možno tehdy vytřídit a kategorizovat desítky segmentů populace, různě početných, které mohly prožívat poválečnou dobu dosti odlišným způsobem.

Něco by se dalo snad vyvodit z filmové dokumentace z oné doby – kdyby se odečetla tehdejší propaganda.  Nebo aspoň vypnul zvuk.  Bylo by nepochybně poučné, kdyby nějaký dokumentarista sestříhal filmové záběry např. z prvomájových průvodů a májových veselic z oné doby a zejména z 1. spartakiády 1955 – tu si totiž ještě i já pamatuji. Takové záběry by rozhodně nesvědčily o tom, že by v padesátých letech chovaly masy lidí komunistickou diktaturu v nějaké nenávisti. Přitom by tehdy nebylo nic snadnějšího, než vyjádřit ignorováním nebo  bojkotem takových akcí postoj obyvatelstva.  Jako to vyjádřili Pařížané vůči Marii Antoinettě v r. 1785, když po narození druhého syna se konal tradiční vjezd královny do Paříže.  Přivítalo ji ledové mlčení a M.A. se zoufale ptala: co jsem jim udělala?  Jak snadné je němou demonstrací vyjádřit nenávist.  Ale v padesátých letech většinou masy lidí jásaly  (já jsem prosím nikdy nejásal, ale o tom už jsem psal).

Jak to, že tolik miliónů lidí se nechalo omámit komunistickými hesly o ráji na zemi – ovšem za předpokladu neomezené moci komunistické strany. A jak dlouho jim to omámení vydrželo?  Nejspíš nejméně do roku 1960.

A jak to, že neomámil ty milióny lidí svými texty F. Peroutka – dokonce se zdá,  že jeho texty skoro nikoho neoslovily.  Nebo si tehdejší tzv. pracující ještě příliš pamatovali,  jak za první republiky skoro každoročně stříleli četníci do demonstrací a hladových pochodů nezaměstnaných?

Mohl F.Peroutka oslovit svými texty např.  horníky J.Kadlece, J.Studničku, A.Lamače a A.Zeithammera? Nemohl!  Ti byli zastřeleni už v r.1931  u duchcovského viaduktu.  Vadilo to Peroutkovi a těm intelektuálům,  co se scházeli v pátek  u Čapka?  Vznesli proti tomu nějaký protest?  To jsem nedohledal,  protestní  manifest  proti  brutální střelbě  do demonstrantů v Košútech (také 1931) vyjádřilo sice 34 českých a slovenských spisovatelů – ale jestli  mezi nimi byl Peroutka, to jsem nezjistil.  Ale  po další střelbě do hladových lidí u Frývaldova (také 1931 – zastřeleno 8 lidí vč. žen a dětí)  byli velmi pobouřeni V + W – to vím.

Také je zajímavé se dočíst, kdo vlastně řídil a prováděl v únorových dnech 48 ty bezprávné diktátorské zásahy proti antikomunistickým politikům.  Vždyť vysocí funkcionáři STB – to byl samý JUDr.  To nebyli nějací rozlícení revolucionáři z ulice!  Docela mě překvapilo, kolik studovaných právníků už tehdy stálo na straně KSČ (ostatně: a kolik právníků a jiných humanistů se zúčastnilo Wannseekonferenz!).  Tedy lidé s klasickým vzděláním,  určitě slyšeli o Chamurabiho zákoníku a studovali staré římské právo.

Naopak někteří obyčejní agenti, kteří hlídali odstoupivší politiky po únorové krizi, nebyli zdaleka fanatickými  bolševiky.  Ona jich totiž STB neměla dostatek  a tak při hlídání politiků vypomáhali i mladí „orgáni“  z kriminálky.  A tak když  jeden orgán z kriminálky vracel Petru Zenklovi (kterého pak i  s manželkou odvezla americká ambasáda v kufru auta za hranice) půjčenou knížku, tak do ní vložil následující sdělení: „Přeji Vám i milostivé paní brzkého odjezdu k zotavení a načerpání klidu, kterého jest Vám oběma tak nutně zapotřebí. Děkuji Vám za vše, s ruky políbením milostivé paní, v úctě k Vám se znamenám J. Otto.“  Samozřejmě útěk Petra Zenkla STB rozlítil, i ten dopis byl nalezen a J.Otto to pak schytal.  Ale byli také jiní mladí orgáni, kteří  nečekali a utekli také.

