Kdo vzpomene obětí četnického teroru?

Na oběti četnického teroru za 1.republiky teď nevzpomíná nikdo. To není in.  Teď je aktuální  vzpomínat na oběti teroru KSČ.  Nic proti tomu, ale naše historie nezačala v únoru 48.  A komunistická diktatura nezačala z čista jasna.  Kořeny  našeho poválečného vývoje tkví hluboko v předválečné době. 

Do módní akce jihočeských studentů se také zapojily dvě dámy, označované za umělkyně.  No, tím si určitě reputaci nepoškodily. Soudobá vrchnost si toho nepochybně všimla a dámy si tak vytvořily větší šanci na výnosná rita.  Určitě to byl vychytralejší tah, než jakým se projevil jeden známý herec,  dobře vydělávající na jednom propagandistickém zdivočelém bullshitu, když neopatrně dal najevo, že  Karl Johannes zu Schwarzenberg není jeho favoritem v prezidentských volbách (ostatně toho pána řadí rakouský tisk do stovky nejmarnivějších a nejješitnějších Rakušanů – eitelsten Oesterreicher).  Tím velmi popudil svého chlebodárce.  (A jak se ukazuje,  máme u nás značné množství polofašistických „demokratů“, kteří vyznávají demokracii jen tehdy, když volby a podobné akce dopadnou jen podle jejich gusta – běda, když je tomu jinak. To hned se skupiny podobných individuí arogantně označí za osobnosti národa a hned vykřikují, že toho a toho neuznávají, …atd.).

Historií začínající až v únoru 48 se může snad zabývat jen Topolánkův Institut Pro Překrucování Dějin – vlastně má takovou omezenost přímo ve svém názvu zadánu - a nepochybně je to pro něj také výnosné rito – vždyť to stačí na rozdávání statisícových odměn, atd….Také jakéhosi  Vondráčka vyznamenali letos henleinovci cenou zato, že konečně nějaký Čech objevil, že historie henleinovců začala až v květnu45, aže to byli zlí Češi, kteří páchali zločiny na nevinných domácích Němcích (Karel Lážnovský není zdaleka ojedinělou servilní postavou české žurnalistiky. Toho ovšem někdo k lítosti nacistů a domácích kolaborantů otrávil).

Ale historie Československa začala přinejmenším na podzim 1918.  O tom už jsem psal, jak se první republice hospodářsky nevedlo.  A jak s výjimkou krátké konjunktury v roce 1927 bylo vlastně celé období první republiky pronásledováno trvalými krizemi.  Což mělo za následek bídu, živoření,  demonstrace nezaměstnaných, hladové pochody – a také časté střílení četníků do těchto demonstrací a hladových pochodů.

V dějinách Československa lze najít následující údaje o tom,  kolik  obětí různých četnických zásahů bylo v jednotlivých letech existence 1. republiky:

1920 – 17 zastřelených + 7 těžce zraněných,  1921 – 4 zastřelení, 1922 – 2 zastřelení,  1924 – 4 zastřelení, 1925 – 4 zastřelení, 1928 – 1 zastřelený,  1930 – 5 těžce postřelených dětí,  1931 – 15 zastřelených vč. žen a dětí + 34 zraněných,  1932 – 4 zastřelení + 18 zraněných,  1933 – 30 zastřelených + 101 zraněných. Zásahy se děly vesměs při stávkových akcích, demonstracích nezaměstnaných, hladových pochodech a protiexekučních bojích – postižení byli vlastně zabíjeni jen proto, že neměli práci a měli hlad.  Byli to vesměs dělníci, horníci a zemědělští dělníci.

Z těch zásahů měly za minulé éry některé akce větší publicitu. Bylo to zejména střílení do průvodu dětí a mládeže v Radotíně 1930 (tzv. rudé letnice 1930 – 5 těžce zraněných dětí),  pak střelba do demonstrujících nezaměstnaných horníků v Duchcově (4 horníci zastřeleni a 4 zraněni),  střelba do demonstrantů v Košútech (3 lidé zabiti – v protestním manifestu pak vyjádřilo 34 českých a slovenských spisovatelů pobouření nad tímto brutálním činem),  a zásah proti nezaměstnaným kamenodělníkům u Frývaldova (8 zabitých vč. žen a dětí a 30 zraněno) – z toho byli velmi pobouřeni V + W.  Ostatní zásahy už jsou méně známé.  A vlastně až teď mi dochází, že z toho komunisti ani tolik politického kapitálu v minulosti nevytloukali.  Kde jsou památníky těch obětí?  Nějaký památník byl v Duchcově, ten byl v posledních letech nějak ošizen, ale nějaká deska tam údajně zůstala. To teď se nastavělo památníků daleko více, pořádají se stále pamětní akce  přenášené televizí, atd.

Jestlipak ale ty minulé historie najdou dnešní školáci v dějepisech?  Ostatně o těch událostech jsem se z dějepisu nebo ve škole nějak nedověděl nic ani já za minulé éry (přinejmenším si na nic nepamatuji) – něco jsem spíš pochytil v historii V + W a jinde.  Podrobnější údaje jsem vyšťáral až teď.  Ale za 1.republiky to byly velice pobuřující akce,  a soudím, že zde je třeba hledat kořeny poválečného vývoje.  A  mám zato, že právě toto všechno vedlo ke komunistické diktatuře – která pak přinejmenším měla až asi tak do roku 1960 rozsáhlou podporu veřejnosti.

