Mám závidět Rusům jejich vlastenectví?

Zase v Rusku oslavili konec 2.sv. války, byli veteráni v ulicích měst (už je jich čím dál méně),  vojenské přehlídky, mnoho projevů vlastenectví,  a zdá  se, že  i  školská mládež si v Rusku ráda obléká napodobeniny vojenských uniforem i s plechovými medailemi,  asi vědí, kolik miliónů životů je stála porážka hitlerovských vojsk - mám k tomu mít jen posměch?

A podle západních reportáží stále v bývalém Stalingradu nevěsty a svatebčané zajíždějí od svatebního obřadu do toho velkého halového památníku obětí stalingradské bitvy, kde nepřetržitě plane věčný oheň a z nekonečného pásku se line Schumannovo Snění,  aby tam položili svatební kytice. 

A od jedné známé jsem se doslechl, že na Ukrajině pořádají (pořádali?) maturitní plesy až po maturitě, tj. v létě, kdy noci  jsou krátké.  A v onom městě, odkud známá pochází, po plesu, už za světla jdou maturanti k místnímu památníku obětí 2.sv. války, a tam položí květiny z plesu (nemají tam zavilé idioty, kteří by hanobili památníky nějakými nátěry).  Ale jak to tam teď bude dál, to samozřejmě nevím.

Připomínám  si v této souvislosti jeden drobný zážitek, který se mi přihodil už  před několika lety a který mi dodnes leží v žaludku. 

Jel jsem před několika lety vlakem do Prahy,  ranním  motorovým rychlíkem přes Všetaty. Bylo léto, a v Neratovicích těžkým krokem přistoupil pomenší senior – veterán, skoro devadesátník, v generálské slavnostní uniformě, s mnoha řády a vyznamenáními. Bylo jasné, že jede do Prahy na nějakou akci – možná na pohřeb nějakému jinému veteránu.  A bylo jako naschvál, že v motorovém voze byla všechna sedadla obsazená, právě na 100 %.  Myslíte, že se někdo zdvihnul?  Ani náhodou.  Tak jsem  posléze vyskočil já,  se sedmdesátkou na krku,  zvučně jsem zahlaholil „generále pojďte si sednout, mně ještě nohy slouží“.  Tak si nerad sednul a já zůstal stát, jako jediný v celém vagónu.  A to jsem nepřehlédnutelná postava, měřím přes metr devadesát.  Generál byl celý nesvůj, že zrovna já stojím.  No, ono to bylo trochu trapné, když  sedmdesátník  stál, aby si mohl devadesátiletý  generál  sednout. Když  tím vlakem dojíždí ráno do práce do Prahy mnoho mladších lidí,  úspěšní elegáni, co jedou do těch bank, vysokoškolští studenti apod. Sednou si, někteří rozevřou na klíně své notebooky,  a honí cosi na obrazovkách. 

A v takové úctě mají naše veterány,  bojující kdysi za jejich svobodu.

A tak někdy závidím Rusům jejich vlastenectví.

Josef Komárek,  květen 2014.