Já osobně jsem se s komunistickými hesly o ráji na zemi vlastně nesetkával (což je samozřejmě jen moje historie, ale jak už jsem citoval před časem Tolstého, ona není žádná jediná a jednotná historie, každý prožívá svou vlastní).  Na základní škole nikdo z učitelů žádnou propagandu nevyvíjel (naši učitelé byli většinou ze starší generace – samozřejmě na Gottwaldův pohřeb nás vyvedli, tj. stáli jsme na chodníku dole na Žižkově, když ho vezli na Vítkov).  Žádné pionýrské šaškování se na základce nekonalo, nikdo nechodil do školy s pionýrským šátkem, já jsem sice chodil do karlínského pionýrského domu do radiotechnického kroužku, a tak si pamatuji, že jsem tam asi dva roky sliboval, že užuž kvůli tomu vstoupím do pionýra. A skutečně: mám knížku, kterou jsem dostal ke vstupu do pionýra, ale v ní je datum pouhý měsíc před ukončením základky.  Tak to u nás asi chodilo všechno dost laxně.

Na průmce, kterou jsem absolvoval v polovině padesátých let, také žádní propagandisté nebyli. Ta škola byla vlastně nepolitická. Mnoho učitelů bylo beztak inženýry. Ředitelem byl samozřejmě komunista, ale s ním jsme do styku prakticky nepřicházeli. Ani výborný dějepisář nebyl žádný propagandista, ten nás nutil chodit v neděli dopoledne na pražské vlastivědné vycházky a napsat z toho vždy pár vět. A tak jsem prochodil řadu pražských historických památek a také řadu divadelních zákulisí. A když končilo vyučování dějepisu (ve 2.ročníku), tak jsme psali velký historický elaborát z oblasti techniky a tak jsem pojednal na mnoha stranách strojopisu vývoj rozvodů parních strojů – i s mnoha obrázky. Což si vyžádalo návštěvy a rešerše v Technické knihovně atd.

Jen jediný a výborný profesor češtiny byl přesvědčeným komunistou, a přitom to byl senior z tzv. staré školy, a ten také žádnou propagandu nevyvíjel, jen nás jednou označil za apolitická jehňata – to když jsme nevěděli, že (zase) padla jedna francouzská vláda. A k odběru literárek nás také přiměl – a ty teda moc propagandistické nebyly. Jen jednou pozdvihnul hlas: to když jsme psali na konci roku 56 nějakou kvartální kompozici, a měli jsme na výběr tři možnosti a jeden pitomec se rozepsal o maďarské revoluci. Tak za to slíznul velkou kouli, protože to přece nebyla revoluce, nýbrž kontrarevoluce(!). Vůbec si nepamatuji, zda jsme byli všichni hromadně ve svazu mládeže, nejspíš ano, ale nikdo svazáckou košili neměl a aktivity se také žádné nekonaly. Jenom jednou v roce jsme šli do 1.máje (v civilním ošacení) – a to bylo všechno. A hlavně jsme cvičili na první spartakiádě 55 – což bylo docela zábavné. Přitom jsme my dorostenci projevili odpor vůči komunistické diktatuře, neboť jsme nejásali (ale o tom už jsem také psal). Takže když teď nějací mladí pisálkové píší o době politického fanatismu – tak já jsem ve školách nic takového nezažil.