Připomněl jsem si tyto události nyní,  když česká propagandistická televize se prý pustí i do další retro – série z 1.republiky, a to dokonce prý bez nostalgie.  Tak když bez nostalgie, tak teda bez nostalgie!

A co vlastně bylo pro 1.republiku typické: hospodářská nemohoucnost,  různé aféry ve vyšších kruzích (cukerná, lihová, …atd.),  Velká Krize (a při ní 900 000 evidovaných nezaměstnaných a na 400 000 neevidovaných),  žebračenky, pravidelné střílení do demonstrací a hladových pochodů,  a mimo jiné také havárie na dole Nelson, která si vyžádala přes 140 mrtvých horníků.

To je nějakého dramatického materiálu! 

Určitě máme scenáristy, kteří by z takového materiálu vytěžili spoustu dramatických seriálů.  Vždyť už jen takový pan Stránský je schopen sepsat cokoliv (a to by si v těchto případech ani nemusel vymýšlet – ty události se skutečně staly, namnoze jsou známa i jména obětí,  a tak by stačilo k tomu jen připsat ty lidské tragédie – např. kolik vdov a sirotků zůstalo po těch zvražděných hornících v Duchově), a pan Bočan je schopen zrežírovat také cokoliv.

Ale co herci?  Máme vůbec jednoho jediného herce, který by byl schopen představit hodnověrně dělníka z první republiky?  Tj. podvyživeného dělníka s vyzáblými tvářemi,  člověka, který se nikdy v životě nenajedl dosyta,  a který by žmoulal v pokorném postoji čepici před nějakým tím továrníkem,  přesně tak, jak to kreslili tehdejší karikaturisté?  Nebo herečku, která by hodnověrně představila sedřenou dělnickou mámu?

Tak to bude asi potíž.  Tak z toho asi nakonec vyjde zase jen nějaký ten bullshit. Jako obvykle.

Ale vhodné představitele pro sociální dramata z minulosti nemají teď prakticky nikde v Evropě.  A tak je také skoro nikde netočí.  Snad (a to kupodivu) jen Angličané,  neboť  v Anglii lze pořád ještě nalézt  alespoň vhodné scenérie – tj.  stará chudě vypadající  proletářská sídliště.  A tak alespoň občas je něco z anglické produkce vidět na západních kulturních TV kanálech.

Ale u nás?

Také se trochu divím, že soudobí socani k těm událostem z 1.republiky nepořádají nějaké pamětní akce, nebo dokonce celé scénické happeningy – když už se pořádají historické akce k bitvě tří císařů u Slavkova – a  to v dobových kostýmech,  nebo scénické reje k tzv. osvobození Plzně Američany  (také v dobových kostýmech),  jak to, že nikoho nenapadne něco podobného uspořádat k některým známějším četnickým zásahům z 1. republiky?  Určitě by se k tomu dobře hodil  průvod dětí a mládeže u Radotína z dubna  1930, nebo střelba do horníků v Duchcově nebo do kamenodělníků u Frývaldova – a to vše v dobových kostýmech a v barvě.  A prolitá krev obětí by se dala dobře  imitovat kečupem.

A organizátoři takových akcí by si k tomu mohli přizvat českou propagandistickou televizi s požadavkem na dvouhodinový přímý přenos – a ta by samozřejmě nepřijela, neboť takovou (!) propagandu tahle televize nedělá. (I když by mohla zapůjčit aspoň četnické uniformy z 1.republiky, ve fundusu je má). A hned by byl důvod k pokřiku a ke kritice nevyváženosti pořadů.  Ale mohli by si to organizátoři natočit aspoň na video a umístit někam na internet.

Závěrem: nelíbí se mi, když se z politických důvodů vypichuje z plynulého toku dějin nějaké období  a jen z toho (po náležitém zjednodušení a zkreslení) se vytlouká nějaký politický kapitál.  To pak není  historická práce ale politická propaganda.  A ono je těžké najít v dějinách období  jen ušlechtilá nebo jen neušlechtilá (pokud zrovna nejsou války).  A  obrazy společnosti bývají mnohdy velmi pestré – a také nejde jen všechno předhazovat  vládám,  na mnohých aspektech dějin se výrazně projevuje i nátura národů.  A čeho si např. teď  málokdo všímá: z neúplných údajů (které mám k dispozici) vysvítá, že např. ve dvacetiletém období tzv. normalizace docházelo v českých zemích asi k 85 vraždám ročně.  A po vypuknutí svobody v r. 1990 se roční počet vražd navýšil asi na 170, tedy právě na dvojnásobek.  Už bohužel nemám sílu pátrat ve statistikách po přesných údajích (třeba to prozkoumá někdo mladší),  ale mám podezření, že za posledních 20 až 23 let bylo u nás zavražděno o nějakých 1000 či 1500, možná až o 2000 lidí více, než za období tzv. normalizace.  Pokud by ta  čísla seděla (a kompletní nemám), pak by před nimi bledly i údaje z období komunistického teroru. A přitom je to také obraz společnosti a společenského řádu. Jakému teroru tuto historii připíšeme?

Josef Komárek,  květen 2013.