Chápe někdo, jaká byla u nás po válce atmosféra?

Už jsem se zmínil v jednom příspěvku, že mi po rodičích zbyl balíček starých zažloutlých novin, dílem z doby ještě předválečné, dílem z války a dílem z doby krátce po válce.

A jen z toho mála co mám, je zřejmé, že po válce byla atmosféra u nás velmi rozlícená. To dnes zřejmě skoro nikdo není schopen pochopit. A nebyli jsme zdaleka jedinou takovou zemí.

A tak např. autor Jan N.A.Bermid-Buquoy kritizuje Beneše, že nechal popravit 738 lidí? Tak málo?  To bylo tak málo kolaborantů a udavačů, henleinovců, zachycených gestapáků, atd.? Autor příspěvku „Justiční vrah Beneš aneb Utajované procesy“ Jan N.A.Bermid-Buquoy uvádí zajímavá čísla, ale jeho komentáře mně připadají scestné.

A že se Beneš nevměšoval do poválečného vyřizování účtů s vlastizrádci, kolaboranty a udavači? A že neuděloval milosti? Něco takového si vůbec nemohl dovolit. To by ho národ vynesl v zubech.

A už vůbec scestná je úvaha, že „Kdyby se byl pan Beneš vrátil do Prahy s generálem Lvem Prchalou a jemu podobnými z Londýna a ne s bolševikem Slánským a jeho supersoudruhy z východu, život nás všech mohl probíhat jinak, normálně, příjemněji a ne v žalářích...“

Proboha, vždyť s Benešem v Londýně skoro nikdo nemluvil, vždyť tam měl žalostné postavení. S Churchillem se B. setkal naposled v lednu 1944 a to v Egyptě, když se vracel z Ruska. A to zbývalo do konce války skoro ještě rok a půl a do otevření druhé fronty ještě skoro půl roku. V té době už se nesetkali. A západní mocnosti o země na východ od Německa v podstatě za války neprojevily zájem. (Ostatně, Ike si nenechal kecat do svého tažení ani Churchilla – čímž ho silně rozčílil).

Jó, Gottwaldovi bolševici byli aktivní. Ale Benešova skupina nikoliv. A tak když se Beneš se svou kamarilou setkal před koncem války v SSSR s Gottwaldem a jeho skupinou, tak Gottwald měl už vše na papíře připravené, zatímco Beneš tam přijel s prázdnýma rukama. A k projektu Košického vládního programu mohli Benešovci jen přikyvovat. A kdyby se Beneš nevrátil do ČSR přes východ, tak by zůstal stranou úplně.  Ale Gottwaldovi se hodil.

A jsou další jalové spory, zda se omlouvat tzv. sudetským Němcům, tedy henleinovcům a jejich potomkům za excesy těsně po válce.

Už vícekrát jsem ocenil Tolstého jako vynikajícího historika, neboť on si byl dobře vědom toho, že historické události se nedají posuzovat z hlediska dob daleko pozdějších.

Podle mého názoru všelijaké ty projevy pozdních lítostí a omluv, a kladení věnců je jen politické šaškování. To už nikoho nevzkřísí, to je jen levná propaganda. O dávno minulých událostech se dá říct a napsat jen to, že tehdy a tehdy z takových příčin a v takových souvislostech se stalo to a to – a tečka. Jakékoliv „hodnotící“ úvahy bývají jen bláboly.

A henleinovci a jejich potomci, a další vysídlenci z východu? Ti ještě v r. 1990 vykřičeli Helmutha Kohla, když jim říkal, že východní hranice Německa je realitou, která se už nezmění.

PS. Už jsem také napsal, že francouzští partyzáni hned po osvobození postříleli asi 2000 Francouzek, které se příliš prostituovaly a kolaborovaly s Němci. A samozřejmě hodně dalších kolaborantů. To mám z německých doku-kanálů, které se letos hodně věnovaly válečným historiím. Ona po válce byla rozlícená atmosféra ledaskde.

Josef Komárek, červenec 2015.