K politické propagandě jsem vlastně přišel až na základní vojenské službě koncem padesátých let. Ta tam byla a dost bylo také typické vojenské buzerace (ale jen v prvním roce), ale nikoliv šikany (na kterou si stěžoval jeden mladý známý, který sloužil až ke konci 80.let). A pamatuji, jak poručík P. vykládal, jak Amerikánci létají špionážními letadly přes SSSR, což bylo necelé dva roky před tím, než Rusové konečně na 1.máje 1960 někde u Sverdlovska ve výšce 20 km sestřelili pilota Powerse.

Měl jsem ostatně štěstí, vlastně jsem se dostal k více méně elitní jednotce, kde jsme byli samí maturanti a to dokonce se znalostí němčiny nebo angličtiny. A tak jsme absolvovali rok poddůstojnické školy v učebnách, s dvěma hodinami jazykové výuky denně,  a pak další rok vojny na hranicích se sluchátky na uších – což mně velice vyhovovalo. (Tenhle radiový průzkum provozovali ze západní strany ještě horlivěji. Na Šumavě velkými investicemi zmodernizovali jednu velkou instalaci, kterou dokončili až v r. 1990 – a tak tam ta věž od té doby stojí jako pomník studené války.  To nám stačilo jen pár podkrovních místností ve vojenské zotavovně na Klínovci – dnes objekt ve zkáze. Takže paráda: stravování společně s rekreanty, a každý 14denní turnus tři taneční večírky. A byli jsme my záklaďáci žádání vojenskými paničkami, neboť lampasáci bývali na tanec trochu líní.  Zato  lampasáci za námi chodili, abychom s nimi hráli volejbal či nohejbal. Vlastně jsme tam kromě směn u aparátů nic jiného nedělali. V zimě se samozřejmě lyžovalo. A také mladé vojandy z povolání se tam na rekreaci objevovaly – co jsme si mohli víc přát, mezi nimi i jedna panna, jak zjistil svobodník K., který ji pak chodil s dekou pod paždí procvičovat po zbývající večery jejího pobytu do zotavenské knihovny. To byl náš privát).

A stejně si dnes myslím, že mladým klukům zas tolik neuškodilo, když svedli udělat výmyk na hrazdě, uběhli skoro za 3 min.  kilometr a zdolali překážkovou dráhu.  A také jsme jednou jen tak nalehko ušli asi 55 km (to vše v 1.roce).  Samozřejmě  jsme se těšili do civilu, ale když jsme po ukončení vojny dojeli na pražské hlavní nádraží, a začali se před nádražím loučit,  neboť kluci se rozjížděli na různé směry, tak jsme se najednou začali objímat a nepříčetně brečet, neboť nám začalo být strašně líto, že se rozcházíme a že končí jedna docela lehkomyslná a zábavná etapa života. A kolemjdoucí se na nás dívali jako na blázny – no, houf uřvaných kluků. A tak jsem překvapil rodiče, když jsem pak dorazil domů nikoliv rozradostněný do civilu nýbrž uřvaný.

A zajímavý je v této souvislosti pojem chápání vlastenectví. To je těžko doložitelné, ale mám dojem, že i přes tehdejší propagandu jsme nejspíš vnímali Československo jako svou vlast a nejspíš bychom byli ochotni ji i bránit.  A to dnes vůbec nevím, kdo z potentátů tehdy byl v čele státu, strany a vlády (jak se tehdy říkalo). Zato když se do vedení státu prodrala v nové době taková individua jako Topolánek s Dalíkem, a jim podobní, tak jsem si říkal: je tohle ještě moje vlast? A takovou a takové lidi bych měl bránit? Ale to je samozřejmě jen můj osobní pocit. Jak to cítí dnešní mladá generace, to nevím.

Ale abych se vrátil k historiím tehdejších tzv. obyčejných lidí. Řada dnešních mladých autorů popisuje poválečnou dobu jako éru diktatury a zločinů atd., ale myslím, že takhle to tehdejší populace nevnímala, nebo alespoň ne její většina. Podle mne nejméně dvě třetiny populace se staralo jen o své živobytí - a dnes dělají totéž. A statisícům rodin z českých zemí a ze Slovenska přinesla poválečná doba i prospěch. Všem těm bezzemkům a lidem, kteří osídlovali české a moravské pohraničí. Na venkově tam byly domy, hospodářství a polnosti a ve městech byty, domy a vily. A nebyla to jenom chudina, která tam táhla. Do pohraničí se stěhovali i úředníci, lékaři, atd.

Jsou dnes idealističtí autoři, co oslavují,  jak se dá ve svobodě a demokracii svobodně dýchat apod.(pokud zrovna po vás nestřílí islámský terorista), ale pro mnoho obyčejných pracujících lidí jsou to dost prázdné pojmy.  Čeho se báli lidé dříve a čeho se bojí dnes?  Kdyby se lidé nebáli, tak  by dnes mnoho nemocných nechodilo do práce, protože se bojí o práci.  A tak si mnoho lidí nedovolí dnes ani zamarodit. A která žena si dnes dovolí mít brzo za sebou dvě děti a být s nimi v pohodě 5 let doma – bez starosti o „své“ místo? Takže „svobodné dýchání“? Ale to je ten problém: o jakékoliv době se dají napsat stovky historií, a skoro všechny mohou být více nebo méně pravdivé – anebo také překroucené.

Samozřejmě poválečná doba byla svízelná, ale to byla v celé Evropě.  A nejvíc v těch zemích, které skončily v ruinách. Ale je u nás dost mladých retardovaných novinářů a novinářek, kteří a které píšou zejména o době 1945 až 60 úplné nesmysly, a vlastně píšou nesmysly o celé té době.  Mimo jiné nerozlišují mezi politikou a poválečnou mizérií.  Vždyť i v Anglii byl po válce přídělový systém ještě utužen a asi na dva roky byly zavedeny příděly i na brambory a chleba, které byly za války volně. A poslední příděly (na maso) byly v Anglii zrušeny až v r.1953.

Také jsem naivně očekával, že po roce 90 začnou zase vycházet inteligentní tiskoviny, nějaké ty obnovené literárky nebo dokonce i Kulturní tvorba se dala v šedesátých letech číst – však tyhle tiskoviny byly také rychle na počátku normalizace zrušeny. Ale ouha, jen asi rok vycházela Tvorba a pak trafiky zaplavily barvotiskové bullshity. A do jakého úpadku se po čtvrt století dostali ti tzv. intelektuálové, to je žalostné (a mezi nimi i řada akademiků z různých obskurních univerzit, jako např. z KU). Je to jen houf parazitů placených z našich daní? Je mi záhadou, co vlastně humanitní akademická obec za těch 25 let od vypuknutí svobody vyprodukovala.

A i v dražších tiskovinách – občas se mi některé dostanou do ruky – nacházím stejně jen snobský bulvár a propagandu. Inteligenti jako byl např. Miroslav Holub, se už dnes zřejmě nevyskytují. Anebo mlčí.

A mlčí také historici. A tak marně hledám vysvětlení některých dějinných událostí, které slouží jen k propagandě. A nikdo z profesionálů není ochoten ty černé díry osvětlit. A které mám např. na mysli?

Za jednu takovou černou díru považuji historii hladomoru jako údajného důsledku Stalinovy kolektivizace.  Tomu nerozumím. Proč by mělo obdělávání polí traktory způsobit hladomor? Tento problém probírá Churchill se Stalinem ve IV.díle  svých válečných pamětí. Stalin tam říká, že to byla jeho nejtěžší válka – s ruskými (zaostalými) rolníky. Aby se v Rusku vyhnuli periodickým neúrodám a z toho plynoucím hladomorům, museli začít orat traktory a také zavést standardizovaná osiva. A toho prostě nebyli zaostalí mužici schopni. Trvalo to 4 roky – a akce uspěla. Můžeme to kritizovat a pomlouvat, ale byla to jejich nátura a jejich země a jejich řešení jejich problémů. A jakou cestou to krátkodobě vedlo k hladomoru, to jsem nikde nezjistil. Ale neuteklo mé pozornosti, že ty negativní důsledky byly skutečně časově omezené, ani naši propagandisté netvrdí, že to bylo na pořád, a za války sovětské zemědělství dokázalo už uživit i armádu i zázemí(!). O potravinovou pomoc Stalin spojence nežádal. Ostatně v Rusku nebyly neúrody a hladomory nic výjimečného, to nemělo se Stalinem nic společného – to už probírá Tolstoj (sám velkostatkář – ten se vůbec hodně zabýval ruskými zemědělskými problémy), a rovněž počátkem 20. let ještě za Leninova života nakupovalo Rusko v USA obilí za zlato. Také bylo tehdy sucho.

Neúrodám se nevyhnuly ani USA. Někdy počátkem 30.let postihla USA sucha a ničivé vichry, které způsobily obrovské půdní erose. Existují z té doby fotky farem zavátých suchou půdou. A na chleba tehdy stály v USA fronty. Jsou také tvrzení v Rooseveltových historiích o zvýšené úmrtnosti chudých Američanů v důsledku podvýživy za Velké Krize, zejména dětí.

Jen tzv. bengálský hladomor během 2.sv. války v Indii způsobili lidé, tj. spekulanti, kteří po ztrátě dovozu rýže z Barmy a zavedení rýžového monopolu prostě využili situaci.  Hlady pomřelo 10 miliónů lidí – ale co, byli to jen Indové. I když nemohl být nijak povznášející pohled na vychrtlé postavy dospělých i dětí, vyhublých na kost, ležících v prachu na zemi, a kolem nich na psy a supy, čekající až se umírající naposled pohnou. A navíc se to stalo za kapitalismu, to se na propagandu nehodí.

Takže nevyjadřuji k té Stalinově akci žádný názor, ale zajímalo by mne, jak to skutečně bylo – a nikde seriosní odpověď nenalézám.

Jinou takovou černou dírou je masakr v Katyni. Ten se stal a byl velkým zločinem – ale proč?  Jaké byly jeho kořeny, to Stalin tak Poláky nenáviděl? A proč viditelně do dneška tolik Poláků tak nenávidí Rusy?  (Přitom i Němci uvádějí, že za války pobili na 3 mil. Poláků, vyvraždili celou inteligenci – zdá se, jako by Poláci tohle nějak pustili z hlavy).

A mohla v tom hrát roli skutečnost, že polské bílé legie v dobách intervence patřily k nejzběsilejším interventům? Že řádily na Ukrajině a v Bělorusku dost podobně jako esesácké hordy o 20 let později? V jednom americkém filmu (z r.1980, nominován na 12 oscarů) se říká, že na porevoluční Rusko táhlo 16 armád, aby bolševickou revoluci utopili v krvi. A Poláci to zřejmě vydrželi nejdéle. Skoro je obdivuhodné, že se bolševici ubránili. (A kdyby to bolševici prohráli, tak by na Ukrajině vládnul bandita Petljura?  Aby mohly petljurovské bandy masakrovat Židy? On totiž tehdejší střet namnoze nebyl střetem mezi bolševiky a demokraty nýbrž střetem mezi bolševiky a jinými bandity. Kdejaký bandita chtěl být tehdy atamanem. Ostatně, z toho mála, co vím o Ukrajincích, mám dojem, že mezi slovanskými národy právě oni mají větší sklony k banditismu, než jiní).

Je dnes už zapomenutou historií, že na východě Evropy proto zdaleka neskončila válka v roce 1918. Poláci bojovali se Sovětským Ruskem až do roku 1920. Až v létě 1920 zatlačila nově zformovaná Rudá Armáda Poláky až k Varšavě – a došlo k tzv. zázraku na Visle. Tam už byli všichni tak vyčerpaní, boje ukončily, RA se stáhla a došlo pak k nějakému uspořádání hranic (na chvíli). Ale ještě před tím naši železničáři v r. 1920 rebelovali a odmítali přepravovat  válečný materiál z Rakouska do Polska. Mohla v tom také hrát roli komplikovaná historie Poláků, ale k tzv. trojímu dělení Polska došlo už v 18.století a podílely se na tom kromě Ruska i Rakousko a Prusko. Tak nevím. Ale nepochybuji o tom, že Polsko a SSSR byly celých následujících 20 let v nepřátelském poměru. Chtěl se jim za to všechno Stalin pomstít?  Obludný byl samozřejmě Molotovův projev někdy z října 1939 o tom, že Polsko bylo navždy vymazáno z mapy Evropy. A také po celou válku bylo Polsko a SSSR v nepřátelském stavu a i Churchilla zlobilo, kolik času zabraly polské problémy v Teheránu i na Jaltě.

Další takovou černou dírou v naší historii je tzv. měnová reforma v r.1953. Kolik se na to nabalilo propagandy ještě v r. 2013: jak komunisti oloupili národ! Jenomže co na tom bylo výjimečného?  Vždyť měny se po válce zhroutily ve všech zemích Evropy,  a to jak v zemích, ve kterých se válčilo a které skončily válku v ruinách, tak i v těch zemích, kde se válčilo málo nebo vůbec ne, ale byly okupovány, tj. např. ve Francii, v Belgii a samozřejmě v Protektorátu.

Protektorát za války sloužil jako zbrojnice wehrmachtu, také jako dodavatel potravin, ale to i Francie, Belgie atd., tak se všude peníze tiskly. A všichni za války netrpěli. Zejména sedláci ve Francii, Belgii ale někteří i v protektorátu si za války při nedostatku potravin dost nahrabali. Tak válečné inflační peníze všude nějak zrušili, a vlastně všechno, co bylo před tím.  Vadí mi, že se nenajde odborník, který by celou tuto historii věcně pojednal, já o tom vím jen málo, a naši retardovaní či zkorumpovaní novináři to zneužívají jen k laciné propagandě.

Ostatně ono je vůbec zajímavé, jak tzv. „úspory“ jsou vlastně jen fikcí, která se tak snadno při nějakých historických zvratech rozplyne jako pára nad hrncem. O tom už jsem psal před lety v mém prvním příspěvku na tomto blogu. Ale byli i u nás někteří lidé, kterým to myslelo, a hned počátkem okupace a války nedrželi „úspory“ a investovali do nemovitostí – stavěly se stodoly, vilky…, sedláci kupovali hospodářské stroje.  Stavební ruch trval asi tak do roku 41. Pak už přišel Heydrich a český národ byl určen k likvidaci – po vítězné válce. K tomu naštěstí nedošlo – za cenu miliónů obětí tomu RA učinila přítrž. 

A soudobý politický vývoj svědčí o tom, jak je stabilita v Evropě i ve světě křehká a jak snadno může dojít ke zvratům. Kde je zajištěno, že v blízké budoucnosti nedojde k ničivým konfliktům? A v takových podmínkách vázat např. důchodové systémy na nějaké pofidérní „úspory“?

Závěrem: tak jsem se zase rozkodásal, ale třeba to pár lidí dočte až do konce. Ale ty díry v našich novodobých historiích mně vadí.  A zejména chybí, jak prožívali poválečnou dobu tzv. obyčejní pracující lidé, tedy jádro národa.

PS:  Celkem jsem si vědom, že takových šťouralů, jako jsem já, není mnoho, většinou to lidi nebaví, a mladší už vůbec nemají čas brouzdat po knihovnách a rýpat se v historiích.  Ale někdy se v těch historiích narazí na skvosty. Např. „vyjmout“ Ukrajinu z „velkoruského prostoru“ měl v plánu už Reinhard Heydrich. Chudák se toho nedožil. Ale jeho ideu teď podporují některé české(?) „osobnosti“ jako např.  Karl Johannes zu Schwarzenberg, pan Kocáb, soudruh Štětina a další.  Jak roztomilé.  Reinhard Heydrich jim za to určitě z pekla tleská.

Josef Komárek, únor 2